„Vy nam asi nereknete proc, nebo ano?“ ozval se Dvoukvitek.
„Ale ano. Krullane se pripravuji vypustit pres Okraj Plochy bronzovou lod. Jejich prvnim a nejdulezitejsim ukolem je zjistit pohlavi A’Tuin — Vesmirne.“
„Ale to je preci uplne zbytecne,“ prohlasil Mrakoplas.
„Neni. Uvazuj se mnou. Jednoho dne muze A’Tuin potkat v te vesmirne noci, kterou se pohybuje, jineho prislusnika rodu
Mrakoplas se pokusil nemyslet na parici se vesmirne zely. Vubec to nebylo snadne.
„Takze se rozhodli spustit tam dolu lod,“ pokracovala bohyne, „se dvema muzi na palube. Bude to vyvrcholeni desitek ruznych vyzkumu. Pro ty dva cestovatele to bude samozrejme i velice nebezpecne. Aby se snizila vsechna rizika na minimum, krullsky Arciastronom uzavrel s Osudem dohodu, podle ktere v okamziku startu lodi obetuje dva muze. Osud za to slibil, ze na lodi spocine milostivym okem a usmeje se na ni. Dobra vymena, ze?“
„A my jsme ty obeti,“ zabrucel Mrakoplas.
„Presne.“
„Nikdy me nenapadlo, ze by Osud delal takovyhle kseftiky. Vzdycky mi rikali, ze Osud je nepodplatitelnej,“ usklibl se zatrpkle Mrakoplas.
„Za normalnich okolnosti ano. Jenze vy dva jste mu uz nejakou dobu trnem v oku. Vyslovne urcil, ze obetovani musite byt vy dva. Nechal vas uniknout ze zajeti piratu. Dovolil, abyste se zachytili na Okrade. Osud dokaze byt obcas hodne zly buh.“
Zavladlo ticho. Zabka si vzdychla a zalezla pod stul.
„Vite moc jste mne pobavili,“ rekla Dama, „a ja jsem sentimentalni. Kdybyste byli hraci, pochopili byste to. Takze jsem na nejakou chvili vstoupila do vedomi te zaby a vy jste me zachranili, protoze nikdo, kdo ma trochu citu, nemuze necinne prihlizet, kdyz se ubohe a bezmocne stvoreni riti do naruce Smrte.“
„Diky,“ hlesl Mrakoplas.
„Osud se vuci vam zatvrdil,“ pokracovala Dama. „Muzu pro vas udelat velice malo. Dam vam sanci. Jedinou malou sanci. Zbytek uz zalezi jen na vas.“
Dama zmizela.
„No tohle,“ vydechl po chvili Dvoukvitek. „To je poprve v zivote, kdy jsem potkal bohyni.“
Dvere se rozletely a dovnitr vesel Garhartra s tyci v ruce. Za nim kraceli dva strazni, kteri byli ozbrojeni mnohem beznejsimi meci.
„No prosim,“ prohlasil Hostitel spolecenskym tonem. „vidim, ze jste pripraveni.“
Lahev, kterou carodej hodil pred osmi hodinami, stale jeste visela ve vzduchu, uveznena magii ve svem vlastnim casovem poli. Jenze behem tech hodin se puvodni moc zaklinadla odparovala, az uz zbyvajici magicka energie nebyla schopna bojovat s polem normality vesmiru a v te chvili ovladla celou situaci ve zlomku mikrosekundy Skutecnost. Viditelne se to projevilo tak, ze lahev dokoncila puvodne zapocatou parabolickou krivku, roztristila se Hostiteli o hlavu a zaplavila oba strazne ulomky skla a sprskou meduzoveho vina.
Mrakoplas chytil Dvoukvitka za ruku, kopl blizsiho strazneho mezi nohy a vyrazil z komnaty. Sokovaneho turistu tahl za sebou. Driv nez se omraceny Garhartra stacil sesout na podlahu, dunely uz kroky jeho hostu ve vnejsi chodbe. Mrakoplas zahnul smykem za roh a zjistil, ze se ocitl na balustrade, ktera lemovala ze ctyr stran nadvori. Jeho vetsi cast zabiral ozdobny bazenek, ve kterem se mezi lekninovymi listy na slunicku vyhrivalo nekolik velkych zelv. Primo pred Mrakoplasem se objevila dvojice uzaslych carodeju, jejichz cernomodre roby signalizovaly, ze jde o trenovane hydrofoby. Jeden z nich, ktery si rychleji uvedomil, o co jde, pozvedl ruku a otevrel usta, aby vyrkl prvni slova zaklinadla. Vedle Mrakoplase se ozval kratky ostry zvuk. Dvoukvitek plivl. Hydrofob vykrikl a ruka mu klesla, jako kdyby ho byl nekdo uhodil.
Druhy carodej se jeste nestacil vzpamatovat, kdyz se na nej Mrakoplas vrhl s naprazenymi pestmi. Jedna tvrda rana hnana silou strachu o zivot srazila hydrofoba pres nizke zabradli dolu do bazenku. Tam se ovsem stala podivna vec. Voda se rozestoupila ke stenam nadrze, jako by do ni nekdo vtlacil obrovsky neviditelny mic. Jecici hydrofob zustal viset nad prazdnym dnem bazenu, podpiran vlastnim odpudivym polem.
Dvoukvitek na nej s uzasem ziral, dokud ho Mrakoplas nechytil za rameno a nepostrcil k dalsi chodbe. Rozbehli se dovnitr a za nimi se na zemi svijel zbyly hydrofob a krecovite si sviral vlhkou ruku. Chvili se za nimi ozyvaly jakesi vykriky, ale kdyz se rozbehli nasledujici pricnou chodbou a prebehli nejake mensi nadvori, ztratil se jim hluk pronasledovani z doslechu. Nakonec si Mrakoplas vybral jedny dvere, ktere na nej zapusobily duveryhodnym dojmem, a opatrne nahledl dovnitr. Mistnost za dvermi byla prazdna, a proto rychle vesel dovnitr, Dvoukvitka vtahl za sebou a dvere peclive zavrel.
„Tak, ted jsme se ztratili v palaci na ostrove, ze ktereho nemame nejmensi sanci se dostat,“ prohlasil udychane. „A co hur, ne — moment!“ Vykrikl, kdyz si uvedomil, co maji kolem sebe.
Dvoukvitek uz si uzasle prohlizel steny.
Na te mistnosti bylo totiz zvlastni to, ze obsahovala cely vesmir.
Smrt sedel ve sve zahradce a brousil si kosu. Uz ted sice byla ostra tak, ze stacilo, aby na ni narazil vanek, ktery letel kolem a naprosto bezbolestne se o ni rozrizl na dva uzasle zefyrky, ale koneckoncu ve Smrtove tiche zahrade se vanky objevovaly zridka. Lezela na chranene planine, odkud byla Zemeplocha videt ze vsech stran, a hned za ni se tycila neuveritelne vysoka a pochmurna hora Vecnosti.
„Svis! Svis!“ vylepsoval brousek ostri. Smrt si pobrukoval jakesi rekviem a kostnatou nohou si poklepaval do rytmu na ojinene dlazdice.
V oparu halicim zahradu se objevila nezretelna postava, pomalu se blizila skupinou stromu, na nichz dozravala Nocni jablka, a vzduchem se rozlila vune rozslapanych lilii. Smrt rozzlobene zvedl hlavu a pohledl do oci, ktere byly cerne jako podzemni sklepeni. Uvnitr byly plne vzdalenych hvezd, ale ta souhvezdi se nepodobala zadnym, ktera jste mohli najit ve vesmirech nasi reality.
Smrt a Osud se na sebe zadivali. Smrt se usmival. Samozrejme, vzhledem k usporadani sveho obliceje nemel na vybranou. Pokracoval ve sve cinnosti a brousek stejnomerne skripal po cepeli.
„Mel bych pro tebe nejakou praci,“ zacal Osud zesiroka. Jeho veta narazila na Smrtovu kosu a roztala se na dve uhledne pentlicky souhlasek a samohlasek.
DNES MAM PRACE AZ AZ, odpovedel Smrt hlasem tezkym jako neutronium. TED PRAVE RADI V PSEUDOPOLISU BILA NEMOC A MAM TAM NAMIRENO. MUSIM Z JEJICH SPARU OSOVOBODIT MNOHO ZASLOUZILYCH OBCANU. TAK STRASLIVA NAKAZA RADILA NAPOSLED PRED STO LETY A ODE MNE SE OCEKAVA, ZE SE BUDU PLIZIT ULICEMI MESTA, JAK JE MOU POVINNOSTI.
„Ja mluvim o tom malem cestovateli a o jeho kamaradickovi, o tom carodejnickem grazlikovi,“ pokracoval Osud v reci, jako kdyz masla ukrajuje. Posadil se vedle Smrte, zahaleneho do cerneho roucha s kapi, a pozoroval Zemeplochu. Odsud, z tohoto skveleho mista, leziciho v mimoprostoru, vypadala jako pestrobarevny mnohostenny sperk.
Brousek se zastavil.
„Oba behem nekolika hodin zemrou,“ pokracoval Osud. „Tak jim bylo prisouzeno.“
Smrt se zavrtel a brousek se dal znovu do prace.
„Myslel jsem, ze z toho budes mit radost,“ otocil se k nemu Osud.
Smrt pokrcil rameny a na nekoho, kdo je pouhou kostrou, to bylo zvlaste pusobive gesto.
KDYSI JSEM JE OPRAVDU VELICE UPORNE PRONASLEDOVAL, priznal. POTOM JSEM SI ALE UVEDOMIL, ZE NAKONEC STEJNE ZEMROU. KAZDY CLOVEK MUSI JEDNOU ZEMRIT. DRIVE NEBO POZDEJI MUSI ZAHYNOUT VSECHNO. MOHOU MNE OSIDIT, ALE NEMOHOU MNE POPRIT. JAKEPAK TEDY STAROSTI?
„Ani mne nikdo nepodvede,“ odsekl Osud.
RIKALI MI NECO TAKOVEHO, odpovedel mu Smrt a stale se usmival.
„Tak dost!“ vykrikl Osud a vyskocil. „Zemrou!“ Potom zmizel v zaplave modreho ohne.
Smrt spokojene pokyval lebkou a pokracoval ve sve praci. Zdalo se, ze po nekolika minutach byla konecne cepel ostra k jeho spokojenosti. Postavil se a zamiril kosou na tlustou a pachnouci svici, ktera horela na konci lavice. Pak dvemi jistymi seky roztal plamen na tri stejne velke zlutooranzove dilky. Smrt se usmival.
O chvilku pozdeji uz sedlal sveho bileho hrebce, ktereho choval ve staji za domem. Zvire ho pratelsky ocichavalo. Prestoze melo rude zarici oci a boky jako naolejovane hedvabi, byl to preci jen obycejny kun z masa a
