bledy plamen a koloval celym zarizenim.
Obraz neznameho hvezdoletu narostl, vyplnil celou obrazovku a rozplynul se. V zaberu zustal jen srpovity vybezek protahleho trupu na pozadi propastne kosmicke tmy. Z polokruhoveho otvoru vyletaly a rinuly se kupredu svitici znacky, podobne osmickam. Stridaly horizontalni a vertikalni polohu, chvili v oddelenych skupinach, hned nato zas v souvislem retezci. Videni netrvalo dele nez minutu a preneslo se do vnitrnich prostor korabu. Tri roviny se tu protinaly pod ruznymi uhly, ale cizi architektura se dala v perspektivni zkratce jen tezko urcit.
Pozornost divaku upoutalo sest nehybnych postav, pohrouzenych do hlubokych kresel pred sesikmenou trojuhelnikovou stenou, zarici jako cerne zrcadlo. Matne, stribrite fialove svetlo prebihalo vlnovite po naklonenych rovinach stropu. Mistnost se chvilemi norila do sereho prisvitu, chvilemi zase bez jakychkoli prechodu a stinu zaplala oslepujicim ohnem. Pulsujici osvetleni branilo rozeznat podrobnosti.
Vsech sest postav sedelo bez jedineho hnuti v lidskych pozicich. Obleky v podobe temnych plastu koncily zaspicatelymi kapucemi, jez zakryvaly tvare tajemnych bytosti.
Pozemstane nemohli odhadnout rozmery lodi. Zjev na obrazovce ani vzdalene nepripominal nekterou ze znamych kosmickych zkusenosti Velikeho Okruhu.
Obcasne svetelne zablesky, strnule tmave postavy, podivne lomene a zakrivene rozpery na trupu kosmickeho telesa, to vsechno pusobilo stisnujicim dojmem. Z hlubin vesmiru se ritila nepochopitelna sila. Korab se zrejme blizil.
Vibrujici stenani vytrvale narustalo a pripominalo zvuk obrabeneho kovu. Narikavy ton se chvilemi ztisoval, ale s kazdym novym zableskem svetla zavyl znovu plnou silou a vyvolaval v cloveku zachvevy nevysvetlitelneho odporu.
Olla Dez se cela trasla, a prece by nemohla slovy objasnit, co pocitovala v onech okamzicich. Utlumila zvuk a zapojila vysilac Temneho Plamene. Za nekolik vterin pristroje urcily cil a zamerily k nemu paprsek, opakujici v pravidelnych intervalech vyzvu Velikeho Okruhu.
V prenosu ciziho hvezdoletu se nic nezmenilo. Stejne jako predtim zarily a pohasinaly stribrite zablesky, ve stejne strnulych pozicich sedely i nadale ponure postavy v neproniknutelnych kapich.
Olla zesilovala zvuk na stejne vlne, na jake vysilal zahadny hvezdolet. Sloupec modreho ohne na stupnici vystoupil az k hranici. Olla Dez pootevrela zvukovy kanal, ale okamzite ho ztisila na minimum, protoze narikavy ton se nedal poslouchat.
Temny Plamen opakoval vyzvy v nejruznejsich kodech.
Stenajici ton zvolna slabl. Bylo zrejme, ze se cizi hvezdolet vzdaluje, aniz sebemene zareagoval na vyslane signaly. Jeste nejakou dobu byly na obrazovce videt jeho obrysy se ctyrmi zebry ale nakonec i ty splynuly s cerni kosmickeho prostoru.
Indexy hlavniho lokatoru se vesele rozezvucely snurkou cislic.
Kurs 336 —11 podel severniho okraje Galaxie, stupen ctvrty, rychlost 0,88,“ hlasil Div Simbel.
„Leti napric Galaxii, priblizne od Vlasu Berenicinych, nad urovni hlavnich shluku,“ rekl Grif Rift.
„Je divne, ze se pohybuje v obycejnem prostoru. Jeho rychlost neni velka. Na prelet Galaxie bude potrebovat vic nez sto tisic pozemskych let,“ ozval se hlasite z vladcova palace Vir Norin.
Bylo to tak necekane, ze Cojo Cagas i pritomni hodnostari se prudce otocili smerem, kde Vir sedel.
Ale jsou ti v korabu vubec zivi?“ vyrkla Menta Kor otazku, ktera tizila vsechny astronauty.
„Hvezdolet poleti takhle vecne?“ obratil se Cojo Cagas tazave k Fai Rodis. Odpovedela za ni Menta Kor:
Dokud se nevycerpa zasoba energie pro automaty ridici kurs je hvezdolet nezranitelny. Ale i pak v ridke zone ctvrteho stupne je mizive mala pravdepodobnost, ze by narazil na nejaky shluk hmoty. A tak muze proletet celou Galaxii a ritit se dal jeste nejeden milion let.“
„Milion let“ opakoval pomalu Cojo Cagas. Pak se ale nasupene zarazil. „Je snad na Zemi dovoleno, aby clovek odpovidal, kdyz neni tazan?“ rekl stroze s pohledem uprenym na Rodis. „A ke vsemu v pritomnosti starsich?
„Je to dovoleno,“ odpovedela Fai. „Pri spolecne rozmluve nekolika lidi odpovida ten, kdo je pohotovejsi. Stari tu nehraje roli.“
„A postaveni take nerozhoduje?“
„Pri projednavani problemu ani v nejmensim.“
„Anarchisti,“ zabrucel Cojo Cagas a zvedl se.
Na Fain pokyn Olla Dez vypnula spojeni. Projektory devitinozek prerusily svuj tichy sum.
Palacovy sal s pestrymi draperiemi nabyl znovu svou obvyklou podobu, jako by nikdy neexistoval pochmurny prizrak hvezdoletu, ktery se mihl kolem planety a vysilal do kosmickeho prostoru nepochopitelny narikavy ton.
Setkani s mezihvezdnym poutnikem Pozemstany otraslo.
Ve svetelnych zablescich, zmitajicich se mezi ostre zkrizenymi plochami prazdne kosmicke kabiny, bylo cosi beznadejneho, infernalniho.
Tisen zrejme neprepadla jenom astronauty. I Cojo Cagas nezvykle unavenym krokem zamiril beze slova ke svym pokojum. Dva „fialovi“ se neslysne hnuli za nim a prezirave pohledli na hrstku vladcovych duverniku, postavajicich opodal.
Fai se zbytecne obavala, ze jeji kolegy budou zdrzovat v palaci jeste nekolik dni. Inzenyr Tael predal Cedi, Evize a Viru Norinovi kousky pruzne plasticke hmoty pomalovane znackami a opatrene pruzracnou folii. Karticky davaly majitelum pravo objevit se ve vsech uradech, shromazdenich a institutech Stredu Moudrosti. K velkemu udivu Pozemstanu vyslo najevo, ze podobna prava maji jenom nemnozi obyvatele hlavniho mesta. Vetsina lidi mela karticky jineho druhu, s daleko omezenejsimi moznostmi.
Clovek bez prukazu se ocital mimo zakon. Kdyz ho objevili, zavedli s nim vysetrovani, a pak ho bud odeslali do jine oblasti na planete, kde potrebovali fyzickou praci, nebo v pripade, ze manualni pracovniky prave nikde nepotrebovali, odsuzovali ho k „lehke smrti“.
Tael doprovodil tri Pozemstany i jejich roboty za hranice zakazane zony zahrad Coamu, predal je pruvodcum a vratil se. Nasel Fai u pruzracne steny haly, do niz ustily dvere nyni opustenych pokoju. Bez skafandru, v kratke siroke sukni s zivutkem se zdala blizsi, pristupnejsi.
Rodis hledela uprene do zahrady, kde stromy zadostive vztahovaly k obloze trychtyrovite koruny svych vetvi.
Taela nahle napadlo, jak asi rostliny, tak mile jeho srdci, musi Pozemstanum pripadat cizi. A osamela Rodis mu vyvstala pred ocima jako zajatkyne, tesknici a bez ochrany.
Inzenyr zapomnel na vsechno kolem. Dlouho zadrzovany cit se mu vydral z nitra s takovou silou, ktera i jeho samotneho prekvapila. Klesl na kolena, a sam ani netusil, ze se podoba starovekym pozemskym rytirum. Uchopil Fainu spustenou ruku a zacal se prekotne a vrele zpovidat ze sve lasky.
Rodis naslouchala bez hnuti a bez udivu, jako by vsechno, co Tormantan rikal, uz davno vedela.
Tael se snazil v jejim zraku precist nebo alespon uhodnout odpoved. Fainy nadherne zelene oci, zarive jako u vsech Pozemstanu, tajily pod laskavym povrchem neochvejnou odvahu a bdelost. Staly na strazi jejiho vnitrniho sveta a inzenyrovy sny hasly, milostna slova se rozbijela o tuto neviditelnou stenu. Tael sklonil hlavu, zmlkl, ale dal klecel Rodis u nohou v poze, ktera mu uz pripadala nevhodna.
Fai stiskla jeho sevrene dlane a jemne ho zvedla. Chtela Taelovi polozit ruce na ramena, ale inzenyr uz znal jejich uklidnujici silu a odstoupil skoro dotcene. Podle znameho zakona, spolecneho Pozemstanum i Tormantanum, dokaze zamilovany muz lepe snest zenino odmitnuti nez jeji pratelskou ucast. Ale nebyla to litost ani soucit, co mohl Tormantan vycist z pohledu sve vyvolene, a byl ji za to vdecen.
Neuhnula pred nim, a prece byla nedosazitelne vzdalena.
„Odpustte mi,“ rekl dustojne Tael, „podlehl jsem snum a zdalo se mi… kratce, zapomnel jsem, ze u vas Pozemstanu nemuze vzniknout laska k nam, nizsim tvorum ze zpustle planety.“
„Muze, Taele,“ odpovedela Rodis tise.
Inzenyr bolestive zatal prsty do dlani zalozenych za zady.
Opet ho uchvacovala nebezpecna sila zeny ze Zeme, lamala jeho vuli a tiskla hrud.
„Pak tedy…,“ zamumlal, a znovu v nem vzplanula nadeje“.
„Podivejte se ocima Zeme, Taele. Videl jste nas zivot.
Najdete mi misto ve vasem. Protoze laska u nas znamena spolecnou cestu, Jinak je to jen fyzicka vasen, ktera se realizuje a prejde, kdyz splnila svuj ucel. Jeji obdobi nebyvaji casta, nebot vyzaduji takove citove zaniceni a vypeti sil, ze pro nerovneho partnera predstavuji smrtelne nebezpeci.“
Inzenyrovi pripadal mentorsky obrat, jimz skoncilo jeho vyznani, nesnesitelny a urazlivy, i kdyz dobre chapal, ze s nim Rodis hovori s duverivou otevrenosti a hlavne jako s rovnocennym partnerem. Rozloucil se a zamiril ke
