„Vy jste byli stvoreni z prachu,“ pokracoval skret, „a ja vam take nepredhazuju veci, se kterymi nemuzete nic delat, nebo ano? Tak vidite! Nikdo nemuzeme za to, jak nas dal Stvoritel dohromady, pokud chcete slyset muj nazor. Ale kdyz uz to chcete slyset, je to tim, ze vas mesic je mnohem vetsi nez ten, ktery obihal nas svet.“
„Mesic?“ ozval se Dvoukvitek. „Ja tomu nejak…“
„Mam-li to rici presne,“ pokracoval skret opatrne, „trpim tady chronickymi prilivy a odlivy.“
Kdesi v temnote chatrce zazvonil bronzovy zvonek. Tethis presel po vrzajici podlaze ke slozitemu zarizeni, plnemu pak, lanek a zvonku, spojenemu s hlavnim lanem Okrady, ktere, jak vime, prochazelo primo chatrci.
Zarizeni se ozvalo znovu a pak zacalo zvonit ve zvlastnim trhanem rytmu. Trvalo to nekolik minut. Skret stal tesne u zvonku a pozorne mu naslouchal.
Kdyz zvuk ustal, pomalu se otocil a s ustaranym pohledem se zadival na sve dva navstevniky.
„Vypada to, ze jste mnohem dulezitejsi, nez jsem si myslel,“ zabrucel. „Nebudete cekat na zachrannou flotilu. Pripluje pro vas letajici lod, alespon tak tomu v Krullu rikaji.“ Pokrcil rameny. „A to jsem jim zatim ani neposlal zpravu o tom, ze tady jste. To tam zase nekdo popijel vino z leskovych orechu.“
Vzal velkou palici, ktera byla zavesena na sloupu pod velkym zvonem a vyklepal na nej rychle kratkou zvonkohru.
„Tuhle zpravu si ted budou predavat hlidaci jeden druhemu, az nakonec dojde az do Krullu. Neni to uzasne?“
Lod se po mori priblizila jako blesk. Vznasela se zhruba na vysku dospeleho muze nad hladinou, ale pritom za ni zustavala zpenena brazda v mistech, kde vodu pod ni bicovala tajemna sila, ktera ji pohanela. Mrakoplas
Cockovity utvar, ktery se hnal k ostrovu, mel v prumeru alespon dvacet stop a byl uplne prusvitny. Po jeho obvodu sedelo vetsi mnozstvi muzu v cernych robach. Kazdy z nich byl k taliri pripoutan kozenym remenim a jeden jako druhy upirali oci k podlaze s vyrazem takoveho usili a soustredeni, ze se zdalo, jako by vnitrni obvod kruhu lemovaly same chrlice.
Mrakoplas si oddechl ulevou. To byl v posledni dobe zvuk tak neobvykly, ze Dvoukvitkovy oci opustily blizici se talir a ulpely na carodejove tvari.
„Vypada to, ze jsme opravdu velice duleziti,“ prohlasil Mrakoplas. „Na parek budoucich otroku by neplytvali takovym mnozstvim magie.“ Spokojene se zasklebil.
„Co je to?“ zeptal se Dvoukvitek.
„No, jak bych ti to… Ten talir byl stvoren na zaklade Frasnelova uzasneho koncentratoru,“ zacal Mrakoplas s vyrazem odbornika. „To ovsem vyzaduje mnozstvi vzacnejch a tekavejch prisad, jako je demoni dech a podobne, a carodeje prinejmensim ctvrty kategorie, kterej stravi minimalne tyden jeho vytvorenim. Pak jsou tady ti magove vevnitr, to musej bejt vsechno prirozeni hydrofobove…“
„Myslis, ze musi nenavidet vodu?“ vyzvidal Dvoukvitek.
„Ne, tak by to nefungovalo,“ vysvetloval mu dal Mrakoplas. „Nenavist je, stejne jako laska, sila pritazliva. Oni si musej vodu
„To zni straslive,“ ozval se za nimi hlas vodniho skreta.
„Krome toho,“ pokracoval Mrakoplas, aniz si ho vsiml, „umiraji hodne brzy, protoze sami se sebou nemuzou vydrzet.“
„Tak si nekdy rikam, ze by clovek mohl po Zemeplose bloudit cely zivot a stejne by nevidel vsechno, co se tady videt da,“ poznamenal Dvoukvitek. „A ted to tak vypada, ze existuje mnoho jinym svetu. Kdyz si predstavim, ze bych mohl zemrit a nevidet vsechno, co bych videt mohl,“ na chvili se odmlcel a potom dodal: „Pripadam si ponizeny. A taky mam, samozrejme, vztek!“
Letajici lod zastavila nekolik yardu na Stred od ostrova a rozhodila kolem sebe trist peny. Zustala tam viset a pomalu se otacela. Postava v dlouhem rouchu s kapi, ktera stala u sloupu umisteneho v presnem stredu cockovite lodi, jim pokynula.
„Bude lepsi, kdyz pujdete,“ rekl skret. „Vetsinou se nevyplaci nechat je cekat. Jsem rad, ze jsem se s vami seznamil.“ Potom jim obema podal studenou vlhkou ruku. Udelal s nimi par kroku k lodi, jako by je chtel kousek doprovodit, ale pri pohledu na nej se nekolik nejblizsich postav sedicich v lodi s vyrazem vrcholneho odporu odtahlo.
Postava s kapi se nahnula dolu a spustila jim provazovy zebrik. V druhe ruce drzela stribrnou tyc, ktera budila nezamenitelny dojem veci navrzene k zabijeni lidi. Ten prvni Mrakoplasuv dojem jen zesilil, kdyz postava pozvedla tyc a nedbale s ni mavla ke brehu. Obrovsky balvan zmizel beze stopy a zbyla po nem jen mala seda hromadka nicoty.
„To jenom abyste videli, ze nemam strach to pouzit,“ oznamila jim postava.
„No, to mi ani nerikej,“ ozval se Mrakoplas. „Chces snad rict, ze ty nekdy strach
„My o tobe vime vsechno. Ty jsi carodej Mrakoplas a jsi neobycejne lstivy a sikovny. Vysmal jsi se Smrtovi do tvare. To tvoje predstirani slabosske zbabelosti me nezmate.“
Ten vyrok ovsem zmatl Mrakoplase. „Ja…“ zacal, ale rychle se zarazil, kdyz na nej postava zamirila tyc nicoty. „… vidim, ze o mne opravdu vite vsechno,“ dokoncil chabe a ztezka dosedl na kluzky povrch sedadla. On i Dvoukvitek se podle pokynu velitele s kapi pripoutali ke kruhum vsazenym ve stenach pruhledneho talire.
„Staci jediny naznak toho, ze chces vyslovit kouzlo,“ ozvalo se ze stinu pod kapi, „a zemres. Treti kvadrant
Za Mrakoplasem se zvedla k nebi zaplava vody a lod sebou nahle trhla. Pritomnost morskeho skreta pravdepodobne vyjimecne skvele stimulovala mozky hydrofobu, protoze plavidlo se zacalo z vody zvedat pod prikrym uhlem a nenarovnalo se driv dokud nebylo nekolik stop nad vodni hladinou. Mrakoplas se podival pruhlednou podlahou pod sebe a hned si zacal prat, aby to nebyl udelal.
„No prima, konecne jsme zase na ceste,“ prohlasil spokojene Dvoukvitek. Otocil se a vesele maval na rozloucenou morskemu skretovi, ze ktereho ted uz zbyvala pouhopouha tecka na kraji sveta.
Mrakoplas se na nej nevrle podival. „Tobe fakt nedela nic zadny starosti?“
„Podivej, vzdyt jsme porad nazivu, ne?“ usmal se na nej klidne Dvoukvitek. „A ty sam jsi mi preci rikal, ze by nevyplytvali tolik magie na dva obycejne otroky. Vis, ja si myslim, ze Tethis hodne prehanel. Urcite je to vsechno nejake nedorozumeni. Predpokladam, ze nas poslou domu. Nejdrive si ale samozrejme poradne prohledneme Krull. A reknu ti, ze to zatim vsechno vypada bajecne!“
„No, to jo,“ zabrucel Mrakoplas nevyraznym hlasem. „Fantasticky.“ V duchu si pomyslel — zazil jsem uz dost vzruseni i nudy. Nuda je lepsi.
Kdyby se z nich v tom okamziku nektery podival dolu, spatril by podivnou vlnu ve tvaru sirokeho pismene V, ktera se mihla hluboko pod nimi. Hrot vlny smeroval primo k Tethisovu ostrovu. Jenze se nedivali. Ctyriadvacet kouzelniku — hydrofobu se sice divalo, ale pro ne to byla jen dalsi odpornost, ktera se nijak nelisila od celkoveho vodniho hnusu. Pravdepodobne meli pravdu.
Nejakou dobu predtim, nez se odehraly vyse popsane udalosti, zmizel trup horici piratske lodi pod vodou a vydal se na dlouhou pomalou cestu k bahnitemu dnu.
Cesta vraku byla mnohem delsi nez prumerna, protoze primo pod nim lezel prosluly Gorunnsky prikop — puklina v zemeplosskem povrchu — tak cerna, hluboka a tak odporne zla, ze i krakeni se tam odvazovali jen zridka a vzdy pouze ve dvojicich. V prikopech, ktere nebyly tak dalece proslule svym zlem, si ryby plavaly jen tak, na hlavach mely sve svetelne privesky a zily si celkem klidne. V Gorunnskem prikopu hlubinne ryby sva svetla radeji ani nerozsvecovaly, a da-li se to tak rici o tvorech, ktera nemaji nohy, plizily se jen tak opatrne po okoli a v te neproniknutelne tme casto narazely do veci kolem. Bylo to straslive.
Voda kolem klesajici lodi pomalu zmenila barvu ze zelene na purpurovou, z purpurove na cernou a z cerne
