V horni casti, tesne nad okrajem plosiny, se cernala jako bezzuba usta usti mnoha jeskyni. Byla pravidelna a vypadala, jako by nevznikla docela prirozenou cestou. V tom chladnem podzimnim ranu se tycila hora Wyrmberg nad pokryvkou mraku jako obrovsky holubnik.
Rozmery otvoru ovsem naznacovaly, ze by pripadni „holoubci“ museli mit rozpeti kridel kolem ctyriceti yardu.
„Je to jasne,“ prohlasil Mrakoplas. „Jsme v silnem magickem poli.“
Dvoukvitek s Hrunem se rozhledli po male mytine, kde se zastavili k polednimu odpocinku. Pak se podivali jeden na druheho.
Kone se tise pasli na stavnate trave na brehu potoka. Mezi chomaci krovin poletovali zlutaskove.
Ve vzduchu vonel tymian a ozyvalo se bzuceni vcel. Divoka prasata, opekana na rozni, tise sycela.
Hrun pokrcil rameny a pokracoval ve sve praci. Olejoval si bicepsy. Leskly se mu.
„Mne se zda, ze se nic nedeje,“ rekl.
„Zkus hodit minci,“ ozval se najednou Mrakoplas.
„Co?“
„No, dej se do toho. Hod minci.“
„Tak jo,“ rekl Hrun. „Dyz ti to udela radost…“
Sahl do vacku u pasu a vytahl hrst drobnych minci, ktere pochazely z lupu v mnoha kralovstvich. S podezrelou peclivosti vybral jednu z nich — oloveny ctvrt-iotovy Zchloty a vybalancoval minci na purpurove zbarvenem nehtu palce.
„Tak rikej,“ prohlasil, „Hlava, nebo –“ se soustredenym vyrazem si prohledl druhou stranu mince, „– nebo nejaka ryba s nohama.“
„Az bude ve vzduchu,“ prohlasil Mrakoplas. Hrun se usklibl a vyhodil minci.
Ctvrt-iotak zaviril vzduchem.
„Padne na hranu,“ rekl Mrakoplas a ani se na minci nepodival.
Magie neumira. Jen misty slabne.
Tohle nebylo nikde jasnejsi nez v modrych dalkach Zemeplochy, kde se odehraly nejvetsi bitvy Magicke valky, ktera zurila kratce po Stvoreni. V te dobe byla magie v syrovem stavu snadno a vsude dostupna a byla Prvnimi lidmi nadsene pouzivana ve valce s bohy.
Skutecna pricina Magicke valky se davno ztratila v mlhach Casu, ale filozofove Plochy se shoduji v tom, ze Prvni lide kratce po svem Stvoreni celkem pochopitelne ztratili trpelivost. Tezke a ohnostrojne byly boje, ktere nadesly; slunce zavirilo na obloze, more zacala vriti, zemi nicily straslive boure, lidem se v obleceni tajemne lihli mali bili holoubci a sama rovnovaha Plochy (nesene, jak znamo, vesmirem na zadech ctyr slonu stojicich na krunyri obrovske zelvy) byla ohrozena. Vysledkem byla rozhodna akce Starych Velkych, kterym se museli zodpovidat i sami bohove. Bohove byli odsouzeni k vecnemu zivotu na nejvyssich mistech a lide byli pretvoreni, takze ted prisli na svet mnohem mensi. Vetsi cast Stare magie byla ze zeme vysata.
To ovsem nevyresilo problem mist, ktera utrpela za valky primy zasah Zaklinadlem. Magie behem tisicileti pomalu zeslabla, ale pri sve rozkladu po sobe zanechala pozustatky v podobe myriad subastralnich castic, ktere tezce narusily okolni skutecnost…
Mrakoplas, Dvoukvitek a Hrun zirali na minci.
„Fakt, stoji,“ zabrucel Hrun. „No, jsi preci carodej. A co?“
„Ja — ja podobny kouzla nedelam.“
„Spis neumis, co?“
Mrakoplas jeho poznamku ignoroval, protoze to byla pravda. „Zkus to znova,“ navrhl.
Hrun vytahl z vacku celou hrst minci.
Prvni dve dopadly docela obycejne, naplocho. Ctvrta take. Treti padla na hranu a zustala na ni stat, pata se promenila v malou zlutou housenku a odplazila se pryc. Sesta vyletela nahoru, a kdyz dosahla nejvyssiho bodu drahy, ostre zazvonila a zmizela. O chvilku pozdeji se ozvalo slabe zaduneni hromu.
„Hele, tadle byla stribrna!“ vykrikl Hrun, vyskocil na nohy a vyhruzne se rozhlizel po obloze. „Naval ji zpatky!“
„Nemam ani poneti, kam zmizla,“ zavrtel Mrakoplas unavene hlavou. „Pravdepodobne stale jeste zvysuje rychlost. Muzu jenom rict, ze kdyz jsem to zkousel dneska rano, nevratila se mi ani jedna.“
Hrun se nestastne rozhlizel po obloze.
„Coze?“ Na Dvoukvitkove tvari se objevil vyraz udivu.
Mrakoplas si vzdychl. Prave toho se obaval.
„Zabloudili jsme do mista s vysokym magickym nabojem,“ odpovedel. „Neptej se me jak vysokym. Kdysi davno tady muselo byt umele stvoreno neobycejne mocne magicke pole a to, co citime, jsou nasledne jevy.“
„Presne,“ pochvalil ho kolemjdouci ker.
Hrunova hlava sebou trhla k zemi.
„Chces rict, ze je to jedno z
„Jsem pro,“ souhlasil Mrakoplas. „Kdyz se vydame zpatky po svejch vlastnich stopach, mohlo by se nam to podarit. Kazdou mili, nebo tak, se zastavime a hodime si minci.“
Spesne vstal a zacal cpat vsechny veci do sedlovych brasen.
„Coze?“ prispel Dvoukvitek svou troskou ke konverzaci.
Mrakoplas se k nemu vztekle otocil. „Hele,“ stekl, „hlavne si nevymejslej. Pod!“
„Ale vzdyt je tady hezky,“ odporoval mu Dvoukvitek. „Populace je sice hodne ridka, ale jinak…“
„Jasne,“ prikyvl Mrakoplas. „Neni ti to trochu divny? Povidam deme!“
Vysoko nad jejich hlavami se ozval podivny zvuk, ktery znel, jako kdyz placate kusem kuze do mokreho kamene. Mrakoplasovi nad hlavou s hukotem proletelo neco pruhledneho a nezretelneho. Silny zavan vetru rozfoukl popel z ohne do vsech stran, napul upecene prase se vysmeklo z rozne a vzneslo se k nebesum.
To neco se obratne vyhnulo skupine stromu, vyrovnalo se, s revem opsalo kolem trojice maly kruh a zmizelo smerem na Stred. Za sebou to nechavalo cesticku tvorenou kapkami rozpaleneho veproveho sadla.
„Co delaji ted?“ zeptal se starec.
Mlada zena pohledla do kristalove koule.
„Co jim nohy staci, prchaji na Okraj,“ oznamovala. „Jen tak mimochodem, porad jeste s sebou maji tu truhlu na nozickach.“
Starec se uchechtl a ten zvuk se v zaprasene a zatuchle hrobce strasidelne rozlehl. „Myslici hruskovnik,“ prohlasil. „To je znamenite. Ano, myslim, ze bychom si to meli doprat. Prosim, ma draha, dohledni na to, nez se dostanou z dosahu tve moci, ano?“
„Ticho! Nebo…“
„Nebo co, Liesso?“ prohlasil starec (je treba rici, ze v seru hrobky bylo v jeho poloze na kamennem trune neco neprirozeneho). „Uz jsi me jednou zabila vzpominas?“
Odfrkla si, narovnala se a pysnym pohybem odhodila dozadu bohate vlasy. Byly rude se zlatavymi odstiny. Liessa, vladkyne Wyrmu, skytala ve vzprimene poloze opravdu impozantni pohled. Byla skoro naha, kdyz nepocitame par kousku, spise utrzku krouzkove zbroje a vysoke jezdecke boty z duhove menave draci kuze. V jedne z nich mela zastrcen jezdecky bicik ponekud zvlastniho tvaru. Byl dlouhy jako ostep a na konci okovan kratkymi kovovymi ostny.
„Nemej strach, ma sila je dost velka,“ odpovedela.
Nezretelna postava starce, jak se zdalo, prisvedcila nebo snad zakyvala hlavou. „Jak mi nikdy neopomenes pripomenout.“
Liessa si znovu odfrkla a vysla z hrobky.
Jeji otec se ani nenamahal otocit za ni hlavu. Samozrejme, ze jeden z duvodu, proc to neudelal, bylo i to, ze byl bezmala tri mesice mrtev a oci mu uz neslouzili ani predtim. Dalsi z tech duvodu byl, ze jako carodej — i kdyz mrtvy carodej — patnacte kategorie, mel ocni nervy prizpusobeny k pohledu do jinych urovni a rozmeru, ktere se daleko vzdalovaly bezne skutecnosti, a proto byly pri nazirani na veci pozemske neprilis efektivni. (Pokud byl jeste nazivu, byly jeho oci osmihranne a prekvapive se podobaly ocim hmyzu.) Krome toho, protoze byl ted
