Barva kouzel

zvukem, ktery Mrakoplas povazoval za beznou soucast mistni interpunkce. „Jiste jsi me prisel vyzvat k souboji na zivot a na smrt!“

„Abych se priznal, ani ne…“

„Obavam se, ze se mylis. K!sdro, pomoz nasemu Hrdinovi do hakovych bot. Verim, ze se nemuze dockat, az zacneme!“

„Ale ne, hele, ja tady jenom hledam svoje kamarady. V zadnym pripade bych nechtel…“ zacal vykladat Mrakoplas, kdyz ho drakojezdec vedl pevnou rukou po male plosine k sedatku. Tam ho usadil a na nohou mu zasneroval par hakovych bot.

„Pospes si, K!sdro! Nesmime branit nasemu Hrdinovi v naplneni osudu!“ prohlasil Lio!rt.

„Hele, tak me napadlo, voni tady kamaradi asi budou docela spokojeni, takz kdybyste me vysadili nekde dole, klidne bych zase…“

„Se svymi prateli se brzo setkas,“ prohlasil spolecensky Drakopan. „Jsi-li verici, samozrejme. Ten, kdo jednou vstoupil na pudu Wyrmbergu, uz ho nikdy neopustil. Jenom obrazne, samozrejme. Ukaz mu, K!sdro, jak se ma zavesit!“

„Podivej, do jakyho maleru si me navez!“ sykl Mrakoplas na mec.

Kring mu zavibroval v ruce.

„Nezapomen, ze jsem kouzelny mec,“ zabzucel.

„Tak na to vopravdu nemuzu zapomenout.“

„Vysplhej po zebriku a chyt se kruhu,“ vysvetloval mu drakojezdec. „Pak zvednes nohy a zahaknes haky.“ Potom pomohl protestujicimu carodeji provest popsany ukon. Nakonec visel Mrakoplas hlavou dolu a konec roucha mel zastrcen do nohavic spodku. V ruce sviral Kring. Z tehle polohy se mu zdali draci lide mnohem snesitelnejsi, zato draci, visici na svych kruhovych bidylkach byli odporni jako vodni chrlice. Oci jim zarily zajmem.

„Tak pozor, prosim?“ zvolal Lio!rt. Jeden z drakojezdcu mu podal dlouhy predmet, zabaleny v rudem hedvabi.

„Budeme bojovat na smrt,“ prohlasil Drakopan. „Tvoji, samozrejme.“

„A kdybych vyhral, pustite me, ne?“ zeptal se Mrakoplas neprilis presvedcenym hlasem.

Lio!rt ukazal bradou na nedalekou skupinu drakojezdcu.

„Nebud naivni,“ zabrucel.

Mrakoplas se nadechl. „Myslim, ze bych te mel varovat,“ prohlasil a hlas se mu skoro netrasl. „Tohle je kouzelny mec.“

Lio!rt stahl rudy hedvabny obal a odhodil ho do hlubiny. Odhalil uhlove cernou zbran, na jejiz cepeli se zaleskly magicke runy.

„Ale to je mi nahoda,“ rekl a vrhl se na Mrakoplase.

Mrakoplas ztuhl strachem, ale paze mu vyletela kupredu, kdyz Kring vyrazil do utoku. Oba mece se srazili v zablesku oktarinove zare.

Lio!rt ustoupil zpet a oci se mu zuzily. Kring se vyhnul jeho krytu, a prestoze se Drakopanuv mec v posledni chvili zvedl a vstrebal podstatou cast sily uderu, vysledkem byl dlouhy skrabanec, ktery se tahl napric Drakopanovou hrudi.

Se zavrcenym se vrhl na Mrakoplase a haky bot jasne zazvonily v kruzich. Mece se znovu srazily a magie se uvolnovala v barevnych zablescich. V temze okamziku vsak vyletela Lio!rtova sevrena pest a zasahla carodeje do hlavy takovou silou, ze mu jedna noha vyklouzla z kruhu a ubohy Mrakoplas se divoce zazmital ve vzduchu.

Mrakoplas vedel, ze je jednim z nejhorsich carodeju na cele Zemeplose. Vzdyt znal jen jedno jedine kouzlo! Ale pres to vsechno preci jenom byl carodejem, a to podle nezmenitelnych magickych zakonu znamenalo, ze pri jeho skonu to musi byt Smrt osobne, kdo ho prijme do sveho kralovstvi (namisto aby poslal nektereho ze svych pocetnych sluzebniku, jak to delava v beznych pripadech).

To byl ten duvod, proc se cas, v okamziku, kdy se sklebici Drakopan rozmachl k posledni rane, zmenil v husty sirup.

Pred Mrakoplasovyma ocima se najednou svet rozzaril pulzujici oktarinovou zari, kterou tu a tam proletovaly fialove zablesky fotonu, narazejicich do vznikle magicke zare. V tomto osvetleni se Drakopan zmenil v sochu, jejiz mec se pohyboval tempem hlemyzde.

Za Lio!rtem se crtala dalsi postava. Mohou ji spatrit jen ti, kteri dovedou nahlednout do ctyrrozmerneho prostoru magie. Byla vysoka, tmava a hubena a v hluboke temnote, prokvetle jen mrazivym svitem hvezd, se obouruc rozmachoval kosou, nechvalne proslulou svou ostrosti.

Mrakoplas se sehnul. Kosa mu proletela se sykotem nad hlavou, a aniz znatelne zpomalila, zasekla se do kamenneho stropu jeskyne. Smrt zaklel hlasem, ktery byl chladny jako davno opustena plesniva hrobka. Scena zmizela. Se zaplavou zvuku probehlo Mrakoplasovi pred ocima to, co se odehralo v zemeplosske skutecnosti. Lio! rta zaskocila rychlost, s jakou se carodej prikrcil pod cepeli jeho mece. Mrakoplas se s hbitosti, kterou dodava lidem jen zoufalstvi, znovu narovnal a vrhl se na Drakopana. Obema rukama se povesil na pazi, ve ktere jeho protivnik sviral zbran, a zacal mu ji kroutit.

A presne v te chvili se namahany kruh, ve kterem Mrakoplas visel za jednu nohu, s tichym kovovym zaskripanim vytahl z kamene.

Carodej se ritil dolu do rozsklebene hlubiny, ale nakonec zustal viset na Drakopanove ruce a obe tela se rozkyvala v sirokem oblouku. Drakopan vykrikl bolesti.

Lio!rt zvedl oci ke kruhum. Kolem jejich zakotveni se zacala sypat zrnicka pisku a droboucke ulomky kamene. „Pust se, k sakru!“ zarval. „Nebo zemreme oba!“

Mrakoplas mlcel. Soustredoval se na to, aby sevreni co mozno zesilil a vypudil pritom z hlavy predstavy sveho tela leziciho na kamenitem dne hluboko dole.

„Zastrelte ho!“ zarval Lio!rt.

Koutkem oka Mrakoplas zahledl, jak se zveda nekolik kusi. V temze okamziku machl Lio!rt volnou rukou a pest plna prstenu zasahla carodejovy sevrene prsty.

Mrakoplas se pustil.

Dvoukvitek se chytil mrizi a namahave se k nim pritahl.

„Vidis neco?“ zeptal se Hrun odnekud ze tmy u jeho nohou.

„Jenom mraky.“

Hrun spustil Dvoukvitka zase a zem a sedl si na kraj jednoho drevenych lehatek, ktera tvorila jedine vybaveni cely. „Do hajzlu,“ prohlasil.

„Nezoufej,“ konejsil ho Dvoukvitek.

„Ja vubec nezoufam.“

„Ja si myslim, ze je to vsechno nejake strasne nedorozumeni. Doufam, ze nas brzo propusti. Vypadaji velice civilizovane.“

Hrun ho pozoroval zpod husteho oboci. Pokusil se neco rici, ale pak si to rozmyslel. Misto toho si povzdechl.

„A az se vratime, budeme moci vypravet o tom, jak jsme videli draky!“ pokracoval Dvoukvitek. „Co tomu rikas.“

„Draci neexistujou,“ odpovedel mu bez zavahani Hrun. „Posledniho zabil pred dvema sty lety Codice z Chimerie. Nevim, co je tohle za zvirata, ale nejsou to draci.“

„Ale vzdyt nas nesli vzduchem. A v tom sale jich musely byt stovky!“

„Rek bych, ze jsou to jenom samy cary,“ prohlasil Hrun odmitave.

„No dobre, ale vypadali jako draci,“ pokracoval Dvoukvitek v reci s prizvukem rostouciho zklamani. „Vzdycky, uz od malicka jsem si pral videt draka. Draka, ktery se vznasi na nebi a chrli plameny…“

„Draci se umeli akorat tak cvachtat v mocalech a jediny, co jim slo z huby, nebyly plameny, ale smrad,“ prohlasil realisticky Hrun a natahl se na dreveny kavalec. „Dokonce nebyli ani moc velci,“ pokracoval. „Shromazdovali palivovy drivi.“

„Ja jsem slysel, ze hromadili poklady,“ prohlasil ponekud urazene Dvoukvitek.

„A palivovy drivi. Hele,“ dodal Hrun a trochu se rozveselil, „vsim sis vsech tech komnat, co nas nima vedli?