„Rek sem
Mrakoplas se zarazil. V usti chodby primo na druhe strane salu stal Hrun Barbar a v ruce, velke jako mensi sunka, sviral obrovsky cerny mec.
„Ty?“ prohlasil Hrun nejiste.
„No ne! No jo, to jsem ja. Ty ses Hrun, zejo? Uz jsem te nevidel, ani nepamatuju. Copak te sem privedlo?“
Hrun ukazal prstem na Zavazadlo. „To,“ odpovedel. Zdalo se, ze ho slozity rozhovor ponekud vycerpal. Pak dodal tonem, ve kterem se misilo prohlaseni, konstatovani, vyhruzka a ultimatum: „Je to my!“
„Patri to tadyhle Dvoukvitkovi,“ odpovedel mu Mrakoplas. „Dam ti jednu radu. Nesahej na to.“
Pak mu doslo, ze to bylo presne to nejhorsi, co mohl Hrunovi rici, ale to uz Hrun odstrcil Dvoukvitka stranou a natahl se k Zavazadlu…
… ktere vystrcilo nozicky, kousek ustoupilo a vyhruzne pootevrelo viko. Mrakoplasovi se zazdalo, ze v nejistem svetle zahledl rady obrovskych zubu v barve slonove kosti.
„Hrune,“ rekl rychle Mrakoplas, „je tady neco, co ti musim rict!“
Hrun k nemu otocil nechapavy oblicej.
„Co?“ zeptal se.
„Vis, je to o cislech. Podivej, vis, ze kdyz sectes sedm a jednu, nebo tri a pet, nebo kdyz odectes dve od deseti, dostanes cislo. Dokud jsme tady v chramu, nesmis ho vyslovit, jen tak budeme mit alespon nejakou sanci dostat se odsud zivi. Jinak se odsud dostanem jen jako mrtvoly.“
„Kdo je to?“ dotazoval se Dvoukvitek. V ruce sviral jakousi klicku, kterou vytahl z nejtajnejsich hlubin Zavazadla. Byl plna nevrlych a zamracenych ruzovych jesterek.
„Ja jsem Hrun!“ prohlasil Hrun pysne. Pak se podival na Mrakoplase. „Co?“
„Proste to cislo nerikej, jasny?“ nalehal Mrakoplas.
Potom uprel zrak na mec v Barbarove ruce. Zbran byla cerna, v takove te cerni, ktera je spise hrobem barev nez samotnou barvou, a na cepeli mela ozdobnymi runami vyryt jakysi napis. Jeste zretelnejsi byla slaba oktarinova barva, ktera jej obklopovala. Mec si musel Mrakoplase vsimnout, protoze najednou promluvil hlasem, ktery znel jako skripot nehtu po skle.
„Zvlastni,“ prohlasil. „A copak by se stalo tak strasneho, kdyby mu to slovicko osm uklouzlo?“
Uklouzlo, Kouzlo, zlo, odpovedely mu vsechny ozveny. Hluboko pod zemi znovu zaskripal jakysi balvan.
Ozveny, i kdyz zeslably, odmitaly zemrit. Odrazely se ode zdi ke zdi, krizovaly se a znovu odrazely a fialove svetlo se rozblikalo podle zvuku.
„Udelals to!“ zajecel Mrakoplas. „Rikal jsem ti preci, ze tady nesmis vyslovit osum!“
Zarazil se, zdeseny sam nad sebou. Ale slovo bylo venku a pripojilo se ke sborovemu huhlani svych kolegu.
Mrakoplas se obratil a dal se na utek. Jenze vzduch nahle zhoustl jako sirup. Kolem zacal rust obrovsky magicky naboj, vetsi, nez jaky kdy v zivote citil. Pohyboval se bolestne pomalu a jeho koncetiny za sebou ve vzduchu nechavaly stopu ze zlatych jiskricek.
Za zady se mu ozvalo skripeni, kdyz se obrovska osmihranna deska zvedla na jedne strane vzhuru, prevratila se a se zadunenim dopadla na kamennou podlahu. Z diry se hadovitym pohybem vysunulo cosi tenkeho a cerneho a obtocilo se Mrakoplasovi kolem kotniku. Carodej s vykrikem dopadl na dlazdice, ktere se chvely jako osikove listi. Chapadlo ho zacalo vleci po podlaze.
Najednou se pred nim objevil Dvoukvitek a natahl k nemu ruce. Carodej se zachytil tech drobnych pazi jako tonouci stebla a oba lezeli na podlaze tvaremi k sobe. Pomalu, ale jiste se k otvoru sunuli oba.
„Co drzi tebe,“ zalapal po dechu Mrakoplas.
„N-nic!“ odpovedel Dvoukvitek, „co se to vlastne deje?“
„Neco me tahne do diry, no, co sis myslel?“
„Oh, Mrakoplasi, mne je to strasne lito…“
„
Ozval se zvuk okruzni pily a tah na Mrakoplasove noze najednou povolil. Otocil hlavu a uvidel Hruna, ktery stal ve valecnickem postoji primo u otvoru a dabelskou rychlosti sekal do chapadel, ktera se k nemu natahovala.
Dvoukvitek pomohl carodeji na nohy, oba se prikrcili u kamenneho oltare a pozorovali zapas te divoke postavy s dotirajicimi chapadly.
„Je to marne,“ povzdechl si Mrakoplas. „Odesilatel si muze vytvorit novych chapadel, kolik bude chtit.
Dvoukvitek horecnate pripevnoval klicku s uveznenymi jesterkami k obrazkove skrince, kterou postavil na skladaci trojnozku.
„Z tohohle proste musim mit obrazek,“ mumlal. „To je preci dokonale! Hej, skrete, slysis?“
Obrazkovy sotek otevrel dvirka, na chvilku se zahledel na scenu pred sebou a zmizel uvnitr. Mrakoplas vyskocil, kdyz se neco dotklo jeho nohy, a ze vsech sil dupl na patrajici chapadlo.
„Delej, je nacase, abysme se vyparili.“ Chytil Dvoukvitka a ruku, ale turista se mu vzpiral.
„To chces utect a nechat Hruna s tou veci samotneho?“
Mrakoplas se na nej nechapave podival. „Proc ne?“ zeptal se. „Vzdyt je to jeho zamestnani!“
„Ale ono ho to zabije!“
„No, mohlo by to dopadnout hur,“ zakyval hlavou Mrakoplas.
„Coze?“
„Mohlo by to zabit nas,“ znela Mrakoplasova logicka odpoved.
Dvoukvitek ukazal rukou. „Podivej, ono to chytlo moje zavazadlo!“
Nez stacil Mrakoplas Dvoukvitka zadrzet, obehl turista oltar a rozbehl se na okraj otvoru ke sve truhlici. Zavazadlo bezvysledne chnapalo vikem po neodbytnych chapadlech a Dvoukvitek do nich zacal rozzlobene kopat.
Ze spleti kolem jamy vyrazil dalsi lianovity utvar, obtocil se Hrunovi kolem pasu. Hrun uz ted byl mezi chapadly, ktera ho obklopovala, stezi k rozeznani. Mrakoplas v hruze prihlizel, jak jedno z nich vyrvalo Hrdinovi z ruky mec a odhodilo zbran ke zdi.
„Rekni sve zaklinadlo!“ vykrikl na nej Dvoukvitek.
Mrakoplas se nehybal. Dival se na Vec vynorujici se z jamy. Bylo to vlastne obrovske oko a to se upiralo primo na nej. Kolem pasu ho sevrelo chapadlo a ochromeny carodej slabe zakvilel.
Jednotliva slova zaklinadla se mu proti jeho vuli zacala tlacit do krku. Jako ve snu otevrel usta, rty se mu zacaly formovat v prvni straslive slabice.
Z chomace vyrazila dalsi chapadlo, obtocilo se mu kolem krku a zacalo ho skrtit. Dusil se, potacel a chapadla ho neuprosne pritahovala k otvoru ve stredu mistnosti.
Jednou rukou se mu podarilo zachytit se Dvoukvitkovy obrazkove skrinky, ktera se mu na okamzik ocitla na dosah. Uchopil ji stejne instinktivne, jak by jeho davny prapredek uchopil pri utoku tygra kamen. Kdyby se tak alespon mohl poradne rozmachnout a uderit s ni do Oka…“
… zatim mu Oko vyplnilo cely vesmir. Mrakoplas citil, jak se jeho vule ztraci jako voda z reseta.
Pred nim se mihla klicka, pripevnena na obrazkove skrince, a jeji nevrli obyvatele. Uplne mimochodem, tak, jak si odsouzenec v posledni chvili vsimne kazdeho skrabance a skvrny na popravcim spalku, si i Mrakoplas vsiml, ze maji napuchle modrobile ocasy, ktere se nebezpecne chveji.
Mrakoplas se nezadrzitelne blizil k Oku a v hruze pred sebe pozvedl jako posledni obranu obrazkovou skrinku. V teze chvili zaslechl obrazkoveho skritka, ktery prohlasil: „Uz jsou akorat zrali, dyl je neudrzim. Takze bych prosil o usmev!“
Pak z klicky vyletel blesk, tak bily a jasny, ze se vlastne svetlu ani nepodobal.
Bel-Shamharoth vykrikl, vydal ze sebe zvuk, ktery zacal vysoko nad prahem ultrazvuku a skoncil nekde v Mrakoplasovych vnitrnostech. Vsechna chapadla na okamzik ztuhla jako drevene tyce, odhodila vsechno, co svirala, a pak se stahla do jedineho chomace pred ztyranym Okem. Vzapeti se cela hmota vrhla do otvoru a tapajici chapadla za sebou bleskem pritahla tezkou kamennou desku. Bez ohledu na to, ze jich nekolik zustalo priskripnuto pod jejimi okraji, ji prirazila na misto.
Hrun padl na zem, nekolikrat se prevalil, odrazil se od steny, vyskocil a chopil se mece. Pak zacal systematicky nicit zbyla chapadla. Mrakoplas lezel na kamenne podlaze a vysvetloval si, proc se nesmi zblaznit.
