houf bezel po hrbitove. Mackali se a strkali jeden pres druheho v ulickach mezi pomniky a sochami. U modrych smaltovanych sloupu byli odmrsteni zpatky. Dva roboti v rozich byli spolehlivi. Gen Atal naridil, ochranne pole na minimalni napeti, takze bylo propustne pro svetlo a silne zbrane, ale ty utocnici nemeli.
Hluboky signal hvezdoletu, podobny vzdalenemu hrmeni, prinesl astronautum nesmirnou ulevu. Misto temne modreho svetla zazarilo na robotu zlute. Temny Plamen zadal spojeni. Tor Lik vypnul pole u vrat, kde byl na strazi Gen, a treti devitinozka zacala vysilat.
Grif Rift se zeptal:
„Jak dlouho vystacite s kruhovou ochranou?“
„Vsechno zavisi na tom, jak casto budou utocit, odpovedel Tor.
„Pocitejte s nejhorsim.“
„Pak vydrzime nejdele osm hodin.“
Grif Rift zkoumal mapu Tormansu.
„Nas diskolet uleti sedm tisic kilometru k vam za pet hodin. Raketa by tam byla za hodinu. Ale pri nedostatecnych znalostech povrchu planety nemuzeme ji zamerit s patricnou presnosti. Nemohli byste se probit za mesto?“
„To nejde. Bojim se, ze by se to bez obeti neobeslo.“
„Mate pravdu, Tore. Pak nema cenu posilat ani diskolet.
At se s nimi vyporadaji Tormantane sami. Jejich letadlum netrva cesta do Kin-Nan-Te take vic nez pet sest hodin. Hned zavolam Rodis. Zapinam televideofon i pametovy stroj. Dejte mi videokanal pro snimkovani, a drzte se!“
Tor Lik spesne predal obraz a vypnul spojeni. Byl nejvyssi cas. Gen Atal signalizoval nebezpeci a treti robot zastitil vchod ochrannym polem.
Cas plynul a tlupa dal tvrdosijne a tupe besnila u hranic vymezenych ctyrmi modrymi sloupy. Gen si vycital, ze nevzal z hvezdoletu baterie ovlivnujici psychiku, jakych se uzivalo, kdyz na cloveka zautocilo zvire. Rozehnaly by zdivocele Tormantany, protoze by v nich vzbudily pocit panickeho zvireciho strachu. Podobne zarizeni potrebovali ted astronauti jako nikdy predtim, ale nezbyvalo jim nic nez cekat. Mohli tlupu znicit, podobna myslenka vsak nemohla Pozemstany ani napadnout.
Tu dobu v zahradach Coamu vysvetlovala Fai Rodis inzenyru Taelovi situaci a prosila ho, aby okamzite poslal letadlo na zachranu ohrozene trojice.
„Pro nedostatek pohonnych hmot rozhoduje o letech jenom Rada Ctyr.“
„Tak informujte okamzite Radu, nebo jeste lepe, samotneho vladce.“ Tael nerozhodne stal.
„Chapete prece, ze mame malo casu!“ zvolala Rodis udivene. „Proc otalite?“
„Pro me je velmi tezke podat zpravu vladci,“ rekl chraptive Tael. „Rychlejsi bude, kdyz vy sama…“
„Proc jste to nerekl hned!“ a Fai pospisila do pokoju predsedy Rady Ctyr.
Cojo Cagas nastesti ten den nikam neodjel. Za pul hodiny uvedli Fai do zelene komnaty, ktera se stala uz trvalym mistem pro jeji schuzky s vladcem Tormansu.
„Neco podobneho jsem predvidal,“ rekl Cojo Cagas, kdyz pohledl na snimek porizeny hvezdoletem. „Proto prislusni cinitele premlouvali vase vyzkumniky, aby cestu neriskovali.“
„Ale nevysvetlili jim, o jake nebezpeci se jedna!“
„Spravce kazde oblasti se stydi, ci spravneji, boji mluvit o tech nelidskych tvorech. Nazyvaji je, rouhaci obou blah’.“
„Obou blah?“
„Samozrejme. Dlouheho zivota i lehke smrti. Odrekli se jednoho i druheho, a proto musi byt zniceni. Stat nemuze trpet podobnou svevoli. Ale oni se skryvaji v opustenych a odlehlych mestech. Boj s nimi ztezuje nedokonala doprava, a tak zustavaji hanbou pro spravce kazdeho pasma.“
„Ztracime trestuhodne cas,“ rekla Rodis. „Kazda promeskana minuta muze zpusobit zahubu nasich druhu. Maji sice spolehlivou ochranu, ale baterie nejsou nevycerpatelne.“
Uzke neproniknutelne oci Cojo Cagase uprene pozorovaly Rodis.
„Vase devitinozky maji vrazednou silu. Vzpominam si, jak rozmetaly dvere v tomto palaci,“ usmal se vladce jizlive.
„Ovsem, kazdy robot ma rezaci paprsek, infrazvuk pro prekonavani prekazek a konecne laser… Ale nechapu, kam mirite?“
„Zena s tak pronikavou inteligenci a nemuze pochopit, ze misto plytvani energii na ochranne pole je treba ty padouchy znicit.“
„Oni to neudelaji!“
„Ani kdyz jim porucite?“
„Nemohu vydat tak nemoralni prikaz. Ale i kdybych to zkusila, nikdo ho nesplni. Je to jedna z hlavnich zasad nasi spolecnosti.“
„Neuveritelne! Jak muze existovat spolecnost na tak chabych zakladech?“
„Vysvetlim vam to pozdeji, ale ted neztracejme cas, a vydejte rozkaz! Mohli bychom poslat vlastni diskolet, ten vsak neleti rychleji nez letadla vasi bezpecnostni sluzby, a hlavne nevime, jak jednat s tak divokou tlupou podle zdejsich zakonu. Co pouzivate v podobnych pripadech?
Uklidnujici hudbu, nebo plyn docasne radosti?“
„Plyn radosti!“ rekl Cojo Cagas se zvlastnim prizvukem.
„Budiz tedy! Na kolik hodin staci vasim lidem energie?
Copak jim nemuzete poslat raketu s bateriemi z vaseho vsemohouciho hvezdoletu?“ Rodis pohledla na signalizacni naramek se zaznamenanym casem, kdy prisel signal z mesta Kin-Nan-Te.
„Zasoba energie staci asi na sedm hodin. Ale s raketou nedokazeme presne pristat bez korigujicich stanic. Zabili bychom sve kolegy, protoze namesti, kde jsou obkliceni, je prilis male.“
Cojo Cagas vstal.
„Vidim, ze vam jejich osud dela velke starosti. Nejste koneckoncu vubec tak chladni a bez emoci, jak se snazite predstavit nam, obyvatelum Jan-Jachu!“ Otocil malinkym diskem na stole a zamiril do vedlejsiho pokoje. „Vratim se za okamzik!“
Cekal ho vysoky hubeny „hadonos“ s vpadlyma ocima a sirokymi zabimi usty s tenkymi rty.
„Poslete dve letadla z bezpecnostni rezervy do Kin- Nan-Te na pomoc nasim hostum ze Zeme,“ zacal vladce a dival se pres uctive skloneneho urednika. „Jejich ochrana bude fungovat jeste sedm hodin,“ pokracoval Cojo Cagas, „to znamena, ze za sedm a pul hodiny bude uz pozde. Slysite, za sedm a pul!“
„Pochopil jsem, veliky!“ urednik pozvedl k vladci oddane oci.
„Rouhaci musi byt do posledniho vyhlazeni. Tentokrat uz bez vsech vyslechu a prutahu. Proste znicit!“
„Hadonos“ se uklonil jeste hloubeji a odesel. Cojo Cagas cestou do zeleneho pokoje mluvil sam k sobe: — Uvidime, jsou-li tak detsky naivni, jak me ujistuje ta Kirke. I kdyz je to svym zpusobem experiment.
„Rozkaz je vydan. A me prikazy se tu plni!“ Fai Rodis mu podekovala pohledem, ale najednou zbystrila pozornost.
,O jakem experimentu premyslite?“
„Rad bych vam sam polozil nekolik otazek,“ rekl rychle Cojo Cagas. „Budete se po tomhle pouceni jeste snazit navstivit vzdalene oblasti planety?“
„Ne. Vyprava se uskutecnila jenom na vyslovne prani nasich vedeckych pracovniku, kteri chteli videt prapuvodni prirodu Jan-Jachu.“
„Nu, tak ji tedy videli!“
„Nebezpeci nevyslo z prirody.,Rouhaci’ jsou jen produktem lidske spolecnosti zalozene na potlaceni rovnosti.“
,O jake rovnosti mluvite?“
,O jedine! Te, ktera dava kazdemu stejne moznosti.“
„Rovnost je vyloucena. Lide jsou tak rozdilni, a tedy ani jejich moznosti nemohou byt stejne. Kdyz omezene zasoby planety jsou vycerpany na nejvyssi miru, zdaleka ne kazdy clovek je hoden, aby zil. Lide mnoho spotrebuji, ale nemaji-li schopnosti, oc jsou lepsi nez cervi?“
„Vy pokladate za hodne zivota jen ty, kteri maji vynikajici schopnosti? Ale vzdyt existuji proste dobri, hodni a svedomiti pracovnici!“
„Jak poznat, kdo je dobry a kdo spatny?“ usmal se prezirave Cojo Cagas.
