Barva kouzel

vypestoval chronickou morskou nemoc), a po mnoha dobrodruzstvich se mu podarilo dorazit az do Velkeho Nefa. Tam se usadil v nejsussi oblasti Zemeplochy. Ta oblast byla tak vyprahla, ze mela dokonce svuj negativni vodopad, ale je treba rici, ze i ten se mu zdal az nechutne vlhky.

„Zkousel jsi dvere?“

„Samozrejme,“ prikyvl Dvoukvitek. „A jsou stejne tak dobre zamcene, jako kdyz jsi se ptal pred chvili. Je tady jeste okno.“

„No, lepsi cestu bysme si ani nemohli prat, co?“ zavrcel Mrakoplas ze sve nepohodlne pozice v polovine zdi. „Nerikals nahodou, ze vede nad Okraj? Staci jedinej krok a uz letis vesmirem. I kdybysme nakrasne nezmrzli, rozplacli bysme se vo nejakej jinej svet nebo vlitli ho horiciho stredu prvniho slunce, ktery bysme potkali.“

„No, ale zkusit bychom to meli,“ trval na svem Dvoukvitek. „Nechces susenku z morskych ras?“

„Ne!“

„Kdy se chces pustit dolu?“

Mrakoplas vztekle zavrcel. To byla dalsi z tech veci, ktere nevedel. Garhartrovo kouzlo znal. Patrilo k malo pouzivanym kouzlum, ktera se navic velice tezko ucila a ovladala — bylo to Atavarrovo Matouci kouzlo osobni pritazlivosti a jeho vlivem bylo Mrakoplasovo telo presvedceno o tom, ze „dolu“ lezi o devadesat stupnu posunuto ke smeru, ktery znavala vetsina obyvatel Plochy. Mrakoplas proste na zdi stal. Lahev, kterou hodil po Garhartrovi, zatim nehybne visela ve vzduchu nedaleko od nej. V jejim pripade byl cas — tak dobra, ne primo zastaven, ale zpomalen o nekolik desetinnych mist — a jeji letova krivka ted probihala rychlosti nekolika centimetru za nekolik hodin. Sklo se v mesicnim svetle zablesklo. Mrakoplas si povzdechl a pokusil se usadit na zdi co nejpohodlneji.

„Proc ses vzdycky tak klidnej?“ zeptal se nakonec nesnasenlivym tonem. „Sme tady zavreni, rano nas maj obetovat nejakymu bohu a ty si tady sedis a cpes se jednohubkama s vilejsema.“

„No, ja predpokladam, ze se neco vyvrbi,“ odpovidal mu Dvoukvitek.

„Vis, mne na tom ze vseho nejvic vadi, ze proste nevime, proc nas chtej zabit.“

A chtel bys to vazne vedet?

„To si rek ty?“

„Co jsem rekl?“

To se ti asi neco zdalo, pokracoval hlas v Mrakoplasovi hlave.

Pokroucene si sedl. „Kdo ses?“ zeptal se.

Dvoukvitek se na nej s obavami zadival.

„No ja jsem preci Dvoukvitek, urcite si na me pamatujes!“

Mrakoplas si sevrel hlavu do dlani.

„No jo,“ prohlasil, „tak je to tady. Asi sem se zblaznil. Ja snad skocim z vokna.“

Vyborny napad, rekl hlas, je tady pekne nacpano.

Kouzlo, drzici Mrakoplase na zdi se slabym „pic“ pominulo. Zritil se dopredu a zustal lezet v male hromadce na podlaze.

Opatrne, malem jsi me rozmackl.

Mrakoplas se zvedl na loket a druhou rukou zasmatral v zahybech sveho roucha. Kdyz ji zase vytahl, sedela mu na dlani mala zelena zabka a oci ji podivne svetelkovaly.

Poloz me na zem a o kousek ustup, zamrkala na nej zabka.

Carodej to udelal a odtahl uzasleho Dvoukvitka o kus dal.

Mistnost potemnela, ozval se zvuk podobny hukotu boure. Ve vzduchu se objevily cmouhy zeleneho purpuroveho a oktarinoveho svetla a rychle se zacaly ve spiralach stahovat k malemu obojzivelnikovi. Tu a tam zasvitil maly kulovy blesk. Netrvalo dlouho a zabka zmizela v nazlatle mlze, ktera zacala vzlinat nahoru, az nakonec naplnila mistnost teplym, zlutym svetlem. Uvnitr svetelneho sloupu se rysoval nezretelny tmavy stin, ktery se pohyboval a menil. Neustale znel vysoky, nervy drasajic hukot mocneho magickeho pole.

Magicke tornado skoncilo stejne nahle, jak zacalo.

A na miste, kde predtim sedela mala zabka, … sedela mala zabka.

„Uzasny,“ hlesl Mrakoplas.

Zabka na nej karave poulila oci.

„Fakt, dokonaly,“ prohlasil Mrakoplas kysele. „Zaba, co se kouzlem promeni v zabu. Skvely.“

„Otoc se,“ ozvalo se mu za zady. Hlas byl hebky, zensky a pritazlivy. Kdyz takovy hlas zaslechnete, pomyslite si, ze by neskodilo zajit s jeho majitelkou na nejakou tu sklenicku. Hacek byl v tom, ze zaznival z mista, kde zadny hlas byt nemel. Mrakoplas s Dvoukvitkem se opatrne otocili.

V seru mistnosti stala zena. Vypadala… byla proste… mela… tedy abychom se vyjadrili presne, ona…

Pozdeji se Dvoukvitek s Mrakoplasem nemohli shodnout na jedinem detailu jejiho zevnejsku. Vedeli jen to, ze byla uzasne krasna (i kdyz ani tady se nemohli presne dohodnout, ktera z jejich telesnych puvabu ji krasnou cinily) a ze mela zelene oci. Ne tu bledou zelen obycejnych oci, ne, jeji oci mely zivou barvu smaragdu a duhovy lesk vazcich kridel. Mrakoplas si ze studii mnoho nepamatoval, ale k tomu malu, co vedel, patrilo i to, ze zadny buh nebo bohyne, at uz se prevteli v cokoliv, nemuze zmenit barvu a vzhled svych oci.

„D…“ zacal. Zarazila ho pozvednutou rukou.

„Vis, ze v okamziku, kdy vyslovis me jmeno, musim odejit,“ zasykla. „Vis jiste, ze jsem bohyne, ktera prichazi jen nevolana?“

„Ano. Jasne. Jo, vim to,“ zakrakoral nejisty carodej. „Jsi ta bohyne, ktere rikaji take Dama.“

„Uhodls.“

„Vy jste vazne bohyne?“ ozval se Dvoukvitek vzrusene. „Vzdycky jsem si pral setkat se s bohyni.“

Mrakoplas se prikrcil v ocekavani vybuchu bozskeho hnevu. Dama se jen pousmala.

„Tvuj pritel carodej by nas mel vzajemne predstavit,“ rekla Dvoukvitkovi.

Mrakoplas si odkaslal. „Ehm, jasne,“ zacal rozpacite. „Tohle je, Damo, Dvoukvitek. On je turista a…“

„Nekolikrat jsem mu na jeho cestach pomohla…“

„… Dvoukvitku, tohle je Dama. Akorat Dama, rozumis, vic ani slovo. Ne, aby ses ji pokousel nejak pojmenovat, jasny?“ Pokracoval ve svych varovanich, propichoval sveho maleho spolecnika ocima, ale ten si ho vubec nevsimal.

Mrakoplas se otrasl. Samozrejme, ze nebyl ateista, bohove na Zemeplose se s ateisty vubec nemazlili. Obcas, kdyz se nahodou stalo, ze mel nejaky ten medak, hodil dokonce par drobnych do chramove pokladnicky, a to podle znameho rceni, ze jeden nikdy nevi, kdy se to muze hodit. Obvykle vsak bohy nijak neobtezoval a doufal, ze oni nebudou obtezovat jeho. Zivot byl i tak hrozne slozity.

Existovali jen dva bohove, kteri byli opravdu strasni. Zbytek bohu vlastne tvorili prerostli lide, kteri holdovali vinu, valkam a zenskym. Z Osudu a Damy vsak meli lide strach.

V chramove ctvrti Ankh-Morporku mel Osud maly masivni oloveny chram, kde se po nocich schazeli jeho vyzabli uctivaci s prazdnyma ocima. Za bezmesicnych noci tam slouzili sve osudem predurcene a vetsinou marne ritualy. Dama nemela vubec zadny chram, i kdyz byla nepochybne nejmocnejsi bohyni celeho Stvoreni. Nekolik nejodvaznejsich clenu Cechu hracu kdysi provedlo nekolik pokusu. Zalozili tajny kult uctivacu, ktery se schazel v nejhlubsich sklepenich pod domem cechu, a behem jedineho tydne do posledniho zemreli hladem, byli zavrazdeni, nebo je proste jen tak vzal Smrt. Byla to „Bohyne, jejiz jmeno nesmi byt vysloveno“, ti, kteri ji hledali, ji nikdy nenasli, a presto bylo znamo, ze casto prispecha na pomoc lidem v nejvetsi nouzi. Obcas ale ponechala takove lidi Osudu. Nemela rada tiche tukani kulicek ruzence, ale chresteni kostek ji pritahovalo. Nikdo nevedel, jak vypada, a pritom se casto stavalo, ze clovek, ktery vsadil zivot na jedinou kartu, ji, prave kdyz tu posledni kartu obratil, pohledl primo do tvare. Samozrejme, nekdy se neobjevila. Byla soucasne tou nejuctivanejsi i nejproklinanejsi ze vsech bohyn.

„Tam, odkud pochazim, zadne bohy nemame,“ prohodil Dvoukvitek.

„Ale mate, vis,“ usmala se na nej Dama. „Kazdy ma sve bohy. Vy si proste jenom neuvedomujete, ze to bohove jsou.“

Mrakoplas se v duchu sam sebou zatrasl.

„Podivej,“ vzchopil se nakonec, „ja bych nechtel vypadat netrpelive, ale kazdou chvili sem muzou tamdle tema dverma prijit lidi, vytahnout nas ven a zabit.“

„To je pravda,“ rekla Dama.