dverim s touhou vypadat sebevedome a dustojne jako Pozemstan.
Fai se za nim zarmoucene divala a nahle zavolala:
„Vratte se, musim vam povedet neco duleziteho.“
Uvedla Taela do sveho pokoje a pevne zavrela dvere.
Robot zahucel, Fai zapojila ochranne pole a vypravela o sve rozmluve s Cojo Cagasem.
Tormantan ji poslouchal s mirnym usmevem, jimz obyvatele Jan-Jachu zakryvali smutek nad vlastni nemohoucnosti.
„Vy jste rekla, ze musim donaset?“ zeptal se.
Rodis prikyvla.
„Rekla jste to uplne spravne. A take jsem to celou dobu delal, nemohl jsem jinak.“
„Proc?“
„Kdybych jeden den neprisel se zpravou, nemohl bych vas uz videt. Nikdy.“
„Co jste mu hlasil?“
„O, to je nebezpecna hra. Rikat pravdu, ktera by vam neuskodila, zamlcet veci dulezite a vymyslit si polopravdy.
Zde ma clovek co delat s chytrymi neprateli.“
„Proc jste se pustil do podobne hry?“
„Jak to, proc? Pripadl mi nejstastnejsi los! Mel jsem prilezitost uvidet jiny zivot, pohadkove krasny, stat na hranici dvou svetu! Pochopit, uverit, presvedcit se, ze pro lidi Jan-Jachu existuje vychodisko!“
„Odpustte mi, Taeli,“ rekla Fai s uctou jako ke starsimu cloveku. „Znam vas jeste tak malo a dopoustim se trapnych omylu…“
„Co to rikate, hvezdo moje!“ zvolal otreseny Tael a couval ke dverim.
Rodis ho silou pritahla za ruku a posadila na velkou pohovku, kde nejednou sedali Pozemstane.
Inzenyra zachvatil pocit zvlastniho odcizeni. Jako by se to vsechno odehravalo s nekym jinym a on sam byl jenom nezucastnenym svedkem rozmluvy mezi obyvateli ruznych svetu.
Fai se skrcila na pohovce a rukama objala hola kolena.
Pohlizela ted na tormanskeho inzenyra jinyma ocima.
Chapala uz, kde se vzaly hluboke vrasky, ktere mu rozbrazdily celo, proc se navzdy nachmurilo oboci nad jeho jasnyma, pozornyma ocima myslitele, proc se mu od chripi daleko do tvari vryla ostra ryha, postupujici kolem plnych ust s vecne sevrenymi rty, a proc jeho bradka i knir prokvetly predcasnymi sedinami.
Po svem zvyku polozila Fai prsty na inzenyrovu ruku, aby ji telesny dotyk pomohl hloubeji pochopit cloveka, tak vzdaleneho svymi zvyky, a prece tolik blizkeho spolecnymi tuzbami.
Tael se dival zamyslene a smutne. Nejednou zazity pocit, jako by za Fainymi zady zely kosmicke propasti, zachvatil ho znovu a Tormantan se zachvel.
Rodis pri tlacila silneji na jeho ruku a zeptala se tise:
„Taele, budte ke mne uprimny. Cim vam vyhrozuji, co ceka vas a zrejme i kazdeho obyvatele Jan- Jachu?“
„Zalezi na provineni. Jestlize porusim povinnost donaset, ceka me vyhnanstvi. Budu muset odjet nekam do vzdaleneho mesta, protoze zde pro me nebude prace.“
„A co kdyz odhali, ze jste se s nami stykal, abyste mohl predavat svym pratelum nase informace?“
„Obvini me ze zrady proti statu. Zatknou me, budou me vyslychat a mucit, abych prozradil spoluviniky. Ty potom budou prave tak mucit, oni prozradi ostatni, a jeste i nekolik set nevinnych, jen aby se zbavili nesnesitelneho tyrani.
Pak vsechny zlikviduji.“
Fai se zachvela, i kdyz to vsechno uz znala. Ale tady se pred ni neodvijela historie, nebyly to zazitky pravekych obyvatel Zeme z doby pred tisiciletimi. Z tvare inzenyra Taela na ni ziral mirne a smutne sam zivot Tormansu. V jeho klidu bylo vic tragedie nez v zoufalem kriku. A pokoj, odstineny tise bzucici devitinozkou, pripadal Rodis jako utla pramicka v nepratelskem oceanu, jehoz brehy jsou ze vsech stran stejne vzdalene a nedostizne.
„Ja se jich nebojim,“ rekl Tael. „Ne proto, ze bych si byl jist svou silou. Obstat nemuze nikdo. Co se vypravi v legendach o lidech, kteri nepodlehli, je bud lez, nebo to svedci o nedostatecnem umeni hrdlorezu. Existuji opravdovi hrdinove, ale kdyz je muceni dostatecne dlouhe a krute, i oni se zlomi a stanou se z nich ubita, polomrtva zvirata, vyplnujici v polovedomi prikazy svych tryznitelu.“
„Na co tedy spolehate?“
„Na svou slabost. Nejdriv muci cloveka fyzicky. Druhy stupen je psychicke zlomeni osobnosti. Ja zahynu pri prvnim stupni a nic ze mne nedostanou!“
Fai si povzdechla a naprimila se. Tormantan nedokazal odpoutat zrak od jejich vysoko vztycenych nader. Podle moralky Jan-Jachu to bylo nepripustne a necudne. Ale zena ze Zeme prijala inzenyruv pohled jako prirozeny hlas muzovy touhy.
Rodis prohrabla rukou jeho vlasy.
„Poslyste, Taeli! Informujte je dal, vite, ze nemame zadne tajnosti. Vezmeme vas na Temny Plamen, vylecime, dame vam telesnou zdatnost a psychicky vycvik. Naucite se ovladat vlastni telo, city, a podrizovat si lidi, kdyz to bude vyzadovat vase prace. Vratite se sem jako uplne jiny clovek. Staci k tomu vseho vsudy dva tri mesice!“
Tormantan vstal z pohovky a rozhodne potrasl hlavou.
„Ne, Rodis,“ pronesl pozemske jmeno melodicky a nezne, jako by je ani nevyslovil rezavym tormantanskym jazykem, „nemohu se stat idealne zdravym uprostred nemocnych lidi sve planety. Nemohu proto, ze vim, co casu i sil bych vyplytval, abych se udrzel na dosazene urovni. A nestacily by mi pak na veci dulezite, v nichz vidim svou povinnost. V nasem svete je malo dobra a lasky, malo lidi, kteri sve nadani nevenuji hloupostem nebo honbe za moci, karierou ci materialnimi vyhodami. Narodil jsem se slaby, ale s laskou k lidem, a nesmim opustit svou cestu. Dekuji vam, Rodis!“
Fai chvili mlcela, zkoumave si inzenyra prohlizela, pak se jeji zarici oci ukryly za spustenymi brvami.
„Dobre, Taele! Vase pohnutky jsou krasne. Jste ve skutecnosti silny clovek. Ale prijmete ode mne alespon jeden dar. Zbavi vas obav z muceni a postavi mimo dosah tryznitelu.
V pripade potreby ho muzete predat i dalsim…“
Znovu pohledla na inzenyra. Pochopi?
„Ano, hadate spravne. Naucim vas v kterykoli okamzik umrit z vlastni vule. A nepotrebujete k tomu nic jineho nez vnitrni silu organismu. Odjakziva vsichni tyrani nejvice nenavideli lidi, kteri dobrovolnou smrti unikli z jejich moci.
Urcete si dobu,“ rekla Fai rozhodne. „Pri vasi psychicke netrenovanosti budete musit absolvovat nekolik pripravnych lekci.“
„Tolik casu!“
„Abyste to zvladl, potrebujete zkuseneho ucitele. Musite vedet, jak zastavit srdce, kdykoli si budete prat. Kdyz normalni obyvatel Jan-Jachu zacne brzdit cinnost sveho srdce, mozek ho okamzite popozene, protoze potrebuje v kazde vterine kyslik a vyzivu. Proto je treba take uspat mozek, ale pak clovek ztraci sebekontrolu a,lekce’ skonci smrti. Mym ukolem bude naucit vas, abyste neztratil sebekontrolu az do posledniho kroku ze zivota.“
„Dekuji, dekuji vam!“ zvolal Tael radostne. Smele uchopil obe Fainy ruce a pokryl je polibky.
Rodis ale osvobodila sve paze, zdvihla inzenyrovu hlavu a sama ho polibila.
„Nikdy bych si nepomyslila, ze cloveku, ktery je do mne zamilovan, venuji nekdy dar smrti. Jak zvlastni a smutny je zivot pod vladou inferna…!“
Kdyz zpozorovala, ze Tael na ni hledi nechapave, dodala:
„V jedne ze starych pozemskych legend se vypravi o bohyni smutku, ktera smrtelniky utesovala otravenym vinem.“
„Znam tu legendu, a ted vim, ze pochazi od nasich spolecnych predku! V nasem podani se vino vyrabelo z prutu vyrostlych na hrobe milencu. U vas take?“
„U nas take.“
„A je tomu tak, bohyne smutku! Zitra tedy na shledanou?
Ano?“ Inzenyr Tael sam vypnul clonu, vysel, aniz se otocil, a zavrel opatrne tezke, vysoke dvere.
