ztratit?“
Mrakoplas mavl rukou ve stale silicich vzdusnych proudech, ktere za nim vznikaly.
„Ashonai,“ zvolal. Slovo se pred nim zhmotnilo z modreho plamene, ktery povlaval ve vetru.
Opily strachem a magii mavl rukou podruhe.
„Ebiris,“ pronesl peclive. Zvuk zmrzl do blikajiciho oranzoveho slova, ktere se zavesilo vedle sveho predchudce.
„Urshoring. Kvanti. Pytham. N’guard. Feringomalee.“ Slova kolem nej plala v duhovych barvach a Mrakoplas zapazil ruce a pripravoval se vyslovit osme a posledni slovo, ktere se melo zjevit ve trpytne oktareni a zpecetit cele kouzlo. Vycnele balvany byly na okamzik zapomenuty.
„ — “ zacal.
Najednou mu neco vyrazilo dech, zarikadlo se zbortilo a vycichlo. Kolem pasu se mu sevrel par pazi a cely svet najedno uhnul stranou. To drak vybral dlouhy stremhlavy let a jen jeho paraty zaskripaly o vrchol nejvyssiho z balvanu na dne Wyrmbergu. Dvoukvitek se vitezoslavne rozesmal.
„Mam ho!“
Drak na vrcholu sve drahy zatocil elegantnim obloukem, nekolikrat skoro line machl kridly a proletel jednim z otvoru do cireho ranniho vzduchu venku.
Bylo poledne. Na vrcholu Wyrmbergu, te nemozne vyvazene hmoty, na rozlehle zelene louce se shromazdili draci se svymi jezdci a vytvorili velky kruh. Za nimi bylo dost mista, kde se rozestaveli zbidaceli sluzebnici, otroci, a dalsi, kteri si v potu tvare dobyvali tady, na vrcholu sveta, sve skromne zivobyti. Vsichni pozorovali postavy soustredene uprostred travnate areny.
Skupina se skladala z nekolika nejstarsich Drakopanu, mezi kterymi byl Lio!rt a jeho bratr Liartes. Prvni si s bolestivymi usklebky chvilemi masiroval nohy. Kousek od nich stali Hrun a Liessa, kterou doprovazeli jeji nasledovnici. Mezi obema skupinami stal dedicny obradnik Wyrmbergu.
„Jak vite,“ zacal nejiste, „nedavno si, ne zcela zesnuly pan Wyrmbergu, Greicha Prvni, vyminil, ze cela otazka nebude vyresena, dokud se nektere z jeho deti, on, nebo ona, nebude citit tak silne, aby vyzval, ci vyzvala sve sourozence k boji na zivot a na smrt.“
„Ano, ano, to vime. Tak pokracuj,“ ozval se mu ve vzduchu vedle hlavy slaby podrazdeny hlas.
Obradnik polkl. Nebyl schopen smirit se s tim, ze jeho byvaly pan nezesnul, jak se slusi a patri. Tak je ten stary krkavec mrtev, nebo ne? Premyslel zachmurene.
„Neni zcela jasne,“ pokracoval, „zda muzeme pripustit, aby kdokoliv vyzval ostatni k boji prostrednictvim sveho zastupce…“
„Ano, to je povoleno,“ prohlasil Greicha netrpelive nehmotnym hlasem. „To je alespon chytre. Hlavne se tim nezdrzujte cely den!“
„Vyzyvam vas,“ prohlasil Hrun a uprel pohled na bratry, „oba najednou.“
Lio!rt a Liartes si vymenili pohled.
„Chces bojovat s obema soucasne?“ zeptal se Liartes, vysoky slachovity muz s dlouhymi svetlymi vlasy.
„Jo.“
„To bude ale dost nevyrovnany zapas, nezda se ti?“
„Jasne. Mam presilu jednoho na dva.“
Lio!rt se zamracil. „Ty naduty barbare…“
„Tak todle si teda prehnal!“ zavrcel Hrun. „Ja ti…“
Stary obradnik pozvedl ruku protkanou modrymi zilkami, aby ho uklidnil.
„Je zakazano prat se na Poli smrti,“ prohlasil a na okamzik se odmlcel, aby zvazil, jaky mela jeho slova smysl. „No, vy vite, jak to myslim,“ pokusil se, ale pak se vzdal a pokracoval „Vzneseni panove Lio!rt a Liartes, jako vyzvana strana, maji pravo volby zbrane.“
„Draci,“ ozvali se oba soucasne. Liessa se pohrdave zasklebila.
„Draci se daji pouzit k utoku a to znamena, ze jsou to zbrane,“ trval Lio!rt pevne na svem. „Jestli s tim nesouhlasis, rozhodneme to bojem.“
„Presne tak,“ pritakal mu bratr a vyhruzne se zadival na Hruna.
Obradnik citil, jak se mu do prsou zavrtal chladny prst.
„Nestuj tady s pustou dokoran,“ zaznel Greichuv hrbitovni hlas. „Hlavne si pospes, bud tak laskav.“
Hrun ustoupil a zavrtel hlavou.
„Ne, jednou mi to stacilo. To raci zhebnu, nez bych bojoval na jedny z tech oblud.“
„Pak tedy zemri,“ prohlasil obradnik tak laskavym tonem, jakeho byl jen schopen.
Lio!rt a Liartes uz spechali pres travnik k mistu, kde je cekali jejich slouzici a jejich zvirata. Hrun se obratil k Liesse. Pokrcila rameny.
„To nedostanu ani mec?“ nalehal. „Tak aspon nuz!“ zkusil to.
„Ne,“ odpovedela mu. „Tohle jsem opravdu necekala.“ Najednou se jakoby zmensila a vsechno jeji sebevedomi se vytratilo. „Je mi to lito.“
„
„Ano, je mi to opravdu lito.“
„Jo, mne uz se predtim zdalo, ze si rekla, ze je ti to lito.“
„Nedivej se na me takhle! Mohla bych ti vymyslet nejkrasnejsiho jizdniho draka…“
„Ne!“
Obradnik si utrel nos do kapesniku, podrzel ten maly hedvabny ctverec v natazene ruce a pak ho pustil. Zabuseni kridel prinutilo Hruna k tomu, ze se bleskove otocil. Lio!rtuv drak uz byl ve vzduchu a blizil se k nim velkym obloukem. Snesl se nizko nad rovinu a z tlamy mu vyletel sloup plamene. Zacal pred sebou vypalovat cerny pruh, ktery se rychle blizil k Hrunovi.
Hrun v posledni chvili odstrcil Liessu stranou, a kdyz se vrhl do bezpeci, ucitil divokou bolest, ktera mu projela ozehnutou pazi. Kdyz dopadl na zem, lehce se prekulil, pruznym pohybem znovu vyskocil na nohy a zacal se rychle rozhlizet po druhem drakovi. Ten se na nej snesl z boku a Hrun byl prinucen vyskocit na miste, aby se vyhnul slehnuti plamene. Kdyz ho drak mijel, svihl v kratke krivce ocasem a zasadil mu stiplavy uder do cela. Hrun se rychle zvedl na nohy a zatrasl divoce hlavou, aby rozptylil hvezdicky, ktere se mu delaly pred ocima. Ruka plna puchyru stenala bolesti.
Ted se vracel v druhem okruhu Lio!rt, letel mnohem pomaleji, aby mohl reagovat na divochovy neobycejne hbite pohyby. Zeme se zacala priblizovat a Drakopan uvidel Barbara stat kus pred sebou. Byl nehybny jako kus skaly, jen hrud se mu prudce zvedala a ruce mel sveseny podel tela. Bude to snadny cil.
Kdyz Lio!rtuv drak proletel nejnizsim bodem sve drahy a zacal vybirat stremhlav let, otocil se jeho pan a podival se na misto, kde mel ted stat obrovsky skvarek.
Nebylo tam nic. Lio!rt se s nejistym vyrazem otocil jeste vic.
Pred ocima se mu objevil Hrun, ktery se prave jednou rukou vytahoval drakovi pres rameno, zatimco druhou se mlatil po hlave, aby uhasil horici vlasy. Lio!rtova ruka sjela k dyce u pasu, ale Hrunovy reflexy, ktere i za normalni situace predcily reflexy obycejnych lidi, byly ted jeste vyostreny bolesti. Drakopanovo zapesti zasahl drtivy uder hrbetem ruky, dyka mu vyletela velkym obloukem do vzduchu a zacala padat k zemi. Druha rana zasahla jezdce primo do brady.
Drak, zatizeny vahou dvou muzu, se vznasel sotva nekolik yardu nad zemi. Jak se ukazalo, bylo to skutecne stesti, protoze v okamziku, kdy Lio!rt ztratil vedomi, drak zmizel.
Liessa se rozbehla pres travu k Hrunovi a pomahala mu na nohy. Trochu zmatene na ni zamrkal.
„Co se stalo? Co se deje?“ ozval se priskrcenym hlasem.
„To bylo opravdu uzasne!“ zvolala Liessa. „Jak jsi udelal to salto a zmenil smer primo ve vzduchu a vubec to vsechno!“
„Jasne, ale co se to stalo?“
„To se hrozne spatne vysvetluje…“
Hrun zvedl hlavu k nebi. Liartes, mnohem opatrnejsi z obou bratru, jim krouzil vysoko nad hlavou.
„No mas na to tak deset vterin.“
„Ti draci…“
„No?“
„To jsou jenom predstavy.“
