To bylo neco! Tam bylo zajimavejch vecicek! Samotny ty gobleny by musely hodit balik.“ poskrabal se na brade se zvukem ktery pripominal pohyb dikobraza v suchem rakosi.
„Co se ted bude dit?“ zeptal se Dvoukvitek.
Hrun si zamyslene zatrepal prstem v uchu a vysledek zkontroloval nepritomnym pohledem.
„No,“ prohlasil nevzrusene, „cekam, ze se kazdou chvili rozleti dvere dokoran a me vyvlecou do nejakyho chramu nebo areny, kde budu muset bojovat vo zivot. Napriklad s parem obrich pavouku, nebo vosum stop velkym otrokem z dzungli Klatche. Potom zachranim nejakou princeznu z oltare a vodkrouhnu par straznejch, vojaku nebo tak nejak. Princezna mi nakonec ukaze tajnou chodbou, ktera vede ven, seberem par koni a i s pokladem vemem roha.“ Hrun si polozil sepjate ruce pod hlavu, znudene se dival do stropu a potichu si hvizdal.
„Tohle vsechno?“ uzasl Dvoukvitek.
„Vobycejne to tak bejva.“
Dvoukvitek se posadil na svem tvrdem luzku a pokusil se zapremyslet. Moc mu to neslo, protoze mel hlavu plnou draku.
Draci!
Uz kdyz mu byly dva roky, byl doslova hypnotizovan obrazky tech zurivych oblud v
S temi draky ale opravdu nebylo neco v poradku. V porovnani s temi, ktere videl dusevnim zrakem, byli mali, hubeni a krotci. Draci musi byt obrovsti, zeleni, musi mit ostre paraty, chrlit plameny a vubec pusobit neobycejne romantickym dojmem. Spravne, musi byt obrovsti, zeleni a na konci tela…
Kdesi tesne na okraji jeho zorneho pole, v nejtemnejsim koute cely, se neco pohnulo. Kdyz tim smerem otocil hlavu, zmizelo to. Zazdalo se mu, ze zaslechl slaby zvuk, ktery znel jako by na kameni zaskrabaly drapy velke selmy.
„Hrune?“ zavolal polohlasem.
Z vedlejsi palandy se ozvalo hlasite chrapani. Dvoukvitek opatrne presel do temneho rohu a ohmataval jednotlive kameny pro pripad, ze by se za nimi ukryval tajny vchod. V tom okamziku se dvere rozletely dokoran. Do cely se vritilo nekolik strazi, utvorilo dvojstup a pokleklo na jedno koleno. Jejich zbrane bez vyjimky mirily na Hruna. Kdyz o tom Dvoukvitek pozdeji premyslel, dost se ho to dotklo.
Hrun chrapal.
Do cely vstoupila dlouhymi kroky zena. Maloktera zena umi kracet dlouhymi kroky bezchybne, ale tahle to dokazala. Na Dvoukvitka vrhla kratky pohled, jaky lide obycejne venuji nezajimavemu kusu nabytku, a pak se zahledela na spiciho Hruna.
Oblecena byla do stejneho kozeneho postroje jako drakojezdci, ale v jejim pripade byl ponekud vylehcen. Postroj a nadherna hriva kastanove narudlych vlasu byla jedinou dani tomu, cemu se na Zemeplose rikalo slusnost. Krome postroje a vlasu mela jeste zamysleny vyraz na tvari.
Hrun zapiskal nosem, obratil se na druhy bok a spal dal.
Pomalym, nesmirne opatrnym pohybem, jako by brala do ruky ten nejjemnejsi nastroj, vytahl zena od pasu tenkou cernou dyku a bodla jako blesk.
Jenze drive nez dyka urazila slabou polovinu drahy, vyletela Hrunova ruka. Zdalo se, ze se jeho koncetina presunula mezi dvema body v prostoru, aniz spotrebovala cas na prekonani jejich spojnice. Prsty se mu sevrely na stihlem zenine zapesti. Druhou rukou horecnate tapal po rukojeti mece, ktery tam ovsem nebyl…
Potom se Hrun probudil.
„Gngh?“ pronesl zretelne a s patravym vyrazem pohlizel zene do tvare.
„Pust,“ prohlasila tichym a chladnym hlasem, jehoz okraje lemovaly brilianty. Hrun pomalu uvolnil sve sevreni. Zena o kousek ustoupila a mnula si zapesti. Prohlizela si Hruna pohledem, jakym kocka pozoruje mysi diru.
„Tak, prave jsi obstal v prvni zkousce. Jak se jmenujes, barbare?“
„Komu rikas barbare?“
„Prave to bych rada vedela.“
„Ja jsem Hrun z Chimerie. A ty?“
„Liessa — Drakopani.“
„Ty jsi pani tady toho mista?“
„To je prave to, co se musi rozhodnout. Vypadas jako najemny sermir, Hrune z Chimerie. Mohla bych te potrebovat — kdyz ovsem obstojis ve zkouskach. Jsou tri a prvni jsi prave uspesne prosel.“
„A jaky jsou ty dalsi…“ Hrunovy rty se chvili nehlucne pohybovaly, ale pak se rozhodl riskovat: „… dve?“
„Nebezpecne.“
„A odmena?“
„Drahocenna.“
„Prominte,“ ozval se Dvoukvitek ze sveho mista.
„A kdyz v nich neuspeju?“ patral Hrun dal, aniz si vsiml sveho druha. Vzduch mezi Liessou a Hrunem se naplnil neviditelnym napetim a jejich oci se snazily vpit do sebe.
„Kdybys neuspel v te prvni, byl bys ted mrtev. Povazuj to za vzorek trestu za neuspech.“
„Ehm, podivejte se…“ zacal Dvoukvitek opatrne. Liessa na nej obetovala dalsi kratky pohled a zdalo se, ze teprve ted si ho skutecne vsimla.
„Dejte to pryc,“ prohlasila s odporem a obratila se nazpet k Hrunovi. Dva ze straznych si prehodili luky pres rameno, chytili Dvoukvitka kazdy z jedne strany pod pazi a poradove s nim vyklusali z cely.
„Poslyste,“ ozval se Dvoukvitek, kdyz s nim probihali dlouhou chodbou, „kde (zastavili pred jinymi dvermi) je moje (kdyz dvere otvirali) Zavazadlo?“
Dopadl na hromadu neceho, co snad kdysi bylo slamou. Dvere s rachotem zapadly a nastavajici ticho bylo jako vykricnikem zdurazneno zvonenim zastrkovanych zavor.
V jejich puvodni cele Hrun nehnul ani brvou.
„Beru,“ prohlasil. „Jaka je ta druha zkouska?“
„Musis zabit me dva bratry.“ Hrun se zamyslel.
„Voba najednou, nebo kazdyho zvlast?“
„Soubezne ci nasledovne, jak budes chtit,“ ujistovala ho.
„Co?“
„Proste je zab!“ zasycela ostre.
„A jsou to dobri bojovnici?“
„Prosluli.“
„A co za to vsechno potom…?“
„Dostanes odmenou mou ruku a stanes se panem Wyrmbergu.“
Nastalo dlouhe ticho. Hrunovo oboci se pohybovalo pri nezvyklych vypoctech.
„Takze dostanu tebe a tudle horu, jo?“
„Ano.“
Uprene se mu zadivala primo do oci a rty se ji zachvely. „Ujistuji te, ze ta odmena opravdu stoji za to.“
Hrunovy oci zabloudily k jeji ruce, ktera se trpytila prsteny. Kameny byly obrovske, byly to neobycejne vzacne modre mlecne brilianty z jilovist Mithosu. Kdyz se mu nakonec podarilo odtrhnout od nich oci, zjistil, ze Liessa na nej z neznameho duvodu vrha zurive pohledy.
„Tak ty se rozmyslis?“ hlas se ji trasl vztekem. „Hrun Barbar, ten, o kterem se rika, ze by bez zavahani vstoupil do celisti samotneho Smrte?“
Hrun pokrcil rameny. „No, no. Je jedinej duvod, proc bych vkrocil do Smrtovejch celisti. Kdybych vedel, ze se mi podari slohnout mu jeho zlaty zuby,“ prohlasil. Potom velkym obloukem zvedl pravou ruku a na jejim konci poletoval vzduchem jeho dreveny kavalec. Vletel mezi lucistniky jako delova koule a Hrun ho se stastnym vyrazem nasledoval. Jednoho muze srazil pesti k zemi a druhemu vyrval zbran. Za okamzik bylo po vsem.
