„To je prece uplne jednoduche. Dokonce i v hlubokem praveku dovedli rozeznavat lidi. Neni mozne, abyste neznal tak stara slova, jako je sympatie, puvab, kouzlo osobnosti?“
„A jakym shledavate me?“ zeptal se vladce.
„Jste chytry. Mate vynikajici schopnosti, ale zaroven jste spatny, a proto velmi nebezpecny clovek.“
„Jak jste to zjistila?“
„Znate dobre sam sebe, a odtud prameni vase podeziravost, komplex velikasstvi a potreba odstranovat lidi, kteri jsou lepsi nez vy. Chcete vlastnit vsechno na planete. A treba jasne vite, ze vase prani je naprosto iracionalni, je silnejsi nez vy. I styk s ostatnimi svety odmitate jen proto, ze je nemuzete ovladnout.“
„Jste uplna jasnovidka!“ Cojo Cagas se pokousel zakryt rozpaky navyklym vyrazem prezirave pychy. „Od jiste doby… od jiste doby chci vlastnit i to, co neni, co nebylo dosud na me planete.“
Prudce se otocil a vysel z pokoje.
Tivisa se probudila z autohypnozy, s jejiz pomoci se Pozemstane stridave zbavovali podivane na besnici tlupu, protoze to bylo nad lidske sily.
„Rouhaci“ meli neunavnost psychopatu. Pohled na tri astronauty, kteri neucastne a bez hnuti sedeli se zkrizenyma nohama na kamenne desce, privadel utocniky k zurivosti.
„Mozna ze bychom meli projevit strach, aby se trochu uklidnili,“ pomyslila si Tivisa. Skoro pet hodin uplynulo od doby, kdy hovorili s hvezdoletem. Divka nepochybovala, ze pomoc prijde vcas, ale posledni hodiny pasivniho cekani byly umorne dlouhe. A po probuzeni kazda minuta zvysovala obavy. Vetsina lidi v epose Spojenych Rukou dovedla predvidat nejblizsi udalosti. Jejich predkove kdysi nechapali, ze citlive vnimani vzajemnych dejovych souvislosti i moznost nahlednout do budoucna neni nic nadprirozeneho a vcelku se podoba matematicke uvaze. Dokud neexistovala teorie predvidani, mohli se podobnou cinnosti zabyvat jen lide obdareni zvlast vyvinutym citem pro spojitost a trvani jevu v case, a vseobecne byli pokladani za jasnovidce.
Tivisa naslouchala svym pocitum, ktere zretelne hlasily zahubu. Neodvratna smrt se nad nimi tycila jako mohutna pagoda za vraty hrbitova. V bolestne touze oddalit poznanou nevyhnutelnost, sedla si divka v zahlavi pokojne spiciho Tora a smutne patrila do nekonecne drahe, moudre a zaroven detsky naivni tvare. Vedomi beznadejnosti promlouvalo stale silneji a s nim rostla i neha a zvlastni pocit viny, ze nedokazala ochranit cloveka, jehoz milovala.
Astrofyzik ucitil jeji pohled, vstal a probudil Gena Atala.
Muzi nejdrive prohledli roboty.
„Minimalni spotreba funguje spolehlive, ale zasoba je prilis mala,“ rekl tise Tor Lik.
„Dve vlakna z dvaceti sedmi, a to jen pri rezonancnim napajeni,“ souhlasil Gen Atal, sedici v podrepu pred svym robotem.
„V mem jsou tri…“
„Kdyz letadla neprileti ve stanoveny cas, zavolame Temny Plamen.“ Rozcileny Grif Rift jim sdelil, ze Fai byla u samotneho vladce. V jeji pritomnosti vydal rozkaz. Pomoc musi prijit kazdou minutu. Rift prosil, aby nevypinali kanal, dokud se neinformuje, jak veci stoji.
Uplynula dalsi pulhodina… Ctyricet minut. Letadla nad Kin-Nan-Te se neobjevovala. Vecerni stin ohromne pagody se polozil pres hrbitov. I „rouhaci“ ztichli. Posedali si na cesticky i na hroby, rukama objimali kolena a pozorovali Pozemstany. Prisli uz na to, ze ochranne pole, ktere zpocatku vytvarelo kolem cestovatelu tenkou tmavou stenu, je cim dal pruzracnejsi? Cas od casu nekdo vrhl nuz, jako by chtel vyzkouset silu ochranne steny. Nuz odletel, zazvonil o kameny a vsechno se znovu uklidnilo.
Grif Rift nahle protrhl napjate ticho hrbitova milou pozemskou reci. V tlupe to zasumelo.
„Tiviso, Tore, Gene, poslouchejte! Rodis prave hovorila s Cojo Cagasem. Letadla se probijeji bouri, ktera zuri nad rovinou Men-Zin. Prileti o neco pozdeji. Setrte bateriemi, jak to jen pujde, informujte me o situaci v kteremkoli okamziku, cekam u pultu!“
Nenadala boure zde, v nejklidnejsich sirkach Tormansu?
A proc se to dovidaji teprve ted, kdyz v bateriovych indikatorech hori posledni vlakno? Tor Lik zachmurene odkryl zadni otvor devitinozky, ale nestacil ani vytahnout atmosfericky sondazni periskop, kdyz mu Gen Atal podal svuj.
„Spojime oba dohromady, sonda vyleti do vysky peti set metru.“
Tor mlcky prikyvl. Mluvit bylo tezsi. Ochranne pole uz propoustelo rev tlupy. Zarici cylindr, vystreleny k obloze, donutil „rouhace“, aby ztichli. Jen dvou minut bylo treba, aby se astronauti presvedcili, ze atmosfera od Kin-Nan-Te na vzdalenost mnoha kilometru smerem k rovniku je uplne klidna. Stejne spolehlive zjistili, ze nejmene hodinu cesty vzdusnou carou neleti zadne letadlo.
„Cojo Cagas lze! K cemu jim bude nase smrt?“ vzlykla Tivisa.
Muzi mlceli. Gen Atal zavolal Temny Plamen.
„Startuji s hvezdoletem! Drzte se, zkratte ochranne pole,“
rekl strucne Grif Rift.
Gen Atal rychle provedl zpameti vypocet. Vzlet ze stacionarniho stavu trva tri hodiny, pristani dalsi hodinu. Ne!
Je pozde!
„Probijte se za mesto, rozpraste tlupu infrazvukem!“ vykrikl velitel.
„To je zbytecne! Daleko neutecem. Prilis dlouho jsme cekali a verili na Cagasova letadla. Jinak bychom se pokusili opevnit v nejake budove,“ rekl trochu provinilym hlasem inzenyr kosmicke ochrany. „Nepredvidali jsme…
Rifte, sezvete vsechny, rozloucime se. Ale rychle, zbyvaji pouze minuty.“
Bylo to kratke a krute rozlouceni. Pres prosby astronautu Gen Atal vypnul prenos a zhasil i zlute svetlo prijimace.
V poslednich okamzicich pred smrti chteli byt tri pratele sami. Udelali vsechno, co mohli, odhalili zradu a zaznamenali ji. Neznicitelne priklopy devitinohych robotu zachovaji vsechna svedectvi neporusena.
Tivisa objala sve druhy a s nesmirnou nehou pravila Toru Likovi:
„Bylo mi s tebou vzdycky radostne, Afi, a bude az do konce. Nemam strach, je mi jen hrozne lito, ze je to zde tak… ohyzdne. Afi, mam sebou krystal, Hlidky ve tme’…“
Z pruzracneho mnohostenu zaznela drsna melodie divciny oblibene symfonie, plna neklidneho ocekavani tajuplneho neznama…
Tivisa vstala, vydala se pomalu po kamenite cesticce a klouzala pohledem po okolnich rozvalinach. Hlavou ji s neuprosnou jasnosti tahly truchlive myslenky, v nichz se prirazovala k nescetnym zastupum mrtvych, at uz zakoncili svou pout na ztracene Zemi, nebo zde na cizi planete v zajeti inferna.
Hrbitov jako v pravekych dobach na Zemi skytal posledni utulek privilegovanym neboztikum, kteri si zaslouzili byt pohrbeni uprostred mesta ve stinu chramu. Tezke desky byly pomalovany nadhernymi hieroglyfy a zarily zlatem.
Tivisa hledela na sochy krasnych zen s zalostne sklonenymi hlavami i muzu v poslednim predsmrtnem zapase.
Videla ptaky s mohutne rozpjatymi kridly, jimz se uz nedostavalo sily k vzletu, deti na kolenou, objimajici kamen, ktery navzdy ukryl jejich rodice.
Clovek prisel na novou planetu, setrel z jejiho povrchu dosavadni uceleny zivot a nechal jen zalostne uryvky nekdejsi harmonicke symfonie. Vystavel tu mesta a chramy, hrdy na vsechno, co napachal, a postavil pomniky tem, kdo se zvlast osvedcili pri dobyvani prirody ci vytvareni iluzi moci a slavy. Vysledkem jeho cinnosti jsou jen opustena mesta a navzdy zapomenute hrbitovy… A dneska se ostatky lidi z radostneho pozemskeho sveta smisi s prachem bezejmennych hrobu, se zbytky marneho zivota.
— Marneho a nesmyslneho? Tivisa se zachvela. Nikdy na Zemi ji nenapadlo, ze by zivot mohl byt nesmyslny.
Teprve zde…
Tor Lik pozoroval milovanou divku. Vypada klidna, ale on citil, ze je napjata jako pero pred prasknutim.
Tivisa se ohledla pres rameno a podivala se na neho s takovou nehou, ze se mu sevrelo srdce.
„Tivi! Baterie dohasinaji! Pojd sem.“ Tlupa vytusila, ze neco neni v poradku, a obezretne se prisunula k ochranne bariere. Zbyvalo jeste par minut. Pozemstane ustoupili k samym vratum, k poslednimu robotu. Symfonie „Hlidky ve tme“ se prerusila. Bylo slyset jen dlouhy doznivajici ton.
Tor Lik vysunul na obou koncich zaostrene kladivko vybijece, objal Tivisu a podal ruku Genu Atalovi.
