trave se kupil ruznorody hloucek a prezirave ukazoval na potem zalite, ubohe a blede horolezce. O kus dal staly skupinky vyvolenych a tvarily se odcizene a lhostejne.
Vystup pusobil dojmem tragicke beznadeje. Vysoko nahore, temer u hrebene steny, obklopene rozlehlou nizinou, byl klinovity vycnelek, posledni stupen vystupu. Ze stinu proudila namodrala zare a odrazela se na stene. Na samem kraji vybezku klecela zena spoutana lesklym retezem, ktery obepinal jeji prave stehno, bricho a treti otockou ji surove svazoval ruce na zadech. Clanky retezu se zaryvaly do naheho tela, prikryteho jen zaplavou cernych vlasu.
Spoutana nemela moznost podat ruku splhajicim ani jim nemohla povzbudive pokynout, a prece byla symbolem neochvejne jistoty poznani! Soustredovala v sobe vsechnu radost utechy a nadeje. Spoutana Vira pusobila nezavisle a svobodne, jako by neexistovala pouta, utrpeni a smrt.
At to byla nahoda nebo zamer, Spoutana Vira se podobala Cedi…
„Co s tim zde?“ zapochyboval Grif Rift. „Pochopi nekdo, co to znamena?“
„Pochopi,“ rekla Rodis urcite. „Chci tu v palaci zanechat upominku na nas pobyt.“
„Oni malbu znici!“
„Mozna. Ale do te doby se jeji reprodukce rozleti po planete.“
„Vzdycky mate silnejsi argumenty nez ja…,“ Rift se odmlcel a pohledl na Rodis jako pred loucenim. Fai se naklonila az k same hranici ohniska a ucinila rukou uklidnujici nezne gesto. Pak se rychle rozloucila a vypnula televideofon.
V sousednim pokoji Eviza kriticky obhlizela Cedi a Vira Norina, pripravene opustit zahrady Coamu a seznamit se s kypicim zivotem hlavniho mesta, podle pozemskych pojmu nesmirne prelidneneho.
„Ne, Cedi, tohle nepujde,“ rekla rozhodne. „Na kilometr cesty kazdy pozna Pozemstanku. A jsou-li zdejsi lide opravdu spatne vychovani, potahne za vami cely zastup Tormantanu.“
„A co vy?“
„Ja se nehodlam sama toulat po ulicich jako vy a Norin, me budou doprovazet mistni kolegove. Opatri mi specialni kanarkove zluty odev, jaky tu nosi lekari. Proto mi staci kalhoty a halenka.“
„Mame jedine vychodisko,“ rekl astronavigator. „At nas Tael nepozorovane dovede ke svym pratelum, a ti nam pomohou s oblecenim.“
„Jestli mu to dovoli a nas odtud pusti. V palaci se nic neobejde bez zvlastniho povoleni. To uz jsme si dobre vstipili do pameti,“ Cedi zastrcila ruce za opasek, stahla ramena dozadu a napodobila nevlidnou grimasu a preziravy postoj tormanskych „hadonosu“. Vystihla je tak zdarile, ze se Eviza i Vir usmali a na okamzik zapomneli na svuj zarmutek zpusobeny tragedii v Kin-Nan-Te.
Lide v epose Spojenych Rukou se nebali smrti a statecne prijimali neodvratne nahody v zivote plnem cinnosti, cestovani i odvaznych, casto nebezpecnych zabav. Ale nesmyslna zahuba tri pratel na nelitostne planete pusobila mnohem tiziveji, nez kdyby se udala na rodne Zemi.
Neni jich na Tormansu prilis malo? Neni, kdyz se to dukladne uvazi. Mala skupinka muze mnohem snadneji navazat kontakt s obyvateli planety, umi se lepe vcitit do psychologicke atmosfery, najit vhodny zpusob chovani a dokaze Tormantany hloubeji pochopit. Velka vyprava by svou pouhou existenci i zpusobem zivota vytvorila prehradu mezi sebou a lidmi na Jan-Jachu. Bylo by zapotrebi nekolika desitek let, nez by se sblizily dva svety pokrevne pribuzne, ale v nazorech a chapani zivota naprosto odlisne.
Podobne uvahy nutily Pozemstany, aby obzvlaste tvrde nacvicovali koncentraci sil a smyslu.
Zbyli ctyri, ci spise tri, kdo maji uskutecnit spojeni s Tormantany. Fai zustane i napriste jako rukojmi v palaci a jeji velka dusevni sila neprijde s obyvateli Jan-Jachu vubec do styku. To je zrejme i zamer Cojo Cagase. A nevi se ani, zdali jim dovoli zit ve meste? O tom vsem hovorili Cedi, Eviza i Vir, kdyz k nim prisla Rodis. Byla pobledla po probdelych nocich, ktere stravila praci nad freskou, aby se uklidnila.
Eviza ji nabidla kreslo, ale Rodis odmitave zavrtela hlavou.
„Zde lide i tak prilis mnoho sedi, jako kdysi u nas na Zemi, kdyz clovek, od prirozenosti bezec a chodec, se natrvalo usadil za pracovnimi stoly nebo v sedadlech dopravnich prostredku a zatizil sve telo i mozek.“
„V tom mate pravdu,“ souhlasila Eviza, zahloubana do vlastnich myslenek. Pak se znicehonic zeptala: „Fai, nezda se vam, ze zdejsi planetu nelze pozvednout z inferna? Ze nemoc uz prilis pokrocila a projevuje se v lidech zdegenerovanou dedicnosti? Nemyslite, ze Tormantane uz nejsou schopni necemu verit a staraji se jen o uspokojeni nejzakladnejsich potreb, pro ktere jsou ochotni ke vsemu?“ Eviza pohledla tazave na Rodis a pokracovala: „Kdyz se po planete potuluji zdivocele tlupy, kdyz pouste pohlcuji urodnou pudu a nerostne bohatstvi je vycerpano, jestlize degradace vsech hodnot postihla predevsim dusevni zivot lidi, cim tedy, jakou silou jsou schopni se pozvednout?
Kdyz pred tremi staletimi byl podan navrh na omezeni porodnosti, tormantanske zeny to odmitly jako zasah do nejsvetejsich prav cloveka. To prece nejsou prava, ale obycejne instinkty, vlastni vsem zivocichum, instinkty, ktere odporuji potrebam spolecnosti. A dosud zde nemohou pochopit, ze svoboda zalezi jen v hlubokem vedomi odpovednosti.
Zadna jina svoboda neexistuje v celem vesmiru.
Pro Tormantany ale neni vubec dulezite, budou-li jejich deti zdrave, silne a chytre, ceka-li je zivot dustojny cloveka.
Podvoluji se chvilkovym chticum a na nasledky nemysli.“
„To jsou dulezite problemy, Evizo, a vyskytovaly se i na Zemi v kriticke epose Rozdeleneho Sveta, kdy zacinala katastrofa evropske civilizace. Antropologove tehdy obratili pozornost k Indianum kmene Hopi v preriich jihozapadni casti Severni Ameriky. Ti zili v podminkach mnohem horsich, nez jake jsou na Tormansu, a prece vytvorili zvlastni spolecnost, pripominajici mnoha rysy nasi, ovsem na nizke materialni urovni. Vedci v dobe Rozdeleneho Sveta v nich videli priklad i nadeji. Svobodne postaveni zen, kolektivni pece o deti a vychova k samostatne praci od nejranejsiho veku vypestovaly postupne u kmene Hopi vysokou inteligenci a psychickou silu. K udivu vedcu byly schopnosti deti kmene Hopi po patnacti stoletich zivota v tezkych a krutych podminkach vyssi nez u nadanych bilych deti.
Prekvapoval jejich pozorovaci talent i komplikovane abstraktni mysleni. Prirozene, ze z nich vyrustali lide podobni dnesnim Pozemstanum. Byli vazni, soustredeni, velmi aktivni, a take fyzicky dokonalejsi nez okolni narody.
Vzpominam si na fotografii divky, ktera byla podobna Cedi…“
„Pak tedy dnesni bida Tormansu nemusi byt na prekazku jeho vzestupu?“ zeptala se Cedi zive.
„Jsem o tom presvedcena,“ rekla Rodis pevne. „Pokud jde o genetiku, zkuste postavit proti sobe dobu pokazeneho genofondu a nahromadene zdrave geny za dobu, co vznikal clovek na nasi planete. Nekolik tisic let proti trem milionum.
Odpoved je jasna.“
„Ale vzdyt tady uplne chybi vira v lidi, v lepsi budoucnost,“
namitl astronavigator.
„Proto se take Tormantane uchyluji k mysticismu,“ rekla Rodis. „Kdyz clovek nema oporu ve spolecnosti, kdyz ho nikdo nechrani, nybrz slysi jen same vyhruzky, a nemuze se pritom spolehnout na zakon a spravedlnost, stava se vira v nadprirozene sily jeho poslednim utocistem. Podle analogie s pozemskymi pomery v minulosti, je prave ted nejvhodnejsi okamzik, aby se na Tormansu zrodila nova, opravdova vira v cloveka.“
Za tyden se u Rodis objevil mluvci Cojo Cagase, sam nacelnik „fialovych“, Jan Gao-Juar, zkracene Jangar. Byl to hromotluk s krutymi rysy v sirokem obliceji. Pouhe vysloveni jeho jmena stacilo, aby se inzenyr Tael uzkostlive ohlizel na vsechny strany.
Pod pokleslymi, jakoby unavenymi vicky hledely pronikave a neomalene jasne oci, nic nerikajici, nebojacne a bezcitne jako u draveho ptaka. Inzenyr Tael pozdeji vysvetloval, ze nacelnik strazi se vzdycky diva, jako by miril.
Byl po cele planete proslulym strelcem z revolveru, jake nosili dustojnici hlidkovych oddilu a hodnostari Jan- Jachu.
Jangar si drze prohledl pozemskou navstevnici, kterou videl poprve zblizka, a vyridil ji vladcovo pozvani.
Fai slibila, ze prijde za nekolik minut, ale pohlavar „fialovych“
se nehybal z mista.
„Mam prikaz, abych vas doprovodil.“
„Znam cestu do zeleneho kabinetu.“
„Tam ne! A mam rozkaz, abych vas doprovodil!“
