Barva kouzel

kosti. Navic je treba dodat, ze o nej bylo pecovano lepe, nez o vetsinu zemeplosskych taznych zvirat. Smrt byl laskavy pan. Sam vazil malo, a i kdyz se casto vracel domu se sedlovymi brasnami nacpanymi k prasknuti, jeho naklad nevazil vubec nic.

„Vsechny ty svety!“ zvolal Dvoukvitek. „To je uzasne!“

Mrakoplas zabrucel neco nesrozumitelneho a pokracoval ve sve opatrne obhlidce mistnosti naplnene hvezdami. Dvoukvitek se zatim zastavil u nadherneho astrolabia, v jehoz stredu byl cely system zelva-sloni-plocha vytepany v mosazi a ozdoben malymi drahokamy. Kolem nej se na jemnych stribrnych nitkach vznasely hvezdy a planety.

„Uzasne,“ opakoval znovu. Na zdech mistnosti byly do goblenu z uhlove cerneho sametu vetkany drobne svetelkujici perlicky, znazornujici nebeska souhvezdi. Na cloveka, ktery se ocitl v mistnosti, to pusobilo dojmem, ze se vznasi uprostred vesmirne nicoty. Na mnoha stojanech byly umisteny nacrty Velke A’Tuin, tak jak ji bylo mozno zahlednout z nekterych mist Okrady, znazornujici do posledni podrobnosti obrovske supiny a kraterovite poskozeni kuze. Dvoukvitek se kolem rozhlizel rozzarenyma ocima, ktere mely vzdaleny, nepritomny pohled.

Mrakoplas byl naopak velice ustarany. Co mu delalo nejvetsi starosti, byly dva prapodivne obleky, ktere visely na zvlastnich stojanech uprostred mistnosti. Nejiste je obchazel.

Zdalo se, ze jsou vyrobeny z te nejjemnejsi bile kuze, byly plne podivnych remenu s prezkami, mosaznych vyusteni a dalsich podezrelych doplnku. Nohavice plynule prechazely do pevnych bot na vysoke podrazce a rukavy do rozmernych rukavic. Nejpodivnejsi ze vseho ale byly dve podivne mosazne helmice, ktere jak se zdalo, mely pevne nasednout na siroke a tezke limce kolem krku obleku. Ty helmy by nikoho neochranily — stacila by i rana lehkym mecem a musely povolit, a to by ani nebylo potreba zasahnout to male kristalove okenko v predni casti. Kazda helmice mela na temeni vysoky hreben z bileho peri, ktery zdaleka neprispival k vylepseni jejich zjevu.

Mrakoplasovi se pomalu zacalo v hlave lihnout podezreni tykajici se ucelu, ke kteremu byly obleky urceny.

Na stole pred obleky lezely mapy hvezdne oblohy a utrzky pergamenu pokryte vypocty. At uz si ty obleky na sebe vezme kdokoliv, pochopil Mrakoplas, pocita s tim, ze neohrozenou nohou vstoupi do mist, kam, kdyz nepocitame obcas nejakeho toho nestastneho namornika, jeste nikdy zadna neohrozena noha nevkrocila. To, co se ted objevilo v carodejove mozku, uz nebylo jen mlhave podezreni, ale strasliva predtucha.

Otocil se a zjistil, ze na nej Dvoukvitek upira odhadujici pohled.

„At te ani nenapadne…“ zacal spesne, ale Dvoukvitek si ho vubec nevsimal.

„Bohyne rekla, ze Krullane chteji vyslat pres Okraj dva muze,“ prohlasil se zaricima ocima, „a vzpominas si na to, jak nam vypravel Tethis, ze clovek by potreboval nejakou ochranu? Krullane to dokazali! Tyhle obleky, to je vesmirne brneni!“

„No, ze by se mi zdaly zvlast pohodlne…“ pospisil si Mrakoplas s odpovedi a chytil turistu za ruku. „Podivej, stejne musime jit, tak co bysme tady zustavali dyl, nez je potreba…“

„Proc musis vzdycky propadnout takovy panice?“ zeptal se nedutklive Dvoukvitek.

„Prave mi pred vocima probehla cela moje budoucnost a netrvalo to moc dlouho, a jestli se nepohnes hned, tak du a necham te tady samotnyho, protoze jak te znam, ted uz mi kazdou chvili navrhnes, abysme si voblikli ty…“

Dvere se otevrely.

Dovnitr vstoupili dva urostli mladi muzove. Na sobe meli jen male vlnene spodky. Jeden z nich se jeste utiral rucnikem. Oba kyvli nasim spolecnikum na pozdrav bez zjevneho prekvapeni.

Vyssi z nich se oprel o jednu z vitrin pred lavicemi. Naklonil se k Mrakoplasovi a rekl: „? Tyo yur tl ho sooten gtrunen?“

„A to bylo strasne, protoze i kdyz Mrakoplas ovladal alespon castecne vetsinu jazyku okrajovych oblasti Plochy, bylo to poprve, kdy ho nekdo oslovil krullstinou. Nerozumel z ni ani slovo. Dvoukvitek take ne, ale to mu nezabranilo v tom, aby nepostoupil kupredu a nenadechl se.

Rychlost svetla, siriciho se magickym prostredim obklopujicim Plochu, nebyla prilis velka, snad jen o trochu vyssi, nez rychlost zvuku v ostatnich lepe vyladenych vesmirech. Stale jeste to vsak byla nejrychlejsi vec v sirokem okoli, kdyz ovsem nepocitame rychlost Mrakoplasovych reakci v okamzicich, jako byl tento.

Okamzite mu bylo jasne, ze turista se chysta pouzit sve sbirky lingvistickych vedomosti, coz v praxi znamenalo, ze bude mluvit vlastnim jazykem, ale pomalu a hodne nahlas.

Mrakoplasuv loket vystrelil vzad a vyrazil Dvoukvitkovi dech. Zatimco maly chlapik na nej uprel oci plne bolesti a prekvapeni, Mrakoplas zachytil zrakem jeho pohled, vytahl si z ust pomyslny jazyk a ustrihl si ho pomyslnymi nuzkami.

Druhy zelvonaut — protoze to bylo skutecne povolani obou muzu, kteri se meli z rozhodnuti Osudu zanedlouho spustit k Velke A’Tuin, pozvedl hlavu od mapy lezici na stole a neduverive jeho pantomimu pozoroval. Huste hrdinske oboci se mu srazilo nad korenem nosu a prohlasil:

„?Hor yu latruin nor u?“

Mrakoplas se usmal, prikyvl a postrcil Dvoukvitka vytouzenym smerem ke dverim. S jakymsi vnitrnim pocitem uspokojeni si vsiml, ze Dvoukvitek ted zacal venovat pozornost mosaznemu teleskopu lezicimu na stole.

„!Sooten u!“ prikazoval sedici zelvonaut. Mrakoplas se znovu usmal a prikyvl. Potom vzal jednu ze dvou mosaznych helem z jeji police a prastil s ni muze, jak nejsilneji byl schopen. Zelvonaut se s tichym zastenanim svezl k zemi.

Druhy vyzkumnik, napul ochromeny udivem, k nim pristoupil o jediny krok, ale to uz ho Dvoukvitek sice amatersky, ale efektivne, uderil teleskopem. Muz se sesul na sveho kolegu.

Dvoukvitek a Mrakoplas se na sebe zadivali pres tela svych obeti.

„Tak jo, vyhrals,“ zajecel Mrakoplas a uvedomoval si, ze vlastne prohral jakysi tichy souboj, ale nevedel presne, o co v nem slo. „Nemusis to ani rikat. Tam venku nekdo ceka, ze vocud ti dva chlapci kazdou chvili vylezou ve svejch oblekach a prilbach. Predpokladam, ze si mysleli, ze jsme otroci. Tak pod, pomoz mi je zatahnout tamhle za ty zavesy a potom… a pak…“

„… bychom udelali nejlip, kdybychom se rychle oblekli,“ doplnil ho Dvoukvitek a sundal z police druhou helmici.

„Jo,“ vzdal se Mrakoplas. „Hele, ve chvili, kdy sem ty brneni uvidel, mi bylo jasny, ze v jednom z nich skoncim. Neptej se me, jak sem to vedel, snad proto, ze to bylo to nejhorsi, co se mohlo stat.“

„No, ale rikal jsi preci sam, ze neexistuje zpusob, jak bychom mohli uprchnout,“ prohlasil tlumenym hlasem Dvoukvitek, ktery si prave pretahoval pres hlavu horni polovinu obleku. „Cokoliv je lepsi nez se dat obetovat.“

„Pri prvni jen trochu vhodne prilezitosti ale praskneme do bot,“ zasycel Mrakoplas. „Ne, aby te napadly nejaky pitomosti!“

Zacal zurive cpat ruce do rukavu a hlavu strcil do prilby. Na okamzik ho napadlo, ze tam nahore nad nim nekdo drzi ochrannou ruku.

„Tak teda dik,“ prohlasil trpce.

Az na kraji mesta a tim i Krullske zeme se nachazel obrovsky amfiteatr s misty pro nekolik desitek tisic lidi. Arena byla pulkruhovita z toho prosteho duvodu, aby zajistila co nejdokonalejsi vyhled na more oblaku, ktere se vznaselo nad Okrajem hluboko dole. Bylo obsazeno do posledniho mistecka. Dav se staval neklidnym. Prisel se podivat na dvojitou obet a samozrejme i na spusteni bronzove vesmirne lodi. Ani jedno, ani druhe se zatim neukazalo.

Arciastronom si dal zavolat nacelnika kontroly startu. „Tak co?“ rekl, ale tech pet pismen vydalo za celou encyklopedii zurivosti a vyhruzek. Nacelnik kontroly startu zbledl.

„Bohuzel, vase moudrosti, zatim nic noveho,“ odpovedel mistr a s nahlou inspiraci dodal, „snad jenom to, ze vasi vznesenost jiste potesi, ze se Garhartra uplne vzpamatoval.“

„Tak to udelal neco, ceho by mohl jeste litovat,“ prohlasil Arciastronom.

„Rozumim, pane.“

„Kolik casu nam jeste zbyva?“

Velitel kontroly startu se zadival na slunce rychle stoupajici na vychodnim nebi.

„Tricet minut, vase vznesenosti. Pak uz se zacne Krull odchylovat od ocasu Velke A’Tuin a