Barva kouzel

smutneji.

„Na to zapomen,“ rekl Mrakoplas. „Myslici hruskovnik je absolutne netecnej ke vsem druhum magie. Truhla byla vyrobena tak, aby te nasledovala kamkoliv. Tim myslim opravdu kamkoliv, takze az umres a treba prides do nebe, budes mit s sebou porad cisty ponozky. Ale protoze se mi este nechce umrit, meli bysme sebou mrsknout.“

„A kam?“ zeptal se Dvoukvitek.

Mrakoplas sebral ze zeme samostril a hrst sipu. „Kamkoliv, jen kdyz se dostaneme vocud.“

„Co se stane se Zavazadlem?“

„Nemej strach. Az ta magicka boure vycerpa vsechny kouzelny zdroje v okoli, proste se sama vstreba.“

Ve skutecnosti se to uz delo. Z areny sice jeste stoupal jecici mrak, ale ted zacinal menit vzezreni. Slabl, ztracel barvu a vypadal cim dal tim neskodneji. Kdyz se na nej Dvoukvitek zadival, zacal uz dokonce nejiste poblikavat.

Netrvalo dlouho a zbyl z nej jen vybledly stin. Zavazadlo se pomalu zacalo znovu objevovat jako nizky hranaty tvar mezi slabnoucimi plameny. Kolem nej se kroutilo a praskalo chladnouci dlazdeni.

Dvoukvitek na ne tise zavolal. Okamzite prerusilo pomaly postup pres zmucenou dlazbu a vypadalo, jako kdyz pozorne nasloucha. Potom se jeho nozicky zacaly pohybovat podle sloziteho vzorce. Zavazadlo se otocilo kolem delsi osy a vydalo se k Mocnemu poutnikovi. Mrakoplas je pozoroval s neprilis nadsenym vyrazem. Zavazadlo melo jen zakladni instinkty a reflexy, nemelo mozek. Trpelo vrazednou nenavisti k cemukoliv, co by ohrozovalo jeho pana, a navic si Mrakoplas nebyl tak docela jist, zda vnitrni casoprostor Zavazadla je totozny s jeho casoprostorem vnejsim.

„Nema na sobe ani skrabnuti,“ prohlasil Dvoukvitek vesele, kdyz se mu Zavazadlo usadilo u nohou. Pozvedl viko.

„No, lepsi chvili na to, aby sis vymenil spodni pradlo, sis ani vybrat nemoh,“ zavrcel Mrakoplas. „Za minutku se vsechny ty straze a knezi vratej a ver tomu, ze budou pekne namichnuty, clovece !“

„Voda,“ zamumlal Dvoukvitek. „Cele Zavazadlo je plne vody !“

Mrakoplas mu nahledl pres rameno. V truhlici nebylo ani stopy po osaceni, vaccich s penezi nebo jinych castech turistova majetku. Cela truhla byla plna vody.

Najednou se uvnitr Zavazadla znicehonic zvedla vysoka vlna a prelila se pres okraj. Narazila na dlazdeni, ale misto aby se rozlila kolem, zacala na sebe brat podobu chodidla. Pak se objevilo druhe chodidlo, lytka obou nohou a jak z truhly proudila dalsi voda, postava rostla. Netrvalo dlouho a stal pred nimi cely Tethis — morsky skret — a pomrkaval na slunicku.

„Aha,“ prohlasil, „zase vy dva. No to me ani neprekvapuje“.

Rozhledl se kolem a nevsimal si jejich udivenych tvari.

„Sedel jsem prave pred svou chatrci a pozoroval zapad slunce, kdyz se tahle vec s hukotem vynorila z vody a zhltla me,“ pustil se po chvilce do vysvetlovani. „Rikal jsem si, ze je to velice zvlastni. Kde to jsme?“

„V Krullu,“ odpovedel mu Mrakoplas. Vrhl prisny pohled na Zavazadlo, ale tomu se buhvijak podarilo pusobit dojmem oddane pritulnosti. Lidi hltalo casto, ale zatim pokazde, kdyz se znovu otevrelo, bylo uvnitr jen Dvoukvitkovo pradlo. Dokonale suche.

„Tak, tak,“ rekl Tethis. Potom zvedl hlavu.

„Poslyste!“ zvolal. „Neni to ta lod, kterou chteji poslat pres Okraj? Ze ano? To preci nemuze byt nic jineho!“

Hrudi mu proletela strela z kuse a zanechala po sobe drobne vlnky. Vubec si toho nevsimal. Zato Mrakoplas ano. Na okrajich areny se zacali objevovat vojaci a cela skupina jich nahlizela dovnitr vstupni branou.

Dalsi strela se odrazila od veze vedle Mrakoplase. Na tak velkou vzdalenost nemely strely prilis velkou silu, ale bylo jen otazkou casu, kdy se vojaci priblizi….

„Rychle!“ vykrikl Dvoukvitek. „Musime nahoru do lodi! Na tu si netroufnou strilet, aby si ji neposkodili.“

„Bylo mijasny, ze to nakonec navrhnes,“ zastenal Mrakoplas. „Ja to proste vedel!“

Pokusil se kopnout Zavazadlo. To o nekolik kroku ustoupilo a vyhruzne pootevrelo viko.

Velkym obloukem odkudsi priletel ostep a se zadunenim se zarazil do dreva vedle Mrakoplasova ucha. Carodej kratce vykrikl a zacal splhat po zebriku za ostatnimi.

Kdyz se ocitli nahore, na uzke lavce vedouci nad hrbetem Mocneho poutnika, letaly uz kolem nich sipy na vsech stranach. Dvoukvitek byl v cele, a jak si Mrakoplas pomyslel, hnal se kupredu s vyrazem velmi spatne potlacovaneho vzruseni.

Na horni casti lodi, zhruba ve stredu jeji delky, byl tezky kulaty bronzovy poklop, na jehoz obvode bylo nekolik velkych mechanickych spon. Skret s turistou si klekli a zacali je horecnate rozpinat.

V srdci Mocneho poutnika se uz nekolik hodin sypal jemny kremenny pisek do specialne zkonstruovane nadobky. V tomto okamziku nadobka dosahla vypocitane vahy, poklesla dolu a narusila netecny stav peclive vyvazeneho zavazi. Zavazi se dalo do pohybu a vytrhlo pojistku z maleho sloziteho strojecku. Tam se zacal pohybovat maly retizek. Ozval se kovovy uder…

„Co to bylo?“ zeptal se Mrakoplas s nalehavosti v hlase. Podival se pod sebe.

Dest sipu ustal. Zastup vojaku a knezi se zastavil a uprene pozoroval lod. Nejaky maly ustarany clovek se prodiral davem a neco kricel.

„Co bylo co?“ broukl pres rameno Dvoukvitek, ktery venoval svou pozornost jedne kridlove matici.

„Zdalo se mi, ze jsem neco zaslech,“ prohlasil Mrakoplas. „Heledte, pohrozime jim, ze tu vec poskodime, kdyz nas nenechaj vodejit, co rikate? Prave todle bysme meli udelat a nic jinyho!“

„No jo,“ prisvedcil mu Dvoukvitek nepritomne. Sedl si na bobek. „Tak a je to. Ted by se to melo zvednout.“

Nekolik svalnatych muzu se pustilo po zebriku vzhuru k lodi. V jejich cele uvidel Mrakoplas zelvonauty. Oba byli vyzbrojeni meci.

„Ja…“ zacal.

Lod se otrasla. Pak se s neuveritelnou pomalosti dala do pohybu po kolejich.

V te vterine nejcernejsi hruzy si Mrakoplas stacil vsimnout, ze skretovi a Dvoukvitkovi se konecne podarilo zvednout poklop. V sachte zahledl kovovy zebrik, ktery vedl do kabiny v nitru lodi. Skret zmizel uvnitr.

„Musime se nejak dostat odsud,“ zaseptal Mrakoplas. Dvoukvitek se na nej podival a na tvari mel zvlastni, napul nepricetny vyraz.

„Hvezdy,“ prohlasil rozechvelym hlasem turista. „Svety, cele to zatracene nebe plne svetu. Mista, ktera nikdy nikdo nespatri. Jenom ja.“ Zacal se soukat do vstupni sachty.

„Ty jsi uplne zesilel,“ ozval se Mrakoplas roztresenym hlasem a pokousel se udrzet rovnovahu na hrbete lodi, ktera zacala nabirat na rychlosti. Ohledl se ve chvili, kdy se jeden z zelvonautu pokusil preskocit z veze na lod. Dopadl na obly bok Poutnika, nekolik vterin se tam snazil zachytit, a kdyz se mu to nepodarilo, svezl se po hladkem kovu dolu a s vykrikem zmizel.

Poutnik se uz pohyboval slusnou rychlosti. Mrakoplas videl nad Dvoukvitkovou hlavou sluncem ozarene more mracen a neuveritelnou Okrajku, ktera se rozpinala za nim, jako by chtela varovat vsechny blazny, aby nezachazeli prilis daleko.

Zahledl take skupiny lidi, kteri vylezli na startovni drahu v nizsich polohach a kladli na koleje kus velkeho tramu v zoufalem pokusu vykolejit lod, drive nez zmizi za okrajem. Kola podvozku do dreva narazila, ale lod se jen zakyvala, Dvoukvitek se pustil zebriku a zritil se dovnitr a poklop se se zadunenim zabouchl. Vzapeti na to se ozval desivy zvuk tuctu malych hodinovych strojku, ktere zasouvaly na misto automaticke zavory. Mrakoplas se vrhl kupredu a zacal jimi lomcovat a zoufale stenal.

More mracen se mezitim priblizilo. Sam Okraj, jehoz kamenita hrana tvorila vzdalenejsi konec areny, byl nebezpecne blizko.

Konec

Mrakoplas se probral a otrasl zimou. Bylo pekelne chladno.

Tak takhle je to, pomyslel si. Kdyz zemrete, ocitnete se na studenem vlhkem miste, kde mrzne i mlha.