sahajicimi az k pisku. Zachvivali se a zalostne pokyvovali hlavami.
Tivisu zachvatil na okamzik stesk, ale hned zase zmizel.
Sama presne nevedela, jestli to zpusobil vitr, staly pruvodce cloveka na Zemi, zde tak dlouho postradany, anebo smutne rostlinstvo tormanske pustiny.
Vydali se na dalsi pout. Cesta se zlepsila. Roboti zatahli kratke ostre tlapky a nahradili je hrideliky s mekkymi prichytkami vespod, vysunuli stupatka pro nohy a ve stredu kovoveho plaste vztycili vysokou paku, jez slouzila jezdci k rizeni i jako opora. Nadsenci jezdili bez paky, ale vyzadovalo to okamzitou reakci a vyvinuty cit pro rovnovahu.
Pak se ovsem obycejna jizda stavala sportem. Tivisa ve svem temne granatovem skafandru s ruzovymi ozdobami, s vlajici hrivou cernych vlasu, puvabne a obratne balancovala na stupatkach a ritila se pustym krajem. Gen Atal ji okouzlene pozoroval a div neudelal premet, kdyz jeho devitinozka pred zatackou pribrzdila.
Divka udala tak prudke tempo, ze za dve hodiny uz vsichni sestoupili do sirokeho ricniho udoli. Kdysi tu tekla mohutna reka. Kdyz po vykaceni lesu byla zbavena nepostradatelneho vodniho prepadu, zmenil se jeji tok s mnoha prehradami v radu jezer, jejichz odparovani bylo tim vetsi, cim mene vody v nich zbyvalo a cim sussi se stavalo podnebi.
Zakratko se jen podel nejhlubsich mist byvaleho koryta tahla ojedinela jezirka s hustym solnym roztokem.
Rude pisky tvrde jako beton pokryvaly okraje udoli. Bliz k vode ruzovely, byly stale svetlejsi, a kolem jezer prechazel zrak z oslnive hry svetelnych paprsku v pasech tyrkysovych, ametystovych a nafialovelych krystalu. Stejne krystaly pokryvaly prosolene zbytky mrtvych stromu, trcicich v dusnem vedru tu a tam z melke namodrale vody nad nehybnou hladinou jezirek.
Pozemstane ztratili urcity cas objizdenim rozbredleho bahna a pretali koryto v mistech, kde byvaly pritok vyhloubil ve vysoke hrazi uzlabinu, ktera jim ulehcila vystup na stometrovy svah. Smysl pro orientaci ani zde astronauty nezklamal. Sotva se vysplhali na breh, uvideli ohromne mesto. Rozkladalo se pouhych par kilometru od reky. Jen vysoky breh a nezvykla refrakce rozzhaveneho vzduchu nad slanymi jezery zabranily poutnikum, aby nejvetsi mesto Zadni polokoule videli uz z hor. I zdalky zpozorovali, ze stara cast je daleko zachovalejsi nez oblasti vystavene pozdeji.
Veze, podobne archaickym pagodam na Zemi vypinaly se hrde nad rozvalinami okrajovych casti starobyle metropole.
Osmihranne mnohaposchodove veze, smerem vzhuru malicko zuzene, byly ozdobeny nadhernymi ornamenty, vycnelky i balkony a zarily pestrym oblozenim, v nemz se opakovaly motivy pokrivenych tvari mezi svijejicimi se hady, nebo stylizovanych roset z diskovitych tormanskych kvetu. Jine pagody se zdaly opasany jemne ozubenymi hrebinky z cerneho kovu, vystridanymi pruhy sedych kovovych desek nebo mrizkami s krizovou rezbou.
Veze cnely do vyse na sloupech s arkadami. Kdysi je obklopovaly parky a bazeny, ted ze vseho zbyly jen ztrouchnivele kmeny a jamy s keramickym obkladem.
Letiste u Kin-Nan-Te lezelo z rovnikove strany. Pozemsti cestovatele musili jit pres cele mesto, ale bylo jim to jen vhod., Starobyle mesto stalo za prohlidku, i kdyby meli obetovat jeden den navic. Obtizne se prodirali rozvalinami staveb z posledniho udobi Kin-Nan-Te. Boure ci zemetreseni, jichz zustalo usetreno mesto Cendin-Tot na brehu Zrcadloveho more, znicily zde naspech vystavene domy a zmenily je v beztvare haldy kameni, desek a tramu. Jen giganticke zelezne potrubi starobyleho vodovodu, oprene o spiralove pruziny ze zeleznych hadu, primo a neuchylne pretinalo chaos trosek. Stejne majestatne vyhlizela kolosalni brana mezi Starym a Novym mestem. Mela osm pruchodu.
Tezke portaly s cernymi striskami spocivaly na ctyrhrannych sloupech vysokych asi patnact metru. Astronauti prosli hlavnim vchodem a jako by vstoupili do jineho sveta. Vladla tu stejne neblaha monumentalni architektura jako v zahradach Coamu, jenze daleko okazalejsi. Kazda z ohromnych budov mela hlasat malost cloveka, aby se citil bezcennou, lehce zamenitelnou casteckou spolecenskeho mechanismu, v nemz plnil svuj ukol bez uvazovani a bez naroku na pochopeni.
Znamky rozkladu se projevovaly jeste zretelneji v ustredni casti mesta pri pohledu na vyschle rybniky, kanaly, zetlele stromy v parcich nebo vysoko klenute oblouky mostu, ktere se bez uzitku sklanely nad prazdnymi recisti.
Pravidelne kroky astronautu i lehky cupot devitinozek, jez znovu vysunuly sve drsne tlapky, rozlehaly se hlucne po kamennych deskach ulic a namesti.
Siroka schodiste vedla k vysokym budovam uprostred sloupovi s dosud zachovalymi jasnymi barvami. Strme strechy se pysne naklanely, dverni otvory v podobe velkych klicovych direk vypadaly, jako by skryvaly neco zakazaneho. Sloupy misto obvyklych hlavic koncily propletenymi konsolemi, jejich podstavce predstavovaly bud spoutane lidi, drcene nesnesitelnou tihou, nebo klubko supinatych hadu.
Poutnici minuli hloucek vysokych domu a ocitli se pred obrovitou, zrejme velice starou vezi. Cast z jejich dvanacti rims se zritila, takze bylo videt vnitrni strukturu slozitych nacernalych pruchodu a chodeb za tlustymi zchatralymi zdmi. Pozemstany ovanulo cosi tajemneho, zmocnila se jich podivna predtucha. Prispivaly k tomu patrne dve zlovestne vyhlizejici sochy z hrubeho kovu, jez strezily pristup k vezi.
„Je to zde i neprijemne citit,“ prerusila Tivisa tizive ticho.
Prisedla do drepu a zacala prohlizet vystouple skvrny na desce. „Krev! Uplne cerstva krev!“
Tajemne mlceni starovekeho mesta zacalo byt vyhruzne.
Kdo mohl zanechat krvave stopy na dlazbe namesti?
Zvirata, nebo lide?
Nahle k nim odkudsi z dalky dolehly nepochopitelne zvuky. Astronautum pripadaly jako lidske vykriky vychazejici z oken veze.
Poslusni stejneho impulsu, snazili se proniknout dovnitr, ale nepodarilo se jim to ani na krok. Zborcene vnitrni stropy zatarasily spodni cast budovy, nikde nebyla ani skulinka. Pozemstane se vratili na namesti a naslouchali.
Narek byl jeste zretelnejsi.
Zvuky se ozyvaly z ruznych stran, zanikaly, a znovu silily.
Konecne smerem od brany, kterou trojice vstoupila do mesta, byly slyset pronikave lidske hlasy. Tivisa mela dojem, ze rozeznava jednotliva slova v jazyce Jan-Jachu.
„Vidite, mesto, jak se zda, ma obyvatele!“ zvolala radostne, ale jeji slova prerusil tak zoufaly narek, ze sebou vsichni trhli. Krik slabl, az konecne zanikl ve smesici sumu a volani mnoha lidi.
Tivisa se bezmocne ohledla. Tor Lik chtel uz uz vyrazit kupredu, odkud slyseli vykriky, ale pak si to rozmyslil a vratil se ke svym pratelum. Gen Atal neztracel cas a vysunul zaric ochranneho pole devitinozky. Hlasy se priblizovaly soucasne ze dvou stran. Byly to jedine dva vychody z namesti do prilehlych ulic.
K vezi prilehala zed ze sedeho kamene s uzkym vchodem mezi dvema sloupy, ukoncenymi zeleznymi hady.
Gen Atal navrhl, aby se tam spolecne ukryli.
Na horni plose schodiste se objevila tlupa lidi. Pozemstany nikdo nezpozoroval, ale oni si mohli hloucek prohlednout.
Byli to mladi lide, patrici zrejme k vrstve KZI, otrhani a spinavi, s tupymi obliceji narkomanu. Mezi nimi se jako duchem nepritomne zmitaly neporadne oblecene zeny s rozcuchanymi vlasy.
Mladi hromotluci vpredu vlekli dvojici ztyranych lidi, muze a zenu, nahe, plne blata, potu a krve. Dlouhe zeniny vlasy skryvaly jeji tvar, schylenou k hrudi.
Smerem od brany zaburacel nadseny rev. Nova tlupa zurivych kriklounu vtrhla na namesti, kde se patrne odbyvaly schuze.
Tivisa pohledla na Tora s nemou otazkou. Polozil prst na usta a pokrcil rameny.
Z druhe tlupy vystoupil po pas obnazeny muz, vlasy na hlave mel svazany do uzlu. Zvedl pravou ruku a neco vykrikl.
Ze schodiste mu odpovedel smich. Zeny zajecely, Jedna prekrikovala druhou. Astronauti hned nepochopili strasny smysl toho, co slyseli.
„Chytili jsme dva! S jednim jsme skoncovali na miste.
Dalsiho jsme dotahli k brane. Tam taky zdechnul, to bude sousto pro…“ Neznamemu slovu cestovatele nerozumeli.
„A my jsme chytili taky dva, ze stejne vypravy! Mame zenskou! Je pekna! Mekci a tlustsi nez ty nase.
