Ta prastara truhla se rozhodla doktora sezrat.
Marco Plascio se pritiskl k bezvedomemu Zwiblumenovi, aby v jeho pritomnosti nasel alespon nejakou oporu, a zuby se mu rozjektaly. Zoufale si pral, aby byl nekde uplne jinde…
Nahle zmizeni nekolika quintilionu atomu z vesmiru, kde byly, i kdyz byt nemely, ovsem i tak narusilo rovnovahu Celkoveho souhrnu, ktery ve snaze si ji udrzet, vymazal z existence nekolik drobnych podskutecnosti. Kolem samotnych zakladu mnohovesmiru se vzpenily obrovske gejziry surove magie a vnikly do kazde soutesky a pukliny zatim klidnych rozmeru a nasledkem toho zacaly vznikat novy, supernovy, doslo k nekolika srazkam hvezd, neplanovanym preletum divokych hus a potopeni pomyslnych kontinentu. Na svetech, lezicich az na konci casu, lide zazili uzasne zapady slunce v barve zarive oktariny, protoze az tam doletely magii nabite castice. V kometarnim chvostu kolem prosluleho ledoveho systemu Zeret se konecne proud magickych castic rozptylil.
Jenze o tomhle vsem se samozrejme Mrakoplas nedozvedel. Ten stale jeste sviral nehybneho Dvoukvitka kolem pasu a ritil se do Kruhoveho more, ktere lezelo nekolik set stop pod nimi. Ani otresy vsech znamych rozmeru nemohly zlomit zelezny Zakon o zachovani energie a Marco Plasciova kratka cesta v letadle je prenesla o nekolik set mil vodorovne dal a nekolik tisic stop svisle vys.
V Mrakoplasove mysli zazarilo na okamzik slovo letadlo, ale pak rychle zmizelo.
Tam to dole, je to snad lod?
Vody Kruhoveho more se zacaly priblizovat cim dal tim rychleji a nakonec ho vtahly do sveho mokreho, zeleneho a dusiciho objeti. O chvilku pozdeji se ozvalo hlasite splouchnuti a do more dopadlo zavazadlo, ktere melo stale jeste na viku nalepku s mocnou cestovni runou TWA.
Zavazadlo pouzili jako zachranny vor.
Na Okraji
Vyroba trvala dlouho. Ted uz byl skoro hotov a otroci oklepali posledni zbytky jilove formy.
Tam, kde dalsi otroci opatrne otirali jeho kovove boky stribrnym piskem, uz se pomalu zacinal na slunci lesknout hedvabnym zivoucim leskem noveho bronzu. I po tydnu pozvolneho ochlazovani v odlevaci jame byl jeste vlazny.
Arciastronom z Krullu lehce pokynul rukou a nosici zlehka polozili trun do stinu trupu.
Vypada jako ryba, pomyslel si. Obrovska, letajici ryba. Z kterych asi mori?
„Je skutecne vzneseny,“ zaseptal. „Je to opravdove umelecke dilo.“
„Dobre remeslo,“ prohlasil zavality muz, ktery se objevil vedle nej. Arciastronom se k nemu pomalu obratil a uprel mu oci do bezvyrazne tvare. Neni to nic tezkeho vypadat bezvyrazne, kdyz mate misto oci dve zlate polokoule. Ty oci znepokojive zarily.
„Remeslo, samozrejme,“ opakoval Arciastronom a usmal se. „Je mi jasne, ze na cele Zemeplose neexistuje dokonalejsi remeslnik nez ty, Zlatooky. Nemam pravdu?“
Remeslnik se odmlcel a nahe telo — nahe, kdyz nepocitame opasek se zavesenym naradim, prirucni pocitadlo a nadherne opaleni — se mu napnulo, kdyz zvazoval vsechny vyznamy te posledni poznamky. Zdalo se, ze se zlate oci upiraji do nejakeho vzdaleneho, ciziho sveta.
„Odpoved zni ano i ne,“ prohlasil nakonec. Nekteri z nizsich astronomu stojicich za trunem se polekane nadechli nad tim nedostatkem dvorniho taktu, ale zdalo se, ze Arciastronom si te poznamky nevsiml.
„Pokracuj,“ rekl.
„Jsou urcite zakladni dovednosti, ktere postradam. Ale jsem Zlatooky stribroruky Daktylos!“ natocil k nemu remeslnik hlavu. „Postavil jsem Kovove bojovniky, strezici Pitchiuovu hrobku. Navrhl jsem Svetelne prehrady Velkeho Nefa, postavil jsem Palac Sedmi pouste. A preci…“ pozvedl ruku a poklepal si na jedno oko, ktere tise zazvonilo, „… kdyz jsem postavil pro Pitchiua armadu golemu, zasypal me zlatem, a abych nemohl neco podobneho postavit nikomu jinemu, dal mne pripravit o zrak.“
„Moudre, ale krute,“ prohlasil Arciastronom s pochopenim.
„Tak. Proto jsem se naucil stav kovu
Pak mne povolali, abych vybudoval Palac Sedmi pousti a vysledek? Emir mne zasypal stribrem a pak, i kdyz me to zase tak neprekvapilo, mi dal useknout pravou ruku.“
„To je opravdu velke nestesti v povolani, jako je tvoje,“ prisvedcil Arciastronom.
„Cast toho stribra jsem pouzil na vyrobu tehle nove ruky, do ktere jsem mimo jine vlozil i vsechny sve vedomosti a znalosti o pakach a prevodech. Staci mi. Kdyz jsem vybudoval prvni svetelnou prehradu s kapacitou 50 000 hodin denniho svetla, zaplatila mi Kmenova rada Nefa celym nakladem hedvabi a pak mi odrizli slachy v podkoleni, abych nemohl uteci. Tim jsem byl v nouzi prinucen sestrojit z hedvabi a ze stipaneho bambusu letaci stroj, s jehoz pomoci jsem uprchl z nejvyssiho ochozu sveho vezeni.“
„A nakonec jsi se dostal ruznymi oklikami az sem, do Krullu,“ prisvedcil Arciastronom. „Clovek se nemuze ubranit myslence, ze by pro tebe bylo nejake uplne jine zamestnani — jako pestovani salatu — mnohem bezpecnejsi. Rozhodne by s sebou neneslo to riziko, jako tve vynalezy, ktere te kus po kuse pripravuji o zivot. Proc se k nim pokazde vracis?“
Zlatooky Daktylos pokrcil rameny.
„Protoze to umim,“ odpovedel.
Arciastronom se znovu podival na bronzovou rybu, ktera ted zarila v paprscich poledniho slunce jako obrovsky gong.
„Takova krasa,“ zamumlal. „Naprosto vyjimecna. Tak, Daktyle. Pripomen mi, co jsem ti slibil za odmenu?“
„Pozadal jsi me, abych ti sestrojil rybu, ktera by mohla plout ve vesmirnem mori, lezicim mezi svety,“ odpovedel vznesenym hlasem mistrovsky konstrukter. „A za to… za to…“
„Ano? Vis, moje pamet uz neni to, co byvala,“ Arciastronom zapredl jako kocka a jednou rukou ladil chladnouci bronz.
„A za to,“ pokracoval Daktylos, hlasem, ze ktereho se rychle vytracela nadeje, „me pustis na svobodu a nepripravis me o zadny dalsi kus tela. Po zadnem pokladu netouzim.“
„Ach, ano, ted si vzpominam.“ Starec zvedl ruku pokrytou siti modrych zilek a dodal: „Lhal jsem.“
Ozval se tichoucky zvuk a zlatooky muz se zapotacel. Sklonil hlavu, podival se na opereny konec sipu, ktery mu trcel z prsou, a unavene prikyvl. Na rtech se mu objevila kapka krve.
Na celem namesti se rozhostilo hrobove ticho (ktere rusil jen bzukot nekolika nedockavych much), kdyz zvedl stribrnou ruku a dotkl se konce sipu.
Pohrdlive zabrucel.
„Mizerna prace,“ zasipal a padl naznak do prachu.
Arciastronom strcil do leziciho tela nohou a smutne si povzdechl.
„Vyhlasuji kratke obdobi smutku, jak si zaslouzi kazdy mistr sveho remesla,“ prohlasil nakonec. Chvilku se dival na namodralou masarku, ktera zmatene pobihala po jednom zlatem oku, a pozvedl hlavu. „To by stacilo,“ kyvl hlavou a mavl na nekolik otroku, aby odnesli mrtve telo.
„Jsou zelvonauti pripraveni?“ zeptal se.
Mistr kontroly startu postoupil kupredu.
„Jisteze, vase vyznacnosti,“ odpovedel.
„Prislusne modlitby byly odrikany?“
„Presne tak, vase vyznacnosti.“
„Kolik zbyva do ztraty?“
„Do startu,“ opravil ho mistr kontroly opatrne. „Tri dny, vase vyznacnosti. Ocas Velke A’Tuin bude v nejvyhodnejsi poloze.“
„Takze zbyva jedine,“ spokojene konstatoval Arciastronom. „Je treba najit co nejvhodnejsi obeti.“
Mistr kontroly startu se uklonil.
