kteri museli byt otroky. Na sva pozorovani nemel mnoho casu, protoze se pred nimi vzapeti otevrely dvere a do nich byli jemne, ale rozhodne vstrceni. Dvere za nimi s treskotem zapadly.
Kdyz Mrakoplas s Dvoukvitkem nabyli rovnovahu, zacali se rozhlizet po okoli.
„No ne,“ promluvil nakonec Dvoukvitek po delsim mlceni, kdy se pokousel najit prilehavejsi vyraz.
„To ma byt vezenska cela?“ uzasl Mrakoplas hlasite.
„Same zlato, hedvabi a takove veci,“ dodaval Dvoukvitek. „Neco takoveho jsem v zivote nevidel!“
Na podlaze bohate vybavene a zdobene komnaty lezel koberec s tak vysokym vlasem, ze na nej Mrakoplas vstoupil s obavou, zda to neni nejake ploche chlupate zvire. Uprostred mistnosti byl dlouhy stul preplneny nejskvostnejsimi pamlsky, jake si jen clovek dovedl predstavit. Vetsina jidel byla z ryb a dokonale pripravena vcetne nejvetsiho kraba, ktereho kdy Mrakoplas videl. Jenze tam bylo mnohem vic mis a podnosu s vecmi, ktere nikdy v zivote nevidel. Opatrne se natahl a vzal do ruky purpurove ovoce, pokryte nazelenalymi krystalky.
„To je kandovana jezovka,“ ozval se vesely, sipavy hlas tesne za nim. „To je velika delikatesa!“
Upustil jezovku na misu a otocil se. Mezi tezkymi zavesy se vynoril vysoky hubeny starec. Proti vetsine starcu, ktere Mrakoplas znal, vypadal temer laskave.
„Pyre z morskych okurek ma taky neco do sebe,“ prohlasil starec spolecenskym tonem. „A ty male zelene kousky, to jsou male morske hvezdice.“
„Diky za radu,“ odpovedel mu Mrakoplas slabym hlasem.
„Je to vazne vsechno hrozne dobre,“ ozval se Dvoukvitek plnymi usty. „Mel jsem dojem, ze mas morske pochoutky rad?“
„Jo, ja si to taky myslel,“ znela nejista odpoved. „A to vino, nejsou to nahodou mackany voci chobotnic?“
„Morske hrozny,“ usmal se starec.
„Bezvadny,“ prikyvl Mrakoplas, kdyz na jeden zatah vypil celou sklenici. „Dobry, fakt. Jenom je trochu slany.“
„Morske hrozny se rika jednomu druhu malych meduz,“ vysvetloval mu otcovsky cizinec. „Ale myslim, ze bych se mel konecne predstavit. Nevite nahodou, proc ma vas pritel najednou tak zvlastni barvu?“
„Nevim,“ odpovedel mu Dvoukvitek, „ale myslim si, ze to bude kulturni sok. Jak jste rikal, ze se jmenujete?“
„Zatim jsem to nerikal, ale jmenuji se Garhartra. Mym ukolem je starat se o nase hosty a navstevniky, vite? Mym jedinym ukolem je postarat se o to, aby vas pobyt tady byl tak prijemny, jak to jen jde.“ Muz se uklonil. „Pokud mate nejake prani, staci jen rici.“
Dvoukvitek se pohodlne usadil do velkeho kresla bohate vykladaneho perleti. V jedne ruce drzel sklenici olejoviteho vina a v druhe olihen v aspiku. Zamyslel se.
„Tak mam pocit, ze tady neco neklape,“ prohlasil po chvili. „Tak nejdriv nam rekli, ze z nas budou otroci…“
„Ta ostrovni latimerie?“ ozval se Dvoukvitek.
„Myslim, ze je to takova skareda ryba,“ odpovidal mu Mrakoplas od vzdalenejsiho konce stolu. „Myslis, ze ty susenky sou udelany taky z neceho tak nechutnyho?“
„… potom nas zachranite za cenu obrovskych magickych nakladu…“
„Ty jsou lisovany z ochucenych morskych ras,“ odpovedel Mistr hostitel.
„… potom nam zase vyhrozuji a to za pomoci velke davky magie…“
„No jo, ja si hned rikal, ze to budou jenom rasy,“ souhlasil Mrakoplas. „Chutnaj vazne tak, jak by chutnaly morsky rasy, pokud by byl nekdo tak velkej masochista, ze by se cpal morskejma rasama.“
„… pak nas odvlecou straze a vhodi nas sem…“
„Jemne vstrci,“ opravoval ho Garhartra.
„… a tady se z toho vyklube vyjimecne prepychove zarizena komnata, kde je navic spousta vyborneho jidla a clovek, ktery nam tvrdi, ze jedinou naplni jeho zivota je ucinit nas stastnymi.“ Dvoukvitek se na chvilku odmlcel a pak dodal: „Chci tim rici, ze to vsechno nejak postrada jakoukoliv logiku.“
„Jo,“ zabrucel Mrakoplas, „von se chce proste zeptat, kdy po nas zase vyrukujete. Proste to vypada, ze ted je jenom kratka prestavka na gablik.“
Garhartra pozvedl ruce v mirumilovnem gestu.
„Ale, ale,“ zaprotestoval. „Bylo preci nutne dopravit vas sem co nejrychleji. Samozrejme, ze z vas nechceme udelat otroky. V tom ohledu muzete byt uplne klidni.“
„No, tak prima,“ uklidni se Mrakoplas.
„Tak vidite. Ve skutecnosti budete obetovani,“ pokracoval Garhartra klidne.
„Obetovani,
„Jestli vas zabijeme? Ano, samozrejme. Jake by to bylo obetovani, kdyby obet zustala nazivu? Ale nebojte se, smrt bude relativne bezbolestna.“
„Relativne? Relativne k cemu?“ vyjekl Mrakoplas. Uchopil vysokou zelenou lahev plnou vina z hroznovych meduz a hodil ji po Hostiteli. Starec zvedl ruku jakoby v obrannem gestu.
Z rozevrenych prstu mu vyletel oktarinovy blesk a vzduch se nahle zmenil ve slabe olejovitou substanci, ktera signalizovala silny magicky vyboj. Hozena lahev zpomalila, nakonec se zastavila ve vzduchu na miste a pomalu se otacela.
Soucasne s tim uchopila Mrakoplase jakasi strasliva sila, prehodila ho pres celou mistnost a vysoko nad podlahou ho pritiskla ke zdi, kde zustal viset s vyrazenym dechem. Visel tam a v zachvatu zurivosti otviral naprazdno usta.
Garhartra spustil ruku a pomalu si ji otrel do plaste. „Tyhle veci delam vazne moc nerad,“ prohlasil.
„No, to vidim,“ lapl Mrakoplas po dechu.
„Ale proc nas vlastne chcete obetovat?“ zeptal se Dvoukvitek. „Vzdyt nas ani neznate?“
„No to je prave ono, nemyslite? Musi to byt hrozne, obetovat pritele. Krome toho, vy jste k tomu byli jaksi
„Ale vzdyt jste nam vlastne nic nerekl!“ zakvilel Dvoukvitek.
„Ale to vlastne ani nestoji za to. Obetovani budete uz zitra rano,“ odpovedel mu Garhartra. „Zbytecne by vam to lezelo v hlave, vazne. A dobre se vyspete. Alespon se o to pokuste.“
Dvere za nim zapadly. Slaba oktarinova zare signalizovala, ze byly magicky zapeceteny a zadny pozemsky zamecnik je neotevre.
Kling, klang, klong! To se do mesicni noci, rvane hukotem krajopadu, ozvaly signalni zvonky nad Okradou.
Tertron, usekar na 43. delce, neslysel takove vyzvaneni ode dne, kdy byl pred peti lety do siti zahnan obri kraken. Vyhledl ze dveri sve chatrce, ktera byla postavena na silnych drevenych pylonech zarazenych do morskeho dna, protoze v techto mistech nebyl jediny kousek souse. Jednou nebo dvakrat mel pocit, ze kdesi ve tme zahledl jakysi pohyb. Podle predpisu by mel vyplout na obhlidku, aby zjistil, co zpusobilo ten priserny hluk. Ale jak tak vyhlizel do nocni temnoty, napadlo ho, ze to neni ten nejlepsi napad, a proto rychle zabouchl dvere, omotal zurive zvonici zvonky nejakymi pytli a pokusil se znovu usnout.
Jenze to bylo marne. Ony uz totiz nezvonily jen zvonky, zacalo bzucet a rezonovat hlavni nosne lano cele Okrady, jako by na ni narazelo neco neobycejne tezkeho. Tertron nejakou dobu ziral do stropu a snazil se z hlavy zapudit myslenky na dlouha slizka chapadla a oci velikosti zahradniho bazenku. Nakonec zjistil, ze je to marne, a tak s povzdechem sfoukl lampu a opatrne pootevrel dvere.
Podel Okrady se skutecne
Obluda se vrhla kupredu a chatrc se zmenila v hromadu trisek, i kdyz Tertron se v posledni chvili zachranil tim, ze vyskocil a zachytil se hlavniho lana Okrady. Tak prezil a o nekolik tydnu pozdeji ho nasla zachranna flotila. Nakonec se mu podarilo uprchnout z Krullu na letajici lodi, kterou unesl nasilim (bylo zajimave, ze si pri unosu
