Barva kouzel

Mocny poutnik bude odsouzen ke zmizeni v nekonecnych hlubinach vesmiru. Dokonce uz jsem nastavil automaticke ovladani, takze…“

„Dobra, dobra,“ prohlasil nevrle Arciastronom a propustil jej pokynem ruky. „Start lodi musi probehnout. Postav straz do pristavu, rozumis. Az ty dva zmetky chytime, dopreju si to poteseni a popravim je osobne!“

„Samozrejme, pane. Prominte, jen jaksi…“

Arciastronom se zamracil. „Chces mi snad rici jeste neco, chlape?“

Vedouci kontroly polkl naprazdno. Osud se k nemu zachoval v techto chvilich velice nefer. Byl praktickym carodejem, a ne diplomatem a to byl duvod, proc nektere moudrejsi hlavy rozhodly, ze to bude prave on, kdo Arciastronomovi doruci posledni novinky.

„Z more se vynorila obluda, ktera utoci na lodi v pristavu,“ rekl nakonec. „Prave odtamtud pribehl bezec.“

„Velka obluda?“ zeptal se Arciastronom.

„No, to snad ani ne, ale zprava rika, ze je vyjimecne divoka, pane.“

Vladce Krullu a Okrady se na okamzik zamyslel, ale pak pokrcil rameny.

„More se obludami jen hemzi,“ rekl nakonec. „Je to bezny jev. At si s tim v pristavu nejak poradi. A — mistre kontroly startu?“

„Pane?“

„Jestli me budete i nadale otravovat takovymi hloupostmi, dam vyhlasit, ze nebudou obetovani dva lide. Zacinam byt velkomyslny a mam velkou chut jejich pocet o neco zvysit!“

„Ano, pane.“ Mistr kontroly se tise odplizil pryc, aby uz se dostal z dohledu Velkeho samovladce.

Mocny poutnik, ktery uz zdaleka nebyl tou hrubou bronzovou slupkou, kterou osvobodili pred nekolika dny z odlevajici kadlubu, odpocival ve sve kolebce na vrcholku vysoke drevene veze uprostred areny. Pred jeho pridi se k Okraji sklanely dlouhou krivkou koleje a jejich poslednich par yardu se pomerne prikre zvedalo nahoru.

Byvaly Zlatooky Daktylos, ktery navrhl jak Mocneho poutnika, tak startovaci rampu, tvrdil, ze tech poslednich par metru zajistuje, ze lod pred pocatkem sveho dlouheho padu do hlubiny nenarazi na zadny kamenny vycnelek pod Okrajem. Mozna, ze to byla opravdu jen pouha shoda okolnosti, ale prave ta posledni cast koleji zpusobi, ze se lod na konci rampy vymrsti jako losos, a nez zmizi v mori oblaku, okazale se zaleskne na slunci.

Na okraji areny se ozvaly fanfary. Pak zacaly davy hlucet a hlasite pozdravovat prichazejici cestnou straz zelvonautu. Pak se na slunci rozsvitily bile uniformy a do areny vstoupili oba badatele.

Arciastronomovi bylo okamzite jasne, ze neco neni v poradku. Tak napriklad, vsichni hrdinove chodili urcitym zpusobem. Urcite se nekolebali jako kachny, a tady se jeden z nich skutecne kolebal.

Rev shromazdenych obyvatel Krullu byl ohlusujici. Kdyz zelvonauti, doprovazeni cestnou strazi, prochazeli napric arenou a mijeli mnozstvi oltaru postavenych ruznymi carodeji a krullskymi knezimi, aby byl zajisten uspech cesty, Arciastronom se zamracil. Ve chvili, kdy dorazili zhruba do poloviny cesty, dospel v duchu k urcitemu rozhodnuti. Kdyz stanuli pod vysokym zebrikem vedoucim na horni plosinu — bylo zretelne videt, jak vahaji — vyskocil Arciastronom s krikem na nohy, ale jeho slova se ztracela v jekotu nadseneho davu. Jedna ruka s rozevrenymi prsty mu vystrelila nahoru a dozadu v klasickem gestu pouzivanem tesne pred vrzenim kouzla. Kazdy, kdo by umel alespon castecne odezirat ze rtu a soucasne znal bezne kouzelne texty, by poznal, ze Arciastronom pronasi uvodni slova Vestcakeovy Nezavisle klatby, a byl by se rychle snazil zmizet.

Posledni slova zaklinadla ovsem zustala nevyslovena. Arciastronom se v uzasu obratil ke vstupu do areny, kde se zacalo neco dit. Straze prchaly, odhazovaly zbrane a pokousely se ukryt mezi jednotlivymi oltari, nebo preskakovaly vysoke zabradli do hlediste. Za nimi se ve vchodu objevilo neco podivneho. Freneticky rev zastupu kolem vchodu rychle umlkal, az se kolem rozhostilo hrobove ticho. Dav byl rozhodnut, ze se pri prvnim naznaku nebezpeci da na utek. To neco byla nahore vypukla podlouhla hromada morskych ras, ktera se sice pohybovala pomalu, ale se zlovestnou cilevedomosti. Jeden ze straznych prekonal strach, postavil se nezname oblude do cesty a hodil po ni svym kopim. Zbran dopadla naplocho mez rasy a dav zacal jasat. Vzapeti vsak zmlkl ochromen hruzou, protoze obluda skocila kupredu a muze v jedine vterine zhltla.

Arciastronom rozpustil napul zformovany tvar Vestcakeovy proslule Klatby ostrym mavnutim ruky a rychle vyslovil slova jednoho z nejsilnejsich zarikadel sveho repertoaru — tajemneho Pekelneho vzplanuti. Kdyz ve vzduchu nacrtl slozitou runu zavirajici evokaci, vzplanulo mu mezi prsty a okolo nich oktarinove svetlo. Ten maly kulovy blesk potom vyslal slaby pohybem ruky k podivnemu stvoreni. Ohniva koule sledovana kourovou stopou proletela vzduchem.

Ozval se silny vybuch, k modremu rannimu nebi vytryskl sloup plamene a do sireho okoli rozhazel chomace morskych ras. Obluda se na nekolik minut zahalila do oblaku koure a pary, a kdyz se clona rozptylila, hromada morskych ras byla pryc.

Na dlazdeni zustal pomerne velky ocazeny kruh, ve kterem jeste kourily a doutnaly zbytky morske flory.

Ve stredu kruhu lezela docela obycejna drevena truhla, i kdyz o neco vetsi, nez se v te dobe delavaly. Nebyla dokonce ani popalena. Na vzdalenejsim konci areny se nekdo rozesmal, ale smich rychle ustal, kdyz se truhla nahle zvedla na cemsi, co vypadalo jako desitky malych nozicek, a obratila tvar k Arciastronomovi. Protoze to byla docela obycejna, i kdyz o neco vetsi drevena truhla, nemela tvar, aby mohla delat obliceje, ale tahle truhla se docela zretelne tvarila. Stejne, jak Arciastronom pochopil tohle, pochopil i to, ze ta na prvni pohled docela obycejna truhla ted osklive zuzila oci.

Potom raznym krokem vykrocila jeho smerem. Otrasl se.

„Magove! “ vykrikl. „Kde jsou mi magove? “

Po cele arene vykukovali pod lavickami a za oltari blede tvar. Jeden z bystrejsich carodeju pokrocil kupredu, zvedl roztresenou ruku a vyslal k truhlici ponekud uspechany blesk. Vyboj zasycel vzduchem, narazil truhle do boku a rozstrikl se v desti bilych jisker.

To byl signal pro vsechny pritomne carodeje, zarikavace i kouzelniky, aby vyskocili z ukrytu a zacali pred zdesenym zrakem sveho pana konat prave divy udatenstvi. Kazdy z nich zautocil na truhlu tim kouzlem, ktere mu prislo prvni na jazyk. Zaklinadla se mihala a svistela vzduchem.

Tuhla se brzo ztratila v rostoucim mracnu magickych castic, ktere zanedlouho vybuchly, a v zablesku bylo videt, jak se truhlice chveje, zkresluje a nabyva znepokojujicich tvaru. Zaklinadlo za zaklinadlem padalo do te smesice. Z mista, kde predtim byla truhla a kde se ted crtal jen nejasny obrys zahaleny v paru, slehaly plameny a zablesky ve vsech osmi barvach.

Snad od doby Valky magii nebylo na tak malem prostoru soustredeno tak obrovske mnozstvi kouzel. Sam vzduch se chvel a svetelkoval. Zaklinadlo se odrazelo od zaklinadla a jejich srazkami vznikala zaklinadla divoka, jejichz zkraceny zivotni cyklus byl stejne straslivy jako nekontrolovatelny. Pod tou masou se zacalo bortit a propadat dlazdeni. Jedno z puvodnich zaklinadel se promenilo dokonce v neco tak strasliveho, co radeji nebudeme popisovat, ale co se nastesti ztratilo v jakemsi bezutesnem cizim rozmeru. Zacaly se projevovat dalsi podivne bocni efekty. Z boure se vyrinul vodotrysk malych olovenych kosticek, ktere se rozkutalely po praskajici dlazbe. Zjevovali se tvorove podobni pstrosum, kteri prisprostle kriceli a kvakali, ctyrstranne trojuhelniky, kruhy se dvema konci a dalsi obludnosti. Ty se zas vzapeti ztracely v hucici a dunici vezi zdivocele magie, ktera vyverala z roztavenych balvanu dlazdeni a pomalu se roztekala po celem Krullu. Uz ani nezalezelo na tom, ze vetsina magu vrhla sva zaklinadla a dala se na utek — ta vec se ted zacala sytit proudem oktarinovych castic, ktere byl na Okraji Zemeplochy vzdycky nejhustejsi. Na celem krullskem ostrove selhavala jakakoliv magicka aktivita, protoze vsechna magie byla vsavana do toho bujiciho sloupu, ktery uz byl alespon ctvrt mile vysoky a bral na sebe postupne tvary, pri jejichz spatreni lidske mozky kysly jako stare mleko. Hydrofobove se s vykriky ritili na neovladatelnych lodich do vln. Kouzelne napoje se ve svych fiolach menily v pouhopouhou spinavou vodu, kouzelne mece taly a vytekaly ze svych pouzder.

Jenze nic z toho ani v nejmensim neovlivnilo pomaly pohyb veci v zakladne magickeho sloupu, ktery blyskal nekontrolovatelnou bouri zaklinadel. Monstrum podobne truhlici se blizilo pravidelnym, vychazkovym krokem k Arciastronomovi.

Mrakoplas a Dvoukvitek vsemu prihlizeli z relativniho bezpeci pod startovni vezi Mocneho poutnika. Cestna garda uz davno zmizela a zustalo po ni jen nekolik zbrani roztrousenych po zemi.

„No prosim,“ vzdychl si nakonec Dvoukvitek. „A je po Zavazadle.“ Vzdychl si znovu, tentokrat mnohem