pocitate za jednu noc?“ Broadman uprel oci na Huga. Zebrak pokrcil rameny.
„Ma spoustu prachu.“
„Tak mu rekni, ze nocleh uctuju tri medaky. A ta… ta vec, musi do staje.“
„?“ rekl cizinec. Broadman zvedl tri cervene tluste prsty a muzickova tvar se rozzarila nahlym porozumenim. Sahl do vacku a polozil Broadmanovi do dlane tri velke zlate mince.
Broadman na ne uprel oci. Ty tri mince predstavovaly zhruba ctyrikrat vetsi hodnotu, nez jakou mela cela hospoda U prokopnuteho bubnu vcetne kompletniho personalu. Znovu se podival na Huga. Nezdalo se, ze by se od nej mohl dockat pomoci. Podival se na cizince a polkl.
„Ano,“ prohlasil neprirozene pisklavym hlasem. „Jenze jeste je tady cena za stravu, ze? Hm. Rozumis? Jidlo. Potrava. Co?“ Pri sve reci vykonaval prislusnou pantomimu.
„Ponrava?“ tazave pronesl muzik.
„No jasne,“ prikyvoval Broadman, ktery se zacinal potit. „Podivej se do ty tvy knizecky, ja bych to teda na tvym miste udelal.“
Cizinec otevrel knihu na jedne strane a pomalu jel prstem shora dolu. Broadman, ktery umel jakz takz cist, nahlizel pres okraj knihy. To, co tam videl, nedavalo zadny smysl.
„Potrrrava,“ rozzaril se cizinec. „Ano. Kotleta, hase, rizek, sekana, omacka, ragu, frikase, mlete maso, sufle, knedlik, pudink, serbet,ovesna kase, parek, nemit parek, fazole, bez fazoli, delikatesa, marmelada, dzem. Polevka z drubku.“ Znovu zazaril na Broadmana.
„To vsechno chce?“ zeptal se hospodsky slabym hlasem.
„Ne, von tak jenom mluvi,“ uklidnoval ho Hugo. „Neptej se me proc. Proste to tak je.“
Vsechny zraky v mistnosti se upiraly na cizince, s vyjimkou oci carodeje Mrakoplase, ktery sedel v nejvzdalenejsim koute mistnosti a pred sebou si hyckal dzban, nebo presneji dzbanecek piva.
Mrakoplas pozoroval Zavazadlo.
My pozorujme Mrakoplase.
Podivejte se na nej. Kost a kuze, jako vetsina carodeju, obleceny do vinove cerveneho satu, na nemz bylo vysito davno zaslymi flitry nekolik tajemnych znameni. Nekdo by ho mohl povazovat za pouheho ucne-zarikavace, ktery ze vzdoru utekl svemu panovi, aby unikl nude, strachu a nezadoucim pozornostem heterosexualniho starce. Jenze na krku mu visel silny retez s bronzovym osmiuhelnikem, ktery meli pravo nosit jen absolventi Neviditelne univerzity, vysoke skoly magicke, jejiz areal, umisteny mimo prostor a cas, neni nikdy ani tady, ani tam. Jeji absolventi byli urceni k provozovani kouzelnickeho remesla, ale Mrakoplas ji po jedne velice nestastne prihode opustil se znalosti jednoho jedineho zaklinadla. Ted se prizivoval ve meste tim, ze vyuzival sveho opravdu vyjimecneho nadani pro cizi jazyky. Vyhybat se praci patrilo k jeho zakladnim zivotnim pravidlum, ale mel bystry mozek, ktery ho malokdy nechal na holickach. A kdyz uvidel drevo Mysliciho hruskovniku, tak ho taky poznal. Ted ho tedy videl a neveril vlastnim ocim.
Arcimag, ktery by vynalozil obrovske usili a nesmirne mnozstvi casu, by mohl nakonec jako vysledek sveho usili ziskat malou hulku, vyrobenou ze dreva Mysliciho hruskovniku. Strom se vyskytoval velice zridka a to jen na mistech s prastarou kouzelnou historii. Ve vsech mestech kolem Kruhoveho more se takove hulky vyskytovaly snad jen dve. Ale ze by nekdo mel obrovskou truhlu, vyrobenou z jeho dreva, no… Mrakoplas se s tim pokousel vyrovnat a nakonec dosel k nazoru, ze i kdyby byla ta bedna plna hvezdnych opalu a tyci aurikolata, nebude mit jeji obsah ani desetinu ceny obalu. Na cele mu zacala nervozne tepat zilka.
Vstal a dosel ke trojici u vycepu.
„Nemoh bych vam nejak pomoct?“ navazoval rec.
„Vodpal, Mrakoplasi,“ zavrcel Broadman nespolecensky.
„Jenom me napadlo, ze by nebylo od veci, oslovit dzentlmena v jeho vlastnim jazyce,“ oponoval mu carodej mirumilovne.
„Heled, de mu to docela dobre,“ odpovedel mu hospodsky, ale potom trochu ustoupil.
Mrakoplas vrhl na cizince spolecensky usmev a pokusil se o nekolik slov v chimerstine. Pysnil se tim, ze tenhle jazyk zna opravdu plynule, ale cizinec na nej upiral zmatene oci a mlcel.
„Nefunguje to,“ prohlasil Hugo znalecky. „To je tou knizkou, vis? Tam hleda, co ma rict. Kouzla, ne?“
Mrakoplas presel do vysoke borogravianstiny, vanglemeshtsitny, sumtrijstiny a nakonec zkusil i cernou oroogujstinu, jazyk, ktery nema samohlasky a jen jedno jedine pridavne jmeno, ktere je navic neobycejne vulgarni. Kazdy z tech pokusu se setkal s bezmocnym nepochopenim. Mrakoplas v poslednim zoufalem vypeti sil zkusil pohanskou trobstinu a muzickova tvar se rozzarila ve stastnem usmevu.
„Konecne!“ zvolal. „Muj drahy pane! To je skutecne znamenite!“ (Je ovsem treba podotknout, ze jeho posledni slovo se v trobstine vyjadrovala vyrazem „vec, ktera se prihodi jednou za dobu zivotnosti kanoe vyrobene pilnym dlabanim pomoci sekery a ohne z nejvyssiho diamantoveho stromu z prosluleho diamantoveho pralesa rostouciho na upati hory Awayawa, domova bohu, jak se o ni rika“.)
„Co to vsechno znamenalo?“ zeptal se Broadman podezrivave.
„Co rika ten hospodsky?“ zeptal se muzik.
Mrakoplas polkl. „Broadmane,“ zacal, „dej nam dva dzbany svyho nejlepsiho piva, bud tak hodnej.“
„Ty mu rozumis?“
„Co? Jo, no jo.“
„Rekni mu… rekni mu, ze je tady vopravdu vitanej. Taky mu rekni, ze snidane je za… jeden zlatak.“ Pak se na Broadmanove tvari promitl desivy vnitrni boj a nakonec dodal v zachvatu lidumilnosti: „Zapocitam mu do toho i tvoji snidani.“
„Cizince,“ obratil se Mrakoplas k navstevnikovi, „jestli zustanes tady, do vecera te nekdo probodne nebo otravi. Ale neprestavej se usmivat, nebo prestanu taky.“
„Ale jdete,“ odpovedel mu cizinec a pokojne se rozhlizel kolem. „Vzdyt je to takove roztomile misto. Skutecna morporska taverna. Vite, ja jsem o nich tolik slysel! Vsechny ty obrovske malebne tramy! A vsechny zdrave!“
Mrakoplas se rychle rozhledl kolem v nahle nadeji, ze z Kouzelnicke ctvrti na protejsim brehu uniklo nedopatrenim zaklinadlo, ktere je preneslo nekam jinam. Ale ne, byli porad u Bubnu, s jeho stenami ocazenymi kourem, podlahou pohazenou rakosem plnym prapodivnych brouku a s kyselym pivem, ktere si clovek vlastne nekupoval, ale jen na kratkou chvili pujcoval. Pokusil se nejakym zpusobem spojit to, co videl, se slovem „malebne“, nebo spis s nejblizsim trobskym ekvivalentem, ktery znel „ta prijemna obzvlastnost provedeni, uplatnovana predevsim u koralovych domku pygmeju Orohajske penisuly, kteri se zivi morskymi houbami.“
Hlava se mu z te namahy zatocila. Navstevnik pokracoval. „Jmenuji se Dvoukvitek,“ rekl a natahl ruku. Vsichni tri okolostojici se mu instinktivne zahledeli do dlane, aby zjistili, zda tam neni dalsi mince.
„Tesi me,“ rekl carodej. „Me jmeno je Mrakoplas. Podivejte se, ja sem nezertoval. Tenhle pajzl je vazne nebezpecnej.“
„Vyborne! Presne to jsem si pral!“
„Coze?“
„Co je to za napoj, to v tech dzbanech?“
„Todle? To je pivo. Diky, Broadmane. Jo, pivo. Znate to. Pivo.“
„Aha, ten tak typicky napoj! Myslite si, ze ta piva nebudou stat vic nez maly zlatak? Nerad bych se hospodskeho dotkl.“
To uz mel peniz skoro vyndany.
„Grrr,“ zakrakoral Mrakoplas, „chtel jsem rict, ze ta mince urcite nikoho neurazi.“
„Rikal jste, ze je to nebezpecne misto. Vyborne. Chtel jste tim rici, ze sem chodi i ruzni dobrodruzi a hrdinove?“
Mrakoplas o jeho otazce chvili premyslel. „Ano.“ Vypravil za sebe konecne.
„Vytecne! Rad bych se s nekterymi z nich setkal.“
Konecne napadlo carodeje alespon trochu rozumne vysvetleni. „Aha! Vy jste sem prisel najmout zoldnere! (,valecniky, kteri bojuji za kmeny zivici se prevazne mlecnymi orechy‘).“
„Ale ne, ja se s nimi chci proste jen setkat. Abych mohl doma, az se vratim, vypravet, ze jsem je videl.“
Mrakoplas si pomyslil, ze pokud by se Dvoukvitek sesel s kterymkoliv pravidelnym navstevnikem Bubnu, znamenalo by to pravdepodobne, ze uz svuj domov nikdy nespatri. Pokud ovsem nebydlel nekde po proudu a nahodou by neproplul kolem.
