Barva kouzel

„Ty nam jiste poskytne ocean,“ dodal. Starec se spokojene usmal. „Jako vzdycky.“

„Kdybys to tak dokazal ridit…“

„Lepsi by bylo, kdybys ty umel kormidlovat…“

Pres palubu se prelila dalsi vlna. Mrakoplas s Dvoukvitkem se na sebe zdesene podivali. „Voda v podpalubi!“ vykrikli soucasne a kazdy z nich se chopil jednoho kbeliku. Zanedlouho se ozval ze zaplavene kajuty nevrly Dvoukvitkuv hlas.

„Vubec mi neni jasne, proc bych za to mohl ja,“ prohlasil. Podal nahoru dalsi kbelik, ktery carodej vylil pres bok do more.

„Mel jsi prece drzet hlidku, nebo ne?“ utrhl se na nej Mrakoplas.

„Zachranil jsem nas oba pred otrokari, to uz si nevzpominas?“ branil se Dvoukvitek.

„No, tak to bych byl zase radsi votrokem nez mrtvolou,“ usklibl se carodej. Narovnal se a rozhledl se po morske hladine. Vypadal ponekud zarazene.

Byl to uz trochu jiny Mrakoplas nez ten, ktery pred nejakymi sesti mesici uprchl z horiciho Ankh-Morporku. Pribylo mu par jizev a byl o neco zcestovalejsi. Navstivil stredove zeme, objevil prazvlastni zvyky mnoha barevnych narodu — a vetsinou pri te cinnosti prisel k nejake te dalsi jizve — a nekolik nezapomenutelnych dnu se dokonce plavil po povestnem Dehydrovanem mori v srdci neuveritelne vyschle pouste zname jako Velky Nef. Na jinem mori, mnohem chladnejsim a vlhcim, videl plovouci ledove hory. Letel na draku, ktery se vylihl z myslenky. V jednom okamziku temer vyslovil nejmocnejsi zaklinadlo cele Zemeplochy. Jednou taky…

– no urcite! Horizont byl mnohem mensi, nez mel byt!

„Hmm?“ zamyslel se Mrakoplas.

„Povidam, ze neni nic horsiho nez otroctvi!“ opakoval Dvoukvitek. Udivene otevrel usta, kdyz carodej odhodil svuj kbelik daleko do more a tezce dosedl na palubu nasaklou vodou. Tvar mu zesedla a podobala se nehybne masce.

„Podivej, me to vazne moc mrzi, ze jsem zakormidloval na tu skalu, ale jak se zda, tahle lod se jen tak netopi a driv nebo pozdeji musime preci narazit na nejakou zem,“ rekl Dvoukvitek smirlivym tonem. „Tenhle proud uz nas nekam donese.“

„Podivej se na obzor,“ doporucil mu Mrakoplas nevyraznym hlasem.

Dvoukvitek se podival tim smerem.

„No, mne se zda v poradku,“ konstatoval po chvili. „Zda se, ze je trochu mensi nez obycejne, ale…“

„To je proto, ze se blizime k Okraji,“ zakyval Mrakoplas odevzdane hlavou. „Brzo prepadneme pres Okraj sveta.“

Nastalo dlouhe ticho, rusene jen tichym pleskotem vlnek, ktere narazely do boku napul potopene lodky, zachvacene proudem. Proud silil a male plavidlo se v nem zacalo pomalu otacet.

„Proto jsme asi taky narazili na tu skalu,“ dodal Mrakoplas. „Behem noci nas to doneslo kus cesty.“

„Nechces neco k jidlu?“ zeptal se Dvoukvitek. Zacal se prehrabovat v uzlicku uvazanem na zabradli, kde byl nejlepe chranen pred vodou a vlhkosti.

„Tobe to este nedoslo!?“ zavrcel Mrakoplas. „Nakonec proste slitnem z Vokraje!“

„Nemuzeme s tim neco udelat?“

„Ne!“

„No, tak potom nevidim duvod, proc bychom meli propadat panice.“

„Ja to hned vedel, ze se nemame poustet smerem na Okraj,“ stezoval si Mrakoplas nebesum. „Ja bych si akorat pral…“

„Ja bych si jen pral, abych tady mel svou obrazovou skrinku,“ prohlasil Dvoukvitek, „jenze ta zustala na palube otrokarske lodi se vsim, co bylo v Zavazadle a…“

„Tam, kde skoncime, nebudes Zavazadlo potrebovat,“ sdelil mu zachmurene Mrakoplas. Byl cely sklesly a zasmusile pozoroval velrybu, ktera se bezstarostne pustila prilis daleko do okrajoveho proudu a ted s nim namahave zapasila na zpatecni ceste.

Na priblizujicim se obzoru se objevila bila linka a carodej mel pocit, ze zaslechl vzdalene duneni.

„Co se vlastne stane s lodi, ktera prepadla pres Okraj?“ zeptal se Dvoukvitek.

„To nikdo nevi.“

„No v tom pripade je mozne, ze proste poplujeme dal vesmirem a pristaneme na nejakem jinem svete.“ V ocich maleho clovicka se objevil vzdaleny a nepritomny pohled. „To by se mi libilo,“ dodal touzebne.

Mrakoplas se usklibl.

Na oblohu vyslo slunce, ktere se tady, na Okraji, zdalo mnohem vetsi nez obycejne. Stali se zady oprenymi o stezen a kazdy se zamestnaval vlastnimi myslenkami. Tu a tam nektery z nich zvedl zbyvajici kbelik a chvilku vyleval vodu z lodky.

Zdalo se, ze v mori kolem nich vznika naval. Mrakoplas si vsiml nekolika stromovych kmenu, ktere se jim drzely po boku, a tesne pod hladinou vody se hemzily ryby vsech moznych druhu. Samozrejme — proud musel byt plny potravy splachnute od pobrezi stredovych kontinentu. Na okamzik ho napadlo, jaky zivot ziji ta morska stvoreni, ktera cely zivot pluji na jednom miste. Podobny tomu memu, pomyslil si. Uvidel malou zelenou zabku, ktera zoufale zapasila s objetim silneho proudu. K Dvoukvitkovu uzasu nasel Mrakoplas kdesi na palube padlo a opatrne je natahl k malemu obojzivelnikovi. Zabka na nej vdecne vysplhala. O vterinu pozdeji se voda zapenila a v miste, kde zabka predtim plavala, prorazil hladinu par mohutnych zubatych celisti a s bezmocnym vztekem se zavrel.

Zabka se na Mrakoplase podivala z kolebky dlani, ve kterych ji drzel, a pak se ho zamyslene pokusila kousnout do palce. Dvoukvitek se zahihnal. Mrakoplas predstiral, ze ho neslysi, a zastrcil zabku do kapsy.

„To je mi najednou lidumilnosti,“ ozval se Dvoukvitek, „a proc to? Za hodinu bude prece po vsem.“

„Treba prave proto,“ odsekl mu Mrakoplas a chvili mlcky vyleval vodu. Ve vzduchu se objevovala vodni trist a proud zesilil tak, ze vlny kolem nich zacaly penit a lamat se. Zdalo se az neprirozene teplo. Nad morem se vznasel horky zlatisty opar.

Hukot zesilil. Nad vodou se na okamzik objevila olihen, jejiz rozmery Mrakoplasovi vzaly dech. Vyskocila nad hladinu nekolik set yardu od nich, a nez dopadla nazpet, divoce zamrskala chapadly. V mlze se ozval rev neceho jeste mnohem vetsiho, co vsak nastesti nezahledli. Z bile peny se vynoril cely oddil letajicich ryb a v duhove sprsce vodnich kapek urazil kus proti proudu, ktery je ovsem hned po dopadu smetl nazpet.

Ritili se k Okraji sveta. Mrakoplas odhodil kbelik a jakoby na obranu pred silicim revem vody se zachytil stezne.

„Tohle musim videt…“ ozval se Dvoukvitek a napul skocil, napul upadl na prid lodky.

Lodka narazila na neco tvrdeho a nepoddajneho, takze se otocila o devadesat stupnu a bokem se zaprela do neviditelne prekazky. Pak se zastavila a dovnitr se vevalila zaplava chladne morske peny, ktera na nekolik vterin pohltila Mrakoplase od hlavy k pate. Zacal zoufale kricet a podmorsky svet se nahle zmenil v purpurovou, kovove zvonici plan slabnouciho vedomi. V tom okamziku se totiz zacal topit.

Probral se s usty plnymi palcive tekutiny. Kdyz ji polkl, proletela mu zhava bolest krkem a privedla ho k plnemu vedomi.

Prkna lodni prepazky ho tlacila do zad a nad nim se s vyrazem hluboke ucasti sklanel Dvoukvitek. Mrakoplas zastenal a posadil se.

Jak se rychle ukazalo, byla to chyba. Okraj sveta byl jen nekolik stop od nich.

Za nim, tesne pod prepadem nekonecneho krajopadu, vsak bylo neco absolutne magickeho!

O nejakych sedmdesat mil dal se bezpecne mimo vliv tahu okrajoveho proudu, krizovala sametovym serem nevelka plachetnice s rudou plachtou, tak typickou pro svobodneho otrokare. Posadka — alespon ti clenove, kteri jeste zbyvali — byla shromazdena na pridi a obklopovala mensi skupinku muzu, kteri horecnate vyrabeli provizorni vor.

Kapitan — podsadity muz s loketnimi turbany Nefskeho domorodce, byl zcestovaly a v zivote videl mnoho podivnych lidi a veci, z nichz vetsinu zotrocil nebo ukradl. Svou drahu zacal jako namornik na Dehydrovanem mori v srdci nejsussi zemeplossky pouste (voda mela totiz na Zemeplose jeste nezvykle ctvrte skupenstvi, zpusobene vysokymi teplotami, kombinovanymi s podivne vysusujicimi efekty oktarinoveho svetla. Odvodnila se a zmenila se