„Vidis?“ rekl Dvoukvitek. „Hrun asi prave v tehle chvili bojuje o zivot.“
Mrakoplas mlcel. Po chvili se Dvoukvitek ohledl. Carodej upiral oci do neznama a rty se mu nehlucne pohybovaly.
„Mrakoplasi?“
Carodeji se vydral z hrdla zvuk podobny slabemu zakrakorani.
„Promin,“ naklonil Dvoukvitek hlavu. „Nebylo ti rozumet.“
„… celou tu hloubku… takovy pad…“ mumlal Mrakoplas. Nakonec se mu oci zaostrily, na chvilku se v nich objevil zmatek, ale pak se mu rozsirily hruzou. Nakonec udelal tu chybu, ze se podival pod sebe.
„Argh,“ prohlasil a zacal klouzat ke strane. Dvoukvitek ho zachytil.
„Co je to s tebou?“
Mrakoplas se pokusil otevrit oci, ale jeho obrazotvornost vicka nemela zirala ocima dokoran otevrenyma.
„Ty nemas strach z vejsek?“ podarilo se mu ze sebe vypravit.
Dvoukvitek se podival dolu, tam, kde ted hluboko pod nimi ubihala krajina, teckovana stiny mracen.
„Ne.“ znela jeho odpoved. „Proc? Zabijes se stejne, at spadnes ze ctyriceti stop, nebo ctyr tisic fathonu, to ti povidam.“
Mrakoplas se pokusil jeho vyrok bez emoci vstrebat, ale nenasel v nem zadnou logiku. Tady preci neslo ve skutecnosti o to, ze clovek spadl, ale ze potom
Dvoukvitek ho znovu rychle zachytil.
„No tak, drz se,“ zahucel mu vesele do ucha. „Uz tam skoro budem.“
„Nejradeji bych byl zpatky ve meste,“ zastenal Mrakoplas. „Chtel bych byt dole na zemi.“
„Tak by me zajimalo,“ uvazoval Dvoukvitek nahlas, „jestli muzou draci doletet ke hvezdam? Reknu ti, to by bylo opravdu neco…“
„Ty si silenej,“ odpovedel mu Mrakoplas nevyraznym tonem. Turista mu neodpovidal, a kdyz Mrakoplas natahl krk a nahledl mu z boku do tvare, straslive se vydesil, kdyz spatril, jak Dvoukvitek upira se zvlastnim usmevem na rtech pohled ke hvezdam.
„At te to ani nenapadne,“ zasycel mu vyhruzne do ucha.
„Hmm?“ rekl Dvoukvitek s ocima stale jeste uprenyma k blednoucim hvezdam.
„Coze?“ ozval se nalehave Mrakoplas.
„Aha, ano, Hrun,“ probiral se Dvoukvitek. „Doufam, ze letime vcas. Snes se dolu! Hodne nizko!“
Kdyz hukot vzduchu presel z obycejneho vetru v piskani vichrice, otevrel Mrakoplas oci. Mozna ze mu je tlak vetru proste rozfoukl, protoze ted uz je proste nemohl zavrit.
Pred nimi se objevilo ploche temeno Wyrmbergu a zacalo se se znepokojujici rychlosti zvetsovat. Pak se zmenilo v zelenou cmouhu, ubihajici po obou stranach. Droboucke stromy a mala policka se zmenila v rozmazanou pestrobarevnou smesici. Kraticky stribrity zablesk snad mohl byt rickou, ktera prepadala pres okraj plosiny.
Mrakoplas se snazil zbavit vzpominky na tu vysku, ale ji se u nej obzvlaste zalibilo, terorizovala ostatni obyvatele jeho mysli a prevracela mu mozek naruby.
„Myslim, ze tentokrat ne,“ rekla Liessa.
Hrun si od ni pomalu vzal pohar s vinem. Zazubil se jako vyrezavana tykev.
Draci kolem areny se zacali plasit. Jejich jezdci zvedli hlavy. Pak tesne nad travnikem areny proletela zelena cmouha a Hrun zmizel.
Pohar s vinem zustal na okamzik viset ve vzduchu a pak dopadl se zazvonenim na kameny schodiste. Az tehdy z nej vystriklo vino.
To proto, ze Devaty paprsek vterinu pred tim, nez uchopil Hruna jemne do paratu, docasne sladil jejich telesne rytmy. Protoze rozmer predstavivosti je mnohem slozitejsi nez rozmer prostoru a casu, ktere jsou ve skutecnosti rozmery velmi mladymi, vysledek spocival v tom, ze se nehybny a chtici propadly Hrun zmenil v Hruna, ktery se pohyboval rychlosti osmdesati mil za hodinu bez jakychkoliv pruvodnich nasledku. Snad az na tech par vylitych dousku vina. Dalsi z neprimych nasledku byl ten, ze Liessa nenavistne vykrikla a privolala sveho draka. Ve chvili, kdy se pred ni zlate zvire zhmotnilo, vysvihla se na nej, stale prakticky naha, a nejblizsimu straznemu vytrhla samostril. Pak uz byla ve vzduchu, zatimco se ostatni drakojezdci rozbehli ke svym zviratum.
Stalo se take to, ze stary obradnik, ktery vsemu prihlizel od sloupu, za nimz byl takticky ukryt, zachytil v tu chvili prunikovou ozvenu jakesi teorie, klubajici se v mozku mladeho psychiatra. Psychiatr zil v jednom z prilehlych vesmiru, a protoze prostorovy unik byl oboustranny, zahledl v teze chvili psychiatr divku na draku. Obradnik se usmal.
„O co se vsadime, ze ho nechyti?“ ozval se mu tesne u ucha Greichuv hlas plny cervu a hrobek.
Obradnik zavrel oci a tezce polkl.
„Myslel jsem, ze se muj pan ted uz odebere do Zeme mrtvych nastalo,“ podarilo se mu vykoktat.
„Ja jsem carodej,“ prohlasil Greicha. „Pro carodeje si musi prijit sam Smrt. A podivej. Jak to tak vypada, nejak ho tady nikde nevidim.“
TAKZE MUZEME JIT? Zeptal se Smrt.
Sedel na bilem koni, ktery byl z masa a kosti, ale mel rude oci a z nozder mu unikaly male plaminky. Smrt natahl kostnatou ruku, chytil ve vzduchu Greichovu dusi, uhnetl ji do kulicky zarici oslnivym svetlem a nakonec ji polkl.
Pak pobodl sve zvire ostruhami, zvire se rozebehlo vzduchem a od kopyt mu odletovaly jiskry.
„Pane Greicho!“ zaseptal stary obradnik, kdyz se vesmir kolem nej zatrepotal.
„To byl osklivy podvod,“ zaslechl jeste carodejuv hlas, podobny zvukove tecce, ktera rychle mizela v nekonecnych cernych dalkach.
„Muj pane… jak vypada Smrt?“ zavolal starec roztresenym hlasem.
„Az si ho poradne prohlednu, dam ti vedet,“ zavlnil se temer nezretelne vzduch.
„Dobra,“ zamumlal si obradnik. Pak ho neco napadlo. „Ale prijdte pres den, prosim,“ dodal.
„Vy tatrmani,“ zajecel Hrun ze sveho mista v paratech Devateho paprsku.
„Co rikal?“ zakricel Mrakoplas a drak se zatim ritil vzduchem nahoru, jako by zavodil do strmeho vrchu.
„Neslysel jsem ho!“ kricel stejne hlasite Dvoukvitek a slova mu od ust rval vitr. Drak se stale zvedal a Dvoukvitek se podival dolu na malou kulatou plosku, na vrcholek Wyrmbergu, ze ktereho se prave vznesla skupina pronasledovatelu. Kridla Devateho paprsku dunela a bicovala vzduch. Ridsi vzduch.
Dvoukvitkovi uz potreti zalehlo v usich.
V cele pronasledujici skupiny letel zlaty drak a na hrbete mel jezdce.
„Hej, ty tam, ses v poradku?“ zavolal Mrakoplas znovu nalehave a musel se v rychle ridnoucim vzduchu nekolikrat zhluboka nadechnout, aby ze sebe ta slova vubec dostal.
„Mohl jsem se stat vladcem, a vy, vy tajtrdlici, musite zrovna priletet a…“ Hrun zalapal po dechu, protoze ridky vzduch oslabil cinnost dokonce i jeho obrovskeho hrudniku.
„Cco sse to dje sse vzzduchemm?“ zamumlal Mrakoplas a pred ocima se mu objevila modra svetelka.
„Unk,“ vydralo se ze rtu turistovi a Dvoukvitek omdlel.
Drak zmizel.
Nekolik vterin jeste trojice muzu pokracovala v letu vzhuru. Mrakoplas a Dvoukvitek poskytovali zvlast malebny pohled. Sedeli jeden za druhym a nohama objimali neco, co uz tam nebylo. Pak se to, cemu na Zemeplose rikali pritazlivost, vzpamatovalo a vrhlo se na ne. V te chvili kolem proletel Liessin drak a Hrun mu tezce dopadl na krk. Liessa se nad nim sklonila a polibila ho.
Tehle podrobnosti uz si Mrakoplas nevsiml, protoze to uz se ritil dolu, i kdyz rukama stale jeste sviral Dvoukvitka kolem pasu. Plocha vypadala jako mala kulata mapa prispendlena na obloze. Zatim to vypadalo, ze se nehyba, ale Mrakoplas vedel, ze je to jen zdani. Cely svet, podobny vajecne omelete, se k nim zacal cim dal tim rychleji blizit…
„Prober se!“ vykrikl Mrakoplas do hukotu vetru. „Draci! Mysli na draky!“
Kolem nich zapleskala kridla, to kdyz proleteli hejnem pronasledovatelu, kteri se jim rychle vzdalovali dopredu a nahoru. Draci zarvali a zacali se velkym obloukem stacet na zpatecni cestu.
Dvoukvitek neodpovidal. Kolem hlavy mu pleskalo Mrakoplasovo roucho, ale turista se neprobral.
