Barva kouzel

„Podivejte, ja jenom ze…“

Dvoukvitek se zarazil. Primo pred ocima se mu ve vzduchu rozzaril jasny svetelny bod. Rychle rostl a behem nekolika vterin na sebe vzal ostrou a zretelnou podobu maleho cloveka. V temze okamziku zacal vydavat zvuk, nebo spis teprve ted Dvoukvitek zaslechl krik, ktery clovicek vydaval od zacatku. Znelo to jako platek vykriku, ktery se zachytil v jedinem dlouhem okamziku casu.

Zarici postavicka uz byla velka jako loutka, zkresleny tvar, ktery se potacel v nesmirne pomalem pohybu zavesen na jednom miste ve vzduchu. Dvoukvitek nevedel, proc ho napadla ta podivna fraze „platek vykriku“… a z neznameho duvodu zatouzil po tom, aby ho byla vubec nenapadla.

Zjeveni se zacalo podobat Mrakoplasovi. Carodej mel siroce otevrena usta a tvar byla dokonale ozarena — cim vlastne? Dvoukvitek se pristihl, jak si rika, ze je to „zari podivnych slunci“. Jenze maloktery clovek se obvykle diva do slunce. Otrasl se.

Otacejici se carodej uz byl veliky skoro jako ve skutecnosti. Jeho rust se zacal zrychlovat, chodbou zaval divoky poryv vetru a ozval se vybuch. Mrakoplas se utrhl ze sveho mista ve vzduchu a s vykrikem se zritil na zem. Dopadl s temnym narazem, nekolikrat zalapal po dechu, nekolikrat se prevalil a zustal lezet. Byl schouleny do klubicka a hlavu si pevne sviral rukama.

Kdyz se usadil zvireny prach, natahl se Dvoukvitek opatrne kupredu a zatukal mu na rameno. Lidsky zamotek se jeste pevneji sevrel.

„To jsem ja,“ vysvetloval Dvoukvitek konejsivym tonem. Carodej se malicko rozvinul.

„Coze?“ pipl.

„Ja.“

Mrakoplas se v tom okamziku bleskove rozvinul, vztycil se pred clovickem a pevne mu sevrel ramena. Oci mel vytrestene a nepricetne strachem.

„Nerikej to!“ zasycel. „Nerikej to, a mozna se odsud este dostanem!“

„Ze se odsud dostanem? Ale jak jsi se dostal dovnitr ty? Copak nevis –“

„Nerikej to!“

„Co nemam rikat?“

„To cislo!“

„Cislo?“ kroutil hlavou Dvoukvitek. „Poslys, Mrakoplasi –“

„Jasne, ze cislo! To mezi sedmickou a devitkou! Ctyri a ctyri!“

„Myslis os-“

Mrakoplas mu bleskove zakryl usta rukou. „Nerikej to, nebo jsme ztraceni! Radeji na to cislo ani nemysli. Ver mi!“

„Ale ja tomu vubec nerozumim,“ zakvilel Dvoukvitek. Mrakoplas se trochu uklidnil, ale stale jeste se trasl tak, ze by vedle nej houslova struna vypadala jako rosol.

„Rychle, pojd,“ chytil Dvoukvitka za ruku. „Zkusime vocud vymajznout. Ja pri tom popremejslim, jak ti to vysvetlit.“

Po prvnim magickem veku se na Zemeplose vynoril temer neresitelny problem s likvidaci grimoaru a kouzelnych knih vubec. Zaklinadlo je zaklinadlem, i kdyz je momentalne uvezneno hmotou inkoustu na plose pergamenu. To je v poradku, dokud je majitel knihy nazivu, ale v okamziku, kdy zemre, stava se kouzelny svazek zdrojem nekontrolovatelne sily, ktera se neda zlikvidovat prave snadno.

Kratce receno, carodejne knihy netesni. Tecou. Propousteji kouzla. Bylo podniknuto mnoho pokusu, jak tomu zabranit. Zeme na Okraji jednoduse zatizily knihy zemrelych carodeju olovenou petifazi a hodily je pres Okraj. Pobliz Stredu ovsem takovehle moznosti nebyly. Vlozit inkriminovane knihy do pouzder se zaporne polarizovaneho oktironu a potopit je do nekonecnych hlubin, byla jedna z moznosti likvidace (zakopavani schranek s knihami pod zem bylo zakazano uz drive, kratce potom, kdy se v prislusnych oblastech vyskytly chodici stromy a petihlave kocky). Jenze i z tech zacala kouzla casem prosakovat ven a netrvalo dlouho a rybari si stezovali na hejna neviditelnych ryb a skebli — spiristek.

V posledni dobe se vetsinou pristupovalo v centrech magickeho deni k budovani velkych mistnosti z denaturovaneho oktironu, ktery je schopen odstinit temer vsechny druhy kouzel. Tady se ukladaly nejnebezpecnejsi grimoary, alespon na dobu, nez jejich moc alespon castecne vyprchala.

Tak se take ocitl v podzemi Neviditelne univerzity Oktavo, nejvetsi ze vsech grimoaru. Byla to kniha, ktera patrila samotnemu Stvoriteli vesmiru. A prave tuhle knihu kdysi Mrakoplas v sazce otevrel. Mel pouhou vterinu, ve ktere mohl nahlednout dovnitr. Po prvni vterine by se automaticky dala do pohybu ruzna poplasna zaklinadla, ale i ta jedina vterina stacila jednomu z osmi Velkych zaklinadel vyskocit z pradavneho svazku a usadit se Mrakoplasovi na mozku jako zaba na prameni.

„A co bylo potom?“ dychtive vyzvidal Dvoukvitek.

„No co by. Vyvlekli me ven. A samozrejme me vyrazili ze skoly.“

„A to vazne nikdo nevi, k cemu je to zaklinadlo dobre?“

Mrakoplas zavrtel hlavou.

„Ono zaroven zmizelo z te knihy. Stranka zustala cista. Nikdo to nebude vedet, dokud ho nevyslovim. Nebo dokud nezemru, to je jasny. Potom se nejak vyslovi samo. Ja sam nevim vubec nic, co se toho tyce, mohlo by klidne zastavit slunce, nebo ukoncit cas, nebo buhvico.“

Dvoukvitek ho poplacal po rameni.

„Nema cenu se tim trapit,“ rekl optimisticky. „Pojd, porozhledneme se znovu, jak bychom se odsud dostali.“

Mrakoplas potrasl hlavou. Vsechen strach uz vypotreboval. Pravdepodobne prorazil barieru hruzy a jeho vedomi bylo v ledove chladnem stavu, ktery lezel na druhe strane. V kazdem pripade se prestal trast.

„S nami je konec,“ prohlasil. „uz takhle chodime celou noc. Povidam ti, ze todle misto je jako pavucina. Je uplne fuk, na kterou stranu des, vzdycky skoncis vprostredku.“

„V kazdem pripade to od tebe bylo moc hezke, ze jsi mne prisel na pomoc,“ rekl Dvoukvitek. „Jak jsi to vlastne presne provedl? Bylo to velice efektni!“

„No, vis,“ zacal carodej neohrabane, „akorat sem si rek ‚Toho staryho dobraka Dvoukvitka bych v tom nemel nechavat samotnyho a…‘ “

„Takze ted musime najit toho cloveka, toho Bel-Shamharotha, a vysvetlit mu, jak se veci maji, a treba nas pusti ven,“ navrhl Dvoukvitek.

Mrakoplas si zatrepal prstem v uchu. „Tady musi bejt nejaka divna ozvena,“ prohlasil zmatene. „Ja mel pocit, ze si rek neco jako najit avysvetlit.“

„To jsem take rekl.“

Oba ozaroval pekelny svit jednoho z krystalu. Mrakoplas na nej uprel pohled. „Ty chces hledat Bel-Shamharotha?“ zeptal se nevericne.

„Proc ne, vzdyt se nemusime do niceho plest. Je se ho zeptame na cestu.“

„Tak ty chces najit Pozirace dusi a nezaplest se? Jen tak mu kejvnout na pozdrav a zeptat se ho, kudy ven? Ty chces neco vysvetlovat Odesilateli os-sakra!“ Mrakoplas v posledni chvili ukousl konec slova a dokoncil vetu. „Ty jsi blazen, clovece! Hej! Okamzite se vrat!“

Vyrazil chodbou za Dvoukvitkem a po nekolika vterinach se zaupenim zastavil.

Fialove svetlo tady bylo mnohem silnejsi a davalo vsem predmetum neskutecne, odpudive barvy. Nebyla to chodba, ale rozlehla mistnost a s nekolika stenami, ktere se Mrakoplas pro jistotu nepokousel spocitat. Z kazde steny vychazela jedna chodba, celkem tedy os– … 7A chodeb.

Kousek od sebe uvidel nizky oltar, ktery mel deset bez dvou stran. Oltar vsak nestal ve stredu salu. Ve stredu byla naopak vsazena obrovska kamenna deska, ktera mel dvakrat vic stran nez ctverec. Byla neobycejne masivni. V podivnem svetle se zdalo, ze je mirne naklonena. Jednou stranou zretelne vystupovalo nad ostatni dlazdice, ktere byly jejimi miniaturnimi kopiemi.

Dvoukvitek stal primo uprostred desky.

„Hej, Mrakoplasi! Podivej se, co jsem nasel!“

Z usti jedne chodby se vykolebalo Zavazadlo.

„To je bezvadny,“ rozveselil se Mrakoplas. „Prima, muze nas odtud vyvest. Nejlip hned!“

Dvoukvitek se zacal v Zavazadle hrabat. „Jasne, jen co si udelam par obrazku. Jenom musim najit to pridavne zari…“