Barva kouzel

stribritych rybek.

„Uprene si nekoho prohlizet je nevychovane,“ rekl skret carodeji. Usta se mu otevrela v malem chomacku peny a zavrela se uplne stejnym zpusobem, jakym se voda zavira nad vhozenym kamenem.

„Jo? A proc?“ zeptal se Mrakoplas. Snazil se byt klidny, ale logika na nej pokrikovala — proc se neroztece?

„Pojdte se mnou, doma vam najdu neco k jidlu a nejake saty na prevleceni,“ zval je skret zasmusile. Pak vykrocil pres balvany a ani jednou se neohledl, aby zjistil, zda ho vubec nasleduji. Koneckoncu, kam jinam by mohli jit? Zacalo se stmivat a pres Okraj sveta ficel vlhky a studeny vitr. Okrajka, ktera uz byla napul pruhledna, se ztratila docela a mlha nad kruhopadem zacala ridnout.

„Tak pod,“ chytil Mrakoplas Dvoukvitka za loket. Zdalo se vsak, ze se turistovi nechce z mista.

„Tak pod uz,“ opakoval Mrakoplas.

„Az bude uplna tma, nemohli bychom se podivat dolu, jestli neni videt Velka A’Tuin — zelva, ktera nese svet?“ zeptal se Dvoukvitek a pozoroval oblaka, ktera se valila kolem.

„Doufam, ze ne,“ odpovedel Mrakoplas. „Fakt. Doufam, ze ne. Tak a ted uz pudes?“

Dvoukvitek ho zdrahave nasledoval k chatrci. Skret zapalil nekolik lamp a hovel si v houpacim kresle. Kdyz vesli dovnitr, vstal a z vysokeho dzbanu jim nalil dve sklenice zelene tekutiny. Ve slabem osvetleni tekutina mirne svetelkovala jako teple more za sametovych letnich noci. Skret, snad aby dodal Mrakoplasove strachu lehce barokni nadech, se zdal o neco vyssi nez predtim.

Vetsinu nabytku v mistnosti tvorily bedny.

„Hm. No, mate to tady vopravdu moc pekny,“ zamrkal Mrakoplas. „Takovy folkloristicky.“

Natahl se po sklenici a opatrne si prohledl jeji zelene svetelkujici obsah. Kez by to bylo aspon trochu k piti, pomyslel si, protoze mam takovou zizen, ze to vypiju. Polkl.

Byla to tataz tekutina, kterou mu nalil do ust Dvoukvitek, kdyz ho krisil na pramicce. V tom okamziku to jeho smysly nebraly prilis na vedomi, protoze mely na praci mnohem dulezitejsi veci. Ted vsak mely skoro volno a pokusily se prijit napoji na chut.

Mrakoplasovi se nejprve zkrivila usta a potom zaknoural jako nakopnuty pes. Jedna noha mu bezdecne vyletela vzhuru a bolestive jej uhodila do prsou.

Dvoukvitek upil, zakrouzil tekutinou ve sklenici a mezitim soustredene vychutnaval jeji aroma. „Ghlen Livid,“ prohlasil nakonec. „Zkvasene vino z leskovych orechu, ktere se potom mrazove destiluji, je to specialita nasi zeme. Jeji chut ma takovy zvlastni kourovy podton… Velice pikantni. Pochazi z posmernych okrajovych plantazi… ano… provincie Rehigreed, ze? Sklizen z pristiho roku, rekl bych podle barvy. Muzu se vas zeptat, jak jste k tomu skvostu prisel?“

(S rostlinami na Zemeplose je to tak. Zahrnuji jednak bezne druhy, to je letnicky, ktere se jeden rok zaseji a tentyz rok, o neco pozdeji kvetou nebo plodi,dvouletky, ktere se seji letos a uzitek prinaseji az v roce pristim, a rostliny vicelete, ktere letos zasadite a ony rostou nekolik let, nez se rozhodnou vam davat uzitek, nebo vam ozdobit zahradu. Prave k viceletym rostlinam patrily vzacne zemeplosske vicelonky. V dusledku zvlastni, ctyrrozmerne poruchy genu se sazely letos, ale vyrostly uz v roce lonskem. Leskova vinna reva byla vyjimecna tim, ze mohla dozrat az osm let pred svym zasazenim. Bylo znamo, ze napoj z leskovych orechu umoznuje nekterym lidem nahlednout do budoucnosti, coz ovsem byla, v dusledku pohledu leskoveho orechu, minulost. Zvlastni, ale pravdive.)

„K Okrade pripluje drive nebo pozdeji vsechno,“ odpovedel mu skret filozoficky a klidne se pohupoval ve svem kresle. „Zivim se proste tim, ze zachranuji plovouci veci. Drevo samozrejme a lodni vraky. Sudy s vinem. Baliky latek. Vas.“

Mrakoplasovi se konecne v hlave rozsvitilo.

„Ty tam mas sit, ze jo? Ty mas kolem vokraje more natazenou sit!“

„Ano, Okradu.“ Prikyvl skret. Po hrudi mu prebehly vlnky.

Mrakoplas vyhledl do svetelkujici temnoty, ktera obklopovala ostrov, a prihlouple se usmal.

„Jasne,“ promluvil po chvili. „To je neuveritelny. Vy ste tam dopravili sloupy a zatloukli je po tech balvanu a bohove s nama! Ta sit musi bejt setsakra silna…“

„Je,“ prikyvl Tethis.

„Dala by se jeste prodlouzit, kdybyste nasel dost zachytnejch bodu a tak?“ nadchl se carodej pro vec.

„Meri deset tisic mil. Ja hlidam jen jeji posledni dil.“

„Ale dyt to je tretina obvodu Zemeplochy!“

Tethis se slabym zasplouchanim znovu prisvedcil. Zatimco si oba lide nalili dalsi davku nazelenale tekutiny, vypravel jim o Okrade, o obrovskem vypeti, ktere si jeji stavba vyzadala, a o tom, ze ji zkonstruovalo genialni kralovstvi Krull uz pred nekolika staletimi. Povidal jim o sedmi lodich, ktere podel ni neustale hlidkuji, opravuji ji a odvazeji naplavene veci do Krullu. Zminil se i o tom, ze se Krull postupne stal zemi klidu, kde jeden po druhem vladnou nejmoudrejsi Hledaci vedeni. Popsal bolestnou snahu, s jakou se krullsti vladci snazi neustale proniknout do uzasne slozitych tajemstvi vesmiru, a zminil se i o tom, s jakou velkorysosti prijimaji vsechny zachranene namorniky za otroky a obvykle jim nechaji jen vyriznout jazyk. Po nekolika poznamkach, kterymi jim zmineny proces priblizil, promluvil pratelskym tonem o tom, ze pokus o utek z jeho ostruvku je nesmyslny, protoze se z nej da odplout jen na lodce a to na nekterou z ostatnich tri set osmdesati stanic, ktere lezi mezi jeho ostrovem a samotnym Krullem. Dalsi alternativou je pochopitelne skok z Okraje. V tomto okamziku skret rozvinul teorii, ve ktere zduvodnoval vyhody nemoty pred — jak napriklad uvadel — smrti.

Pak se odmlcel. Tlumeny hukot nocniho krajopadu jen podtrhaval tizive ticho.

Pak zacalo znovu skripat houpaci kreslo. Behem sveho monologu Tethis opet o kus povyrostl.

„Vite, byl bych nerad, abyste si to vzali nejak osobne,“ dodal po chvili. „Ja sam jsem otrok. Kdybyste se me pokusili premoci, musel bych vas samozrejme zabit, ale zadnou radost bych z toho nemel.“

Mrakoplas zasilhal po lesklych pestech, ktere spocivaly skretovi tise v kline. Mel podezreni, ze by dovedly uderit se zdrcujici silou vlny tsunami.

„Myslim, ze jsme si nerozumeli,“ zacal mu vysvetlovat Dvoukvitek. „Ja jsem obcanem Zlate rise. Jsem si jist, ze Krull nebude stat o to, vzbudit nelibost naseho pracovnika.“

„Jak by se o tom vas panovnik dozvedel?“ zeptal se skret. „Myslis, ze jsi prvni obcan Zlate rise, ktery skoncil v me siti?“

„Ja otrokem nebudu!“ vykrikl Mrakoplas. „Ja… to ja… ja skocim radeji pres Okraj!“ Uzasl nad zvukem sveho hlasu.

„To ze bys opravdu udelal?“ zeptal se skret. Houpaci kreslo odletelo ke zdi a carodeje chytla jedna obrovska modra ruka kolem pasu. Za okamzik vysel skret s Mrakoplasem v pesti z chatrce.

Zustal stat az na nejkrajnejsim vybezku ostrova. Mrakoplas zajecel.

„Okamzite toho nech, nebo te tam skutecne hodim!“ vystekl mu skret do ucha. „Vzdyt te drzim, ne? A ted se podivej!“

Mrakoplas se dival.

Pred sebou mel hebkou cernou noc, ze ktere na nej mirumilovne pomrkavaly mlhou zastrene hvezdy. Jenze pak se jeho oci stocily dolu, jako by je tam neodolatelne pritahoval neviditelny magnet.

Na Plose byla pulnoc a slunce tedy bylo hluboko, velice hluboko a pomalu mijelo ledem pokryty brisni krunyr Velke A’Tuin. Mrakoplas se ze vsech sil pokusil zaostrit pohled na spicky vlastnich bot, ktere presahovaly okraj skaliska, ale ta priserna prazdnota ho prinutila rychle je zase odvratit.

Po obou stranach se donekonecna ritily jako dva stribrite zavesy vody oceanu, delene pred padem do hlubin malou hmotou ostruvku. Asi sto yardu pod nim se z bile peny vynoril nejvetsi losos, ktereho kdy videl, a vzepjal se k poslednimu zoufalemu a marnemu skoku. Pak ho voda smetla a otacejici se rybi telo zmizelo v nazlatle zaplave.

V tom zlatem svitu se rysovaly obrovske stiny, podobne mohutnym sloupum, ktere podpiraji nebeskou ban. Stovky mil pod sebou carodej zahledl jakousi hmotu, jakysi tvar…

V jedinem okamziku to uvidel. Jako na tech zvlastnich obrazcich, kde se vam obrys ozdobne misy zmeni v profil dvou tvari, vzala na sebe scena tam dole novou podobu. To, co videl hluboko pod sebou, byla totiz hlava slona, velka jako slusne rozlehly svetadil. Proti svetlu se rysoval obrovsky kel a vrhal svuj stin ke hvezdam. Hlava byla mirne naklonena a obri rubinove oko mohlo byt vesmirnym rudym obrem, ktery omylem zari ve dne.

Pod slonem…

Mrakoplas polkl a pokusil se nemyslet.