na cernou tak dokonalou, ze vedle ni byla obycejna cern jen svetlejsi sedi. Pod straslivym tlakem vody uz vetsina jejiho zebrovani popraskala.
Lod klesala ve velkych spiralach kolem polypu podobnych nocnimu desu, plovoucich pralesu morskych chaluh a ras, ktere svetelkovaly podivnou smesici slabych, jakoby nemocnych barev. Tu a tam ze tmy vystrelilo chladne a slizke chapadlo, kterym nektera z tajemnych
Pak se z kalu a bahna na dne zvedlo
O neco pozdeji nasli domorodci na jednom krajovem atolu, v male lagune sveho ostruvku vyplavenou morskou obludu, nad kterou uzasli. Straslivym tvorem, ktery se skladal prevazne ze zobaku, chapadel a oci, pomalu pohupovaly morske vlny. Domorodci uzasli i nad jeho velikosti, protoze byl mnohem rozlehlejsi nez cela jejich vesnice. Jenze vsechna ta zasnuti nebyl nicim proti tomu, jak uzasly vyraz se rozprostiral po tvari mrtve morske prisery, ktera byla, jak se zdalo, uslapana k smrti zevnitr.
O neco dale, smerem k Okraji, lovila dvojice malych clunu nebezpecne divoke, volne plovouci ustrice, ktere byly specialitou tehle casti oceanu. Do vlecne site se jim zapletlo neco, co tahlo obe lodky nekolik mil a bylo by je pravdepodobne potopilo, kdyby se kapitan jedne z nich nevzpamatoval a duchapritomne neprerizl tazne lano.
Ale ani udiv onoho kapitana nebyl nicim v porovnani se sokem, ktery utrpeli domorodci na poslednim ostruvku celeho archipelu. V noci tehoz dne se z jejich malicke dzungle ozval priserny praskot a skripot drceneho dreva. Kdyz se nekolik nejodvaznejsich muzu rano vydalo podivat, co se stalo, zjistili, ze napric celym ostrovem se tahne siroky udupany pas, smerujici primo k Okraji, ve kterem bylo temer zniceno vsechno zive. Bylo to misto dokonale zkazy. Stromy v dzungli, kudy se pas tahl, byly vyvracene a polamane a jejich zbytky zasypany zaplavou potrhanych lian a rozdupanych keru.
Mezi ponicenou zeleni nasli domorodci ke svemu nesmirnemu uzasu nekolik k smrti rozzurenych divokych ustric.
Letajici lod vystoupila dost vysoko, takze bylo videt obloukovou krivku okraje. Pomalu mizici Okraj obklopovala nacechrana oblaka, ktera vetsinu casu milosrdne zakryvala krajopad. Odsud, z vysky, vypadalo modrozelene more s tmavsimi stiny mracen jako neco mileho. Mrakoplas se otrasl.
„Kouknete,“ zacal. Postava v kapi prestala pozorovat vzdaleny zavoj mlhy a vyhruzne pozvedla svou tyc.
„Nenut me to pouzit,“ znela odpoved.
„Vazne?“ usklibl se Mrakoplas.
„A co to vlastne je?“ zeptal se Dvoukvitek.
„Je to Ajandurahova tyc konecneho zaporu,“ odpovedel mu Mrakoplas. „A byl bych rad,“ obratil se k postave s kapi, „kdybys s tim prestal mavat vokolo.
Co kdyby ti to spustilo?“ dodal a ukazal na leskly hrot tyce. „Ja chtel akorat rict, ze je to hrozne hezky, ze na nas plejtvate vseckou tou magii, ale nebylo potreba to zase tak prehanet. A…“
„Bud zticha!“ Postava zvedla ruku a odhodila si kapi z hlavy. Ukazalo se, ze se pod kapuci skryva mlada zena velice podivne barvy. Jeji kuze byla cerna. Nebyla to tmavohneda barva Urabewu, ani leskla modrocerna barva obyvatel monzuny tyraneho Klatche, ale hluboce cerna barva, jakou ma pulnoc na konci jeskyne. Vlasy, oboci a rasy mela v barve mesicni zare a stejny odstin ji hral kolem rtu. Vypadala tak na patnact a zdalo se, ze je k smrti vystrasena.
Mrakoplas si nemohl pomoci, ale dobre si vsiml, jak se ji chveje ruka, kterou svirala tyc. Kdyz se vam jen par centimetru pred nosem nejiste potaci nahla smrt, vetsinou si toho vsimnete. Nakonec mu doslo, velice pomalu, protoze to pro nej byl uplne novy a neznamy pocit, ze na svete existuje nekdo, kdo se ho boji. Posledni dobou narazel na podobne paradoxy obracenych uloh tak casto, ze je zacal tak trochu povazovat za urcity druh prirodniho zakona.
„Jakpak se jmenujes?“ zeptal se tak uklidnujicim tonem, na jaky se jen vzmohl. Jiste, divka byla vystrasena, ale tyc mela ona. Kdybych mel takovou tyc ja, pomyslel si Mrakoplas, nebal bych se vubec niceho. Co si ta holka, u Stvoritele, mysli, ze bych mohl udelat?
„Me jmeno je nepodstatne,“ odpovedela.
„To je hezke jmeno,“ pokyval hlavou Mrakoplas. „Kampak nas to vezes a proc? Nevidim jediny duvod, proc bys nam to nemohla prozradit.“
„Vezu vas samozrejme do Krullu,“ rekla divka. „A nedelej si ze mne blazny. Nebo pouziju tyc! Musim te do Krullu dovezt ziveho, ale nikdo nemluvil o tom, ze musis zustat cely! Jmenuji se Marchesa a jsem carodejkou pate kategorie. Rozumis?“
„No, takze kdyz o mne vsechno vis, vis take, ze jsem to v zivote nedotahl ani na novice,“ prohlasil klidne Mrakoplas. „Vzdyt ja ve skutecnosti nejsem ani carodej!“ Zachytil uzasly vyraz, ktery se objevil Dvoukvitkovi na tvari, a spesne dodal: „Jen castecne.“
„Nemuzes carovat kvuli Osmemu zarikadlu, ktere se ti usadilo v hlave,“ odporovala mu Marchesa, a protoze prusvitna lod zacala opisovat po mori siroky oblou, puvabne zmenila teziste. „Proto te taky vyhodili z Neviditelne univerzity. Vime vsechno.“
„Ale pred chvilkou jsi rekla, ze je to lstivy a sikovny carodej,“ protestoval Dvoukvitek.
„Ano, protoze kazdy, kdo prezije to, co prezil on — i kdyz si na sebe vetsinu neprijemnosti privolal predstiranim toho, ze je carodej — musi byt skutecne carodejem,“ odpovedel mu Marchesa. „Ja te, Mrakoplasi, varuju! Pri nejmensim podezreni, ze se pokousis vyslovit Osme zaklinadlo, te bez milosti zabiju,“ upirala na nej nervozni pohled.
„Myslim si,“ zacal opatrne carodej, „ze to nejlepsi, co bys mohla udelat, by bylo vysadit nas nekde hodne daleko. Chtel jsem rict, diky za zachranu a tak, ale abys nas nekde vysadila a nechala si nas zit po svym, tak…“
„Doufam, ze nemate v umyslu udelat z nas otroky,“ vmisil se do reci Dvoukvitek.
Marchese se na tvari objevilo uprimne pohorseni. „Samozrejme, ze ne! Jak vas mohlo neco takoveho vubec napadnout? V Krullu budete zit v prepychu, dostatku a radovankach…“
„No vyborne,“ oddechl si Mrakoplas.
„… i kdyz ne dlouho.“
Ukazalo se, ze Krull je velky ostrov s mohutnymi stity hor a hustymi lesy. Mezi stromy tu a tam probleskovaly krasne bile budovy. Cely ostrov se k Okraji postupne zvedal, takze nejvyssi bod Krullu prakticky Okraj ponekud presahoval. Prave v tech mistech Krullane vybudovali sve hlavni mesto, ktere se nazyvalo take Krull. Vetsina materialu, pouziteho na stavbu mesta, pochazela z Okrady a to dodavalo vetsine domu ponekud lodni podobu.
Abychom se vyjadrili primo a bez prikras, byly tady pouzity cele lodni trupy, umne spojene dohromady v obytne celky. Z celeho toho na prvni pohled ponekud chaotickeho mista vycnivaly v podivnych uhlech triremy, dzunky a i karavely. Pestre malovane pridove figury a draci pride lodi stredovych narodu pripominaly kazdemu obcanu Krullu, ze jejich bohatstvi pochazi z more. Vetsim budovam pak dodavaly dustojnost barkasy a karaky. Tak mesto postupne rostlo a vrstvu za vrstvou vyplnovalo mezeru mezi modrozelenym oceanem a sedobilym oblacnym morem nad Okrajem. Osm barev Okrajky se odrazelo v kazdem okne mesta a navic v cockach desitek teleskopu, ktere zdobily toto sidlo tisice astronomu.
„Vypada to priserne,“ prohlasil Mrakoplas zachmurene.
Letajici talir se ted priblizil k samotne hrane krajopadu. Ostrov nebyl smerem k Okraji jen vyssi, ale soucasne se i zuzoval, takze lod se dostala po hladine az k mestu. Siroka rimsa na stene okrajoveho utesu byla poseta mnozstvim jerabu a vysuvnych mustku, ktere mirily do prazdna. K jednomu z nich ted lod zamirila a prirazila k nemu s hladkosti clunu, ktery priplouva k molu. Tam cekaly ctyri strazni s cernou pleti a vlasy barvy mesicni zare, podobni Marchese jako vejce vejci. Nezdalo se, ze by byli ozbrojeni, ale ve chvili, kdy Mrakoplas s Dvoukvitkem vyklopytali z lodni kabiny, chytli kazdeho z nich dva strazni a to dost pevne, aby jim z hlav vypudili jakoukoliv myslenku na utek.
Marchesa a ostatni hydrofobove zustali vzadu a strazni s obema vezni vyrazili rychlou chuzi po ceste mezi namornimi domy. Ta se brzo zacala svazovat dolu k jakesi budove, ktera vypadala jako nejaky dulezity palac. Mrakoplas si vsiml dokonale osvetlenych tunelu a nekolika nadvori plnych zelene. Tu a tam postavaly skupinky starsich muzu, oblecenych do dlouhych plastu vysitych okultnimi symboly. Starci jim vetsinou ustupovali z cesty a se zajmem se za nimi ohlizeli. Nekolikrat Mrakoplas zahledl hydrofoby. Jejich vyraz, ve kterem se zracil odpor k vlastnim telesnym stavam, neponechaval zadne pochybnosti o jejich specializaci. Obcas potkavali spechajici lidi,
