v stribritou substanci, podobnou tekutemu pisku, po ktere vhodne tvarovany lodni trup snadno klouzal. Odvodneny ocean je misto zvlastni, ale zdaleka ne tak podivne jako jeho ryby). Kapitan nikdy predtim nepoznal strach. Ted byl vydesen k smrti.
„Ted nic neslysim,“ obratil se k prvnimu dustojnikovi.
Dustojnik se patrave zadival do sera.
„Treba to spadlo pres palubu?“ nadhodil hlasem plnym nadeje. Jako odpoved na jeho prohlaseni se ozvalo z paluby veslaru pod jejich nohama divoke dupani a zvuky praskajiciho dreva. Namornici se vystrasene pritiskli k sobe a pevneji sevreli sekery a pochodne.
Pravdepodobne by si je ovsem netroufli pouzit, ani kdyby se na ne oblud vrhla. Driv nez si uvedomili, jak je ve skutecnosti strasliva, zautocilo na ni nekolik muzu se sekyrami. To ji odvedlo od tvrdohlaveho prohledavani lodi, kterym se dosud zabyvala, a zacala pronasledovat utocniky. Nikdo nevedel, jak skoncili, mozna ze skocili pres palubu, ale bylo take mozne, ze je obluda sezrala. Kapitan si nebyl jist. Ta vec vypadala jako velka lodni truhla, vetsi nez obycejne, ale zase ne o tolik. Jenze zatimco se v nekterych chvilich zdalo, ze jsou v ni takove veci jako stare ponozky a jine nahodne predmety, jindy — kapitan se otrasl — jindy to vypadalo, ze tam jsou — ze to ma… kapitan se pokousel na to nemyslet. V duchu vsak byl presvedcen, ze muz, ktery spadl pres palubu a utopil se, byl pravdepodobne mnohem stastnejsi nez ten, ktereho obluda chytla. Vyhanel ty myslenky z hlavy. Uvnitr byly
Ze vsech sil se pokousel zapudit ty straslive predstavy ze sve mysli. Neslo to.
S trpkosti si uminoval jednu vec. To bylo naposled, kdy zachranil nevdecne topici se trosecniky jeste k tomu za zahadnych okolnosti. Otroctvi bylo preci lepsi nez zraloci celisti, nebo ne? A ti dva nakonec uprchli, a kdyz se namornici pokusili prozkoumat jejich velkou truhlu — no reknete, jak se ti dva vubec dostali doprostred more na takove bedne, co? — zacala je pozirat. Znovu se na to pokusil zapomenout, ale nemohl se zbavit myslenky na to, co by se stalo, kdyby se truhla dozvedela, ze jeji pan uz neni na palube…
„Vor je hotov, pane,“ oznamil mu v te chvili prvni dustojnik.
„Tak na vodu s nim,“ vykrikl kapitan. „Vsichni na vor a zapalit lod!“
Koneckoncu, nebude tak tezke sehnat si jinou lod, zauvazoval v duchu, ale v tom raji, o kterem mullahove porad mluvi, by si mohl clovek pockat na nove vteleni hezky dlouho. At se ta kouzelna truhla nazere humru.
Nekteri z piratu si vyslouzili nesmrtelnost svou nesmirnou krutosti a k smrti odvaznymi kousky. Jini tim, ze nashromazdili obrovske bohatstvi. Nas kapitan se uz kdysi davno rozhodl, ze si ziska nesmrtelnost jednoduse tim, ze neumre.
„Co je to, u vsech dablu?“ zeptal se Mrakoplas.
„Je to prekrasne,“ prohlasil Dvoukvitek s blazenym vyrazem.
„No, to se uvidi, az zjistime, k cemu je to dobry,“ zabrucel carodej.
„To je Okrajka,“ ozval se mu hlas tesne za levym uchem, „a mate stesti, ze ji vidite seshora, myslim.“
Hlas byl provazen zavanem vlhkeho dechu pachnouciho rybinou. Mrakoplas se ani nepohnul.
„Dvoukvitku,“ hlesl po chvili.
„Copak?“
„Kdyz se ted otocim, co uvidim?“
„Jmenuje se Tethis a tvrdi, ze je morsky skret. Tohle je jeho clun. Zachranil nas,“ vysvetloval mu jako diteti Dvoukvitek. „Uz se ohlednes?“
„Ted zrovna este ne, diky. Jak to, ze nespadneme dolu?“ zeptal se Mrakoplas s podezrelym klidem.
„Protoze jste narazili na Okradu,“ ozval se hlas, ktery Mrakoplasovi pripominal podmorske viry, plne slizkych veci, ukrytych mezi koralovymi utesy.
„Vohradu? Jakou vohradu?“ vydesil se Mrakoplas.
„No, to je preci ta vec, ktera bezi kolem sveta,“ rekl mu neviditelny skret. Mrakoplas mel dojem, ze v hukotu vody zaslechl splouchani vesel.
„Aha! Vy myslite
„Okrada preci take,“ pokyval hlavou skret za jeho zady.
„On mluvi o tomhle,“ vmisil se do reci Dvoukvitek a naprahl prst, jehoz smer Mrakoplas se strachem sledoval…
Smerem na Stred od clunu se vzduchem tahlo lano, zavesene nekolik stop nad zpenenou hladinou vody. Lodka na nem byla zakotvena, ale presto zustavala pohybliva. Visela na slozite spleti kratkych lanek a malych drevenych kladek. To by samozrejme vysvetlovalo jednu zahadu, ale co druha? Na cem bylo zachyceno vodici lano?
Mrakoplas se podival podel vedeni a uvidel silny dreveny sloup, ktery trcel z vody o nekolik desitek stop dal. Jak se tak dival, lodka se priblizila ke sloupu, zaklapalo nekolik prevodu a plavidlo pokracovalo dal v ceste.
Mrakoplas si vsiml rady kratsich provazu, ktere visely z hlavniho lana v pravidelnych intervalech.
Otocil se k Dvoukvitkovi.
„Vidim, jak to vypada,“ prohlasil nakonec, „ale co to je?“
Dvoukvitek pokrcil rameny. Za Mrakoplasem se ozval morsky skret: „Kousek pred nami je muj dum. Popovidame si o tom, az se tam dostaneme. Ted musim veslovat.“
Mrakoplas zjistil, ze kdyby se chtel podivat dopredu, musel by se otocit a podivat se na morskeho trolla a nebyl si jisty, ze to je to, o co stoji. Radeji se podival za Okrajku.
Visela v mlze, nekolik stop od Okraje sveta. Zjevovaly se vzdy rano a navecer, kdyz svetlo maleho zemeplosskeho slunce narazelo na magicke pole Plochy v tom spravnem uhlu.
Ve skutecnosti ji tvorily dve duhy. Blize k hrane krajopadu se ve sprsce umirajiciho oceanu rozprostiralo sedm nizsich barev, zaricich a roztancenych.
V porovnani s sirsim pasem, ktery se vznasel za nimi a okazale daval najevo, ze s nimi nesdili totez spektrum, vsak byly blede a nevyrazne.
To byla Kralovska barva a vsechny nizsi barvy jsou nejenom jeji soucasti, ale take jen silne vybledlym odrazem. Byla to oktarina, magicka barva — barva kouzel. Zivouci, zariva, jemne vibrujici a jeji zaklad tvoril pigment predstavivosti. Kdekoliv se objevila, dokazovala, ze obycejna hmota je jen sluzebnici sil ovladanych kouzelnou mysli. Oktarina — to bylo okouzleni samo. Mrakoplas si vzdycky rikal, ze jemu pripada takova obycejne zeleno-purpurova.
Za nejakou chvili se na Okraji sveta objevila mala tecka a ta se postupne zmenila v utes tak nebezpecne vykloneny do prostoru, ze vody more se zacaly propadat do hlubin uz u jeho upati. Na utesu stala chatrc stlucena z naplaveneho dreva a Mrakoplas si vsiml, ze hlavni lano Okrady vede pres cely ten kamenity ostruvek. Bylo zakotveno na silnych kovovych sloupech a malym kulatym okynkem prochazelo dokonce primo chatrci. Jak Mrakoplas zjistil pozdeji, skret na nem mel pripevnenou radu malych bronzovych zvonecku. Cele zarizeni bylo tak dumyslne, ze nejenze zvonky upozornovaly na kazdy vetsi predmet, ktery do Okrady narazil, ale podle toho, ktery z nich zazvonil, poznal misto, kde k tomu doslo.
Na stredove strane ostrova byla na vode velka plovouci ohrada a v ni zasoba dreva — naplavena prkna a tramy, cele kmeny stromu, z nichz nektere mely jeste zelene listi, a dokonce dva cele lodni vraky. Tady, blizko k Okraji bylo magicke pole tak silne, ze nad vsim se vznasela rozechvela zare vyvolana samovolnym vybijenim nekontrolovatelnych predstav. Vesla jeste nekolikrat zaskripala a lodka narazila na male drevene molo. Kdyz se ho dotkla a uzemnila se, ucitil Mrakoplas zname priznaky mohutne okultni aury — olejovitost, namodralou chut a cinovou vuni. Vsude kolem nich na Zemeplochu nehlucne proudily kapky a vlocky nezaostrene, syrove magie.
Carodej s Dvoukvitkem se vyskrabali na plankovou plosinu a Mrakoplas se poprve setkal se skretem tvari v tvar.
Nebyl ani zpoloviny tak straslivy, jak si ho predstavoval.
No, no, ohradila se po chvilce jeho predstavivost.
Ne ze by skret nebyl straslivy. Ale misto hnijici obludnosti s mnoha chapadly, kterou Mrakoplas podvedome ocekaval, spatril nevelkeho, neprilis oskliveho starce. Mohl by se prochazet po ulici kterehokoliv mesta, aniz by vzbudil pozornost, pokud by byli jeho obyvatele zvykli vidat starce, ktery se skladal vyhradne z vody. Zdalo se jako by tady stvoril ziveho tvora sam ocean a nechtel se zdrzovat tim unavnym procesem jednotlivych stupnu vyvoje. Vytrhl si kus tela, uplacal z nej dvojnozce a s hlasitym cvachtanim ho nechal vykrocit po plazi. Skret mel prijemnou poloprusvitnou modrozelenou barvu. Jak ho tak Mrakoplas pozoroval, mihlo se Tethisovi pres hrud male hejno
