Pod slonem nebylo nic, jenom vzdalene, mdle slunce. A kolem nej se sunulo neco, co sice melo supiny velikosti mest, doliky o prumeru krateru a vrasky vesmirnych rozmeru, ale presto to byla zcela zretelne ploutev.
„Mam te pustit?“ zahucel mu skret do ucha.
„Gnah,“ zasipal Mrakoplas a cukal sebou nazpet.
„Uz tady,
Ustoupil a nechal Mrakoplase dopadnout na zem.
Prisel k nim Dvoukvitek, pristoupil k Okraji a nahledl dolu. „To je uzasne,“ prohlasil. „Kdybych tady tak mel svou obrazkovou skrinku! Co je tam jeste? Myslim, kdybych skocil dolu, co bych tam videl?“
Tethis si sedl na vycnelek kamene. Zpoza mraku vysvitl vysoko na nebi Zemeplochy mesic a jeho zare zpusobila, ze skret vypadal jako z ledu.
„Tam nekde je asi muj domov,“ rekl pomalu. „Daleko pod temi vasimi hloupymi slony a tou smesnou zelvou. Skutecny svet. Obcas sem chodim a divam se tam, ale nejak se nemuzu prinutit k tomu, abych udelal ten posledni krok… Opravdovy svet se skutecnymi lidmi. Mel jsem tam zeny a nekolik deti…“ na chvili se odmlcel a vysmrkal se. „Tady se brzo naucite, co ve vas opravdu je, tady na Okraji!“
„Prosim vas, nerikejte to porad,“ zakvilel Mrakoplas. Otocil se a uvidel Dvoukvitka, ktery stal s bohorovnym klidem na samotnem kraji skaly a dival se dolu. „Heh,“ vyletelo z carodeje a ubozak se pokusil vmacknout pod kamen.
„Tam dole je nejaky jiny svet?“ vyzvidal Dvoukvitek a naklanel se kupredu. „A kde, presne?“
Skret mavl neurcite rukou. „Tam nekde: Vic nevim. Byl to jen takovy maly svet, cely modry.“
„Tak co delate tady?“ zeptal se ho Dvoukvitek.
„Vam to jeste nedoslo?“ zvysil skret popuzene hlas. „Prepadl jsem doma pres okraj!“
Vypravel jim o svem svete, ktery se jmenoval Bathys a lezel kdesi mezi hvezdami. Jeho obyvatele na nem vytvorili nekolik uzasnych civilizaci, ktere zily ve trech obrovskych oceanech, zabirajicich temer celou rozlohu kotouce. Patril k masolovum, coz byla kasta, ktera si ziskavala zivobyti nebezpecnym zpusobem. Masolovove vyjizdeli na sous ve zvlastnich pozemnich plachetnicich a lovili hejna jelenu a bizonu, kteri obyvali bouremi bicovanou pevninu. Jeho jachta byla prekvapena divokym poryvem vichrice a zahnana do nezmapovaneho kraje. Zbytek posadky nasedl do maleho veslovaciho voziku a vyjel ke vzdalenemu jezeru, ktere se zablesklo na obzoru. Tethis, jako kapitan, se rozhodl zustat na palube lodi. Boure ji nakonec smetla pres kamenity okraj jeho sveta, kdyz ji ovsem predtim jeste rozbila na trisky.
„Nejdriv jsem padal,“ pokracoval Tethis, „jenze jak sami vite, kdyz padate, tak to neboli. Boli to, kdyz dopadnete, a pode mnou siroko hluboko nic nebylo. Padal jsem a videl, jak se mi muj svet rychle vzdaluje do vesmiru, az mi nakonec zmizel mezi hvezdami.“
„A co bylo dal?“ hlesl Dvoukvitek, ktery ho bez dechu poslouchal a pritom upiral zrak do mlhaveho vesmiru.
„Zmrzl jsem na kamen,“ rekl Tethis. „Nastesti neco takoveho nas rod celkem dobre snasi. Prilezitostne, vetsinou kdyz jsem mijel nejaky jiny svet, jsem zase roztal. Tak napriklad jsem videl svet, ktery mel kolem dokola vysoky skalnaty hreben, ale jak jsem brzo zjistil, nebyly to hory, ale nejvetsi drak, jakeho si dovedete predstavit, byl zcasti pokryt snehem a ledovci a v tlame si drzel vlastni ocas. No dostal jsem se tam dost blizko, proletel jsem kolem jako kometa ve vysi sotva nejakych par mil a byl jsem pryc. Pak jsem zase jednou rozmrzl a blizil jsem se k vasemu svetu. Vypadal jako omeleta, kterou po mne hodil Stvoritel, a nakonec jsem dopadl do more neprilis daleko od Okrady, protismerne od Krulu. Na Okrade uvaznou casto podivna stvoreni, a protoze v te dobe prave potrebovali otroky na obsazeni dohlizecich stanic, skoncil jsem tady.“ Vstal a uprene se zadival na Mrakoplase. „Chodim sem skoro kazdou noc a divam se dolu. Nikdy tam neskocim. Tady na Okraji je tezke sbirat odvahu.“
Mrakoplas se zacal odhodlane plazit smerem k chatrci. Kdyz ho skret celkem laskave zvedl na nohy, slabe vykrikl.
„Uzasne,“ prohlasil znovu Dvoukvitek a nahnul se jeste o dalsi kousek. „Je tam tech jinych svetu hodne?“
„Rekl bych, ze moc,“ pokyval skret hlavou.
„Ja si myslim, ze by clovek mohl vymyslet neco, nejakou vec, ktera by ho mohla chranit proti chladu,“ mluvil zamyslene maly turista. „Takovou nejakou lod, ktera by mohla preplout Okraj a doplout ke vsem tem vzdalenym svetum. Tak si rikam, ze bych…“
„At te to ani nenapadne na neco takoveho myslet!“ zastenal Mrakoplas. „Prestan vo tech vecech mluvit rozumis?!“
„Takhle ale v Krullu mluvi vsichni,“ skocil mu do reci Tethis.
„No, tedy vsichni, kteri maji jazyky,“ dodal.
„Ses vzhuru?“
Dvoukvitek spokojene pochrupoval. Mrakoplas ho dloubl do zeber.
„Povidam, ses vzhuru?“
„Hmmnecohmmchrr…“
„Musime vocud vypadnout, nez sem pripluje ta zachranna flotila!“
Ranni svetlo, sedive jako vod od nadobi, proudilo dovnitr jedinym okenkem a klopytalo o hromady zachranenych beden a balicku, ktere se v chatrci povalovaly. Dvoukvitek znovu neco zabrucel a pokusil se zahrabat pod hromadu kozesin a pokryvek, ktere jim Tethis pujcil na spani.
„Heled sou tady vsechny mozny zbrane a ruzny jiny veci,“ pokracoval v samomluve Mrakoplas. „Von nekam vodesel. Az se vrati, mohli bysme ho premoct a potom… proste… potom bysme uz neco vymysleli. Co tomu rikas?“
„Nezda se mi, ze by to byl prave ten nejlepsi napad,“ zabrucel Dvoukvitek. „Kdyz uz nic, zda se mi to trochu nevdecne, tobe ne?“
„Kecy, kecy,“ odsekl mu Mrakoplas, „todle je proste tvrdej svet.“
Zacal se prehrabovat v hromadach kolem zdi a nakonec si vybral tezky scimitar s vlnitou cepeli, ktery byl kdysi urcite pychou a radosti nejakeho pirata. Vypadal jako ten druh zbrane, ktery pri pachani skod spoleha stejnym dilem na svou vahu jako na sve ostri. Mrakoplas zbran neohrabane pozvedl.
„Myslis, ze by to tady nechal jen tak povalovat, kdyby vedel, ze mu tim muzeme ublizit?“ premyslel Dvoukvitek nahlas.
Mrakoplas si ho nevsimal a zaujal taktickou pozici za dvermi. Kdyz se dvere o nejakych deset minut pozdeji otevrely, nezavahal ani vterinu. Svihl tezkou zbrani pres otvor ve dverich, zhruba ve vysi, kde mel mit Tethis hlavu. Cepel bez nejmensiho odporu proletela prostorem, narazila na ram dveri a Mrakoplas byl setrvacnosti srazen na podlahu. Kdesi nad nim se ozval povzdech. Vzhledl k Tethisove tvari, ktera se smutne kyvala ze strany na stranu.
„To mne nemuze ublizit,“ rekl skret, „ale stejne me to ranilo. Hluboce ranilo.“ Natahl se pres carodeje a vytrhl cepel ze dreva. Bez viditelneho usili ohnul celou zbran do kruhu a jedinym pohybem ji poslal pres kamenitou zem ostruvku. Obruc se chvilku kutalela, narazila na kamen, vymrstila se do vzduchu a stribritym obloukem zmizela v oblaku triste, ktera se drzela nad krajopadem.
„Jsem
„Uvnitr je jelen, asi tak v tom stavu, jak to mate vy lide pred varenim radi, nejaky tucet ustric a morsky losos. Vsechno z Okrady,“ prohlasil lhostejne.
Uprel na turistu dlouhy pohled a pak se obratil znovu k Mrakoplasovi.
„Na co zase tak zirate?“ zeptal se nakonec.
„No, to jenom, totiz…“ zacal Dvoukvitek.
„… kdyz to srovname s vcerejsim vecerem…“ doplnil Mrakoplas.
„Jste hrozne maly,“ dokoncil Dvoukvitek.
„Aha,“ prikyvl skret opatrne. „Takze nekolik osobnich poznamek.“ Narovnal se v cele sve vysi, ktera ted byla necelych sto tricet centimetru. „Nemyslete si, ze jenom proto, ze jsem z vody, jsem ze dreva.“
„Ja se omlouvam,“ prohlasil spesne Dvoukvitek a rychle se hrabal z kozesin.
