Kdyz se kapitan vratil na palubu sve lodi a cizinec zustal stat na nabrezi sam, vytahl Hugo Slepec zebrackou misku, na tvar nasadil poctivy, mirne podlezavy vyraz a zacal se sourat po nabrezi. Kdyz ho cizinec uvidel, zacal se horecnate zabyvat svym vackem na penize.
„Uctivy dobry rano jim preju, velkomoznej pane,“ zacal Hugo profesionalne a zjistil, ze hledi do tvare se ctyrma ocima. Zdesene se obratil k uteku.
„!“ rekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si vsiml, ze namornici, lemujici lodni zabradli, se mu smeji. V teze vterine take jeho jednostranne zamerene smysly zachytily silnou auru penez. Ztuhl. Cizinec ho pustil a zacal rychle listovat v male cerne knize kterou vytahl z pasu. Potom rekl. „Nazdar.“
„Coo?“ rekl Hugo. Muz na nej nechapave ziral.
„Nazdar?“ opakoval znovu, tentokrat mnohem hlasiteji, nez bylo potreba. Vyslovoval pritom tak ze Hugo zretelne slysel, jak se kutaleji samohlasky a duni a drnci souhlasky.
„Sam ses nazdar!“ odrazil Hugo neohrozene cizincuv utok. Cizinec se siroce usmal a zacal se znovu hrabat ve svem vacku. Kdyz se jeho ruka vynorila, sviral v prstech velikou zlatou minci. Presneji receno, mince byla o chloupek vetsi nez osmitisicidolarova ankhska koruna a jeji vzhled byl Slepci neznamy. K Hugove nitru vsak promlouvala jazykem duverne znamy. Muj momentalni majitel, rikala ta mince, potrebuje radu a pomoc, proc mu ji neposkytnes, abychom si potom mohli my dva, ty a ja, vyrazit a nekde v koutku si to poradne uzit?
Viditelna zmena v Hugove chovani ocividne dodala cizinci urcite jistoty. Znovu nahledl do male knihy a rekl: „Mohl byste mne zavest do hotelu, hostince, nocleharny, penzionu, ubytovny, karavanseraje?“
„Coze? Tam vsude chcete?“ zeptal se zarazene Hugo.
„?“ rekl cizinec.
Hugo si uvedomil, ze je se zajmem pozoruje stale rostouci hloucek rybarskych zen, lovcu ustric a cumilu na volne noze. „Hledte,“ pustil se odhodlane Hugo na tenky led, „znam bezvadnou hospodu, to by nestacilo?“
Otrasl se pri pomysleni, ze by ta prekrasna zlata mince mohla zmizet z jeho zivota. Tu si necha pro sebe, i kdyby vsechny ostatni shrabl pro sebe Ymor. A ta velka bedna, ktera predstavovala prakticky vsechna cizincova zavazadla, se zda byt plna zlata, pomlaskaval si Hugo v duchu.
Ctyroky se zahloubal do sve knihy.
„Mohl byste mne, prosim, dovest do hotelu, mista, kde se odpociva, hospody…“
„Nojo, tak jo,“ skocil mu Hugo spesne do reci. Zvedl jeden z cizincovych ranecku a rychle se pustil ulici. Cizinec na okamzik zavahal, ale pak se vydal za nim.
V Hugove mozku se roztocil vir myslenek. Jestli se mu skutecne podari cizince tak snadno dostat k Prokopnutemu bubnu, bude to stastna nahoda a Ymor ho bezpochyby odmeni. Jenze pres veskerou mirnost, ktera se linula z Hugova noveho znameho, citil Slepec jakousi podivnou nejistotu a za ziveho boha nebyl s to prijit na to proc. A nebyly to ty dve oci navic, i kdyz byly neobycejne podivne. Ohledl se.
Clovicek se za nim loudal prostredkem ulice a s vyrazem hlubokeho zajmu se rozhlizel kolem.
Vzapeti zahledl Hugo jeste neco a malem zajecel strachem.
Tezka drevena truhlice, kterou naposled videl nehybne lezet na nabrezi, s lehkym kolebanim tahla svemu panovi v patach. Hugo, ktery se neodvazoval rychleji pohnout, protoze mel strach, ze by ztratil kontrolu nad vlastnimi koleny, se pomalu naklonil a nahledl pod truhlici.
Uvidel tam spousty a spousty malych nozicek.
Hugo se velice rozvazne narovnal, pomalu se otocil a nesmirne opatrne vykrocil smerem k Prokopnutemu bubnu.
„Divny,“ prohlasil Ymor.
„Ma tu velikou drevenou truhlu,“ pripominal mu Wa Mrzak.
„Musi to bejt bud kupec, nebo spion,“ rekl s presvedcenim Ymor. Utrhl kousek masa z velke kotlety, kterou drzel v ruce, a vyhodil ho do vzduchu. Maso ani nestacilo dosahnout vrcholku sve drahy, kdyz se ze tmy mezi tramy v rohu mistnosti vynoril cerny stin, snesl se dolu a lapil car ve vzduchu.
„Jo, vobchodnik, nebo spion,“ trval na svem Ymor. „Byl bych radsi, kdyby to byl spion. Spion se vyplaci dvojnasobne, protoze za nej vetsinou jeste dostaneme odmenu, kdyz ho potom predame uradum. Co tomu rikas, Witheli?“
Druhy nejproslulejsi ankh-morporsky lupic, sedici proti Ymorovi, napul primhouril sve jedine oko a pokrcil rameny.
„Poptal sem se na tu lod,“ zabrucel. „Je to nezavisly obchodnik. Obcas zajizdi i na Hnede ostrovy. Tam zijou sami divosi. O vyzvedacich nemaj ani paru a predpokladam, ze na kupci by si s nadsenim pochutnali.“
„Von vazne trochu vypadal jako kupec,“ vymackl ze sebe Wa, „akorat ze nebyl tlustej.“
Na okne zapleskala kridla. Ymor zvedl tezke telo ze zidle, presel mistnost a vratil se s velikym havranem. Z nohy mu odepnul male pouzdro a ptak odletel za svymi druhy, kteri se ukryvali ve stinech mezi tramy. Withel pozoroval ptaka bez jakekoliv sympatie. Ymorovi havrani byli prosluli oddanosti ke svemu panu. Jejich naklonnost byla tak silna, ze muz, ktery byl jejich panovi pravou rukou, zaplatil svuj prvni a posledni pokus stat se nejproslulejsim lupicem Ankh-Morporku levym okem. Ne vsak zivotem, protoze Ymor nikdy nevycital Withelovi jeho ambice.
„Od B12,“ zabrucel Ymor, kdyz odhodil stranou prazdne pouzdro a roztahl maly svitek, ktery byl uvnitr.
„Gorrin, zvany Kocour,“ odpovedel Withel automaticky. „Stanoviste na vezi s gongem v chramu Malych bohu.“
„Zprava rika, ze Hugo odvedl cizince k Prokopnutemu bubnu. Tak to je vyborne. Broadman je… nasim pritelem, ze ano?“
„Jo, pokud nechce mit potize se zivnosti.“
„Ten tvuj chlapek, ten Gorrin,“ rekl Ymor nesmirne prijemne, „musel bejt v ty hospode uz nejakej cas na vyzvedach, ponevac tady pise vo nejaky chodici truhle na nozickach, jestli tu skrabanici ctu spravne.“
Podival se na Withela pres horni okraj papirku.
Withel uhnul pohledem. „Potrestam ho,“ rekl nevyrazne. Wa se podival na toho muze, ktery se pohodlne opiral ve sve zidli. Byl cely v cernem a i pri svem netecnem vzhledu vypadal jako puma ze zemi Okraje, odpocivajici na stromove vetvi. Wa dosel k nazoru, ze Gorrin z chramu Malych bohu se pravdepodobne brzo sejde s patrony sveho stanoviste v mnohocetnych rozmerech velkeho Neznama. A Waovi dluzil tri medaky.
Ymor zmackal zpravu a odhodil ji do kouta. „Myslim, ze bysme si mohli na chvili k Bubnu zajit, Withlei, a sami vokostovat to pivo, ktery ty tvoje chlapy tak tahne.“
Withel mlcel. Byt Ymorovou pravou rukou bylo totez, jako nechat se nezne ubicovat k smrti navonenymi tkanickami do bot.
Dvojmesti Ankh-Morpork, nejvyznamnejsi mesto zemi obklopujicich Kruhove more, bylo mimo jine domovem obrovskeho poctu gangu, zlodejskych cechu, syndikatu a dalsich podobnych organizaci. To byl i jeden z duvodu, proc bylo tak bohate. Vetsina chudaku na okrajovem brehu reky, zijicich v bludisti spinavych ulicek, si vydelavala na sve skromne zivobyti tim, ze hrali male ulohy v nektere z mnoha soupericich tlup. Tak se stalo, ze ve chvili, kdy Hugo s Dvoukvitkem dorazili na dvur pajzlu U prokopnuteho bubnu, vetsina nacelniku techto spolku vedela, ze do mesta prijel nekdo, kdo je vyjimecne bohaty. Zpravy nekterych bystrejsich pozorovatelu zahrnovaly i popis podivne knihy, ktera napovidala cizinci, co ma rikat, a okovane samochodne truhlice. Tyto podrobnosti byly okamzite prohlaseny za nesmysl, protoze co svet svetem stoji, neobjevil se na dohled hradeb Ankh-Morporku mag schopny takovych kouzel.
Bylo casne, touhle dobou vetsina obyvatel mesta teprve vstala, nebo se ukladala k spanku a jen par lidi u Bubnu videlo Dvoukvitka a Huga sestupovat po schodech ze dvora do mistnosti. Kdyz se za nimi objevilo Zavazadlo a se znacnou sebeduverou se zacalo valit po chodech do lokalu, vsichni navstevnici kolem hrubych stolu jako jeden muz upreli podezirave pohledy na sve sklenice. Broadman prave peskoval maleho skreta, ktery zametal lokal, kdyz kolem nej trojice prosla. „Co to ma k certu znamenat?“ zavrcel.
„Jazyk za zuby,“ sykl Hugo. Dvoukvitek uz zase listoval ve sve knize.
„Co to dela?“ ptal se Broadman a rozhazoval rukama.
„Ta knizka mu napovida, co ma rikat,“ odpovedel mu Hugo. „Jo, ja vim, ze to vypada jako pitomost,“ dodal spesne.
„Jak muze jednomu napovedet knizka, co ma rikat?“
„Chtel bych ubytovani, pokoj, luzko, nocleh, plnou penzi, jsou vase pokoje ciste, pokoj s vyhlidkou, kolik si
