nebyl?“
„To je docela mozne, protoze zdejsi lidi priroda nepritahuje,“
odpovedel Tor. „Tady z ni zustaly jen zlomky, ktere byly zachovany z ciste utilitaristickych duvodu bez hloubky a vnitrniho zaniceni, bez slozitych vzajemnych vztahu. Jaky tu muze byt zajem o prirodu!“
„Jak muzes tak mluvit?“ divil se Gen. „Navstivili jste jiste desitky rezervaci — copak vas nic nezaujalo, nic nenadchlo, treba svou neobvyklosti?“
„Ukazali nam patnact chranenych obor,“ rekla Tivisa.
„Tim spis. Vsude jste jiste neco nasli. I lidi, potomky tech, kdo peclive opatrovali prirodu na ruznych mistech planety?“
„Gene, pochopte, ze „vsechny rezervace na Tormansu jsou nove vysadby na miste znicenych lesu a stepi. Neni v nich nic starobyleho, stejne jako u nemnohych druhu zvirat v zoologickych zahradach. Ta zvirata zdegenerovala a znovu byla vracena k domnele divokemu zpusobu zivota uprostred pravidelnych rad rostlinstva. Ale nevideli jsme ani jeden opravdu veliky strom!“
„Pak tedy jsme vsichni tri poprve na ostruvku praveke tormanske prirody! Ale uz bych tu nerad zustaval dele.
Tri dny uplne staci.“
„Uplne, Gene! Nemame na co cekat. Mozna ze se sem jeste vratime vrtulnikem, abychom vypatrali nezname pisklouny,“ rekla Tivisa.
V listi slabe zaselestil vitr. Pozemstane rychle smontovali druhy kosoctvercovy kluzak z tkaniny, ktera temer nic nevazila, a pridelali mu turbinova pouzdra s uhlednymi vrtulemi. Energie v nich bylo vsehovsudy na dve tri minuty, ktere postacily pro v start. Gen s dvema roboty tvorili posadku jednoho kosoctverce. Tivisa, Tor a treti devitinozka zaujali mista na konstrukci druheho kluzaku. Vrtule se roztocily, pruzracne kosoctverce jeden za druhym sklouzly z vrcholku stromu a pluly pomalu nad kobercem slitych korun smerem k horam. Gen Atal vydechl ulevou. Dokud se tocily vrtule, dostihly kluzaky okraj lesa, a uchvaceny stoupajicim vzdusnym virem, doletely ke druhemu horskemu valu. Kolme, temne fialove steny vysokych nahornich plosin se nedaly pri slabych vzdusnych proudech prekonat.
Gen Atal ridil kluzak do sirokeho pruchodu mezi sraznymi skalami.
K udivu astronautu pristaly kosoctverce mezi kopci utvrdle hliny, vedle dobre cesty, jen malo poskozene suti a vymoly.
Tor Lik chtel slozit svuj kluzak, ale Gen machl rukou:
„Naboje v turbinkach jsou vybity, vlakna ztvrdla a nedaji se ohnout, zbytecna pritez.“
Astrofyzik s litosti pohledl na velky kosoctverec, rozprostreny na svahu kopce.
Vystup po rozpalene soutesce trval nekolik hodin. Pozemstane se zastavili k odpocinku ve stinu strmeho svahu.
Po ceste muzeme jit i v noci,“ rekl Tor Lik a zacal nafukovat jemny polstarek.
„Rad bych, abychom dosli k prusmyku jeste za svetla,“
namitl line Gen Atal. „Podivame se, jak to vypada za horami.
Jestli se tam zachovala lepsi cesta, pojedeme na robotech.“
„Bajecny napad,“ souhlasil Tor Lik. „Kdo by se rad nesvezl na devitinozce! Tivisa uz ve skole vynikala mimoradnou obratnosti v tomhle druhu sportu… Kde vlastne je?“ vyskocil astrofyzik.
„Pri cestovani po Tormansu kazdeho z nas casto prepadaji zbytecne obavy,“ rekl Gen Atal klidne. „Ale Tivisa, podivej se na ni,“ ukazal rukou na vysokou skalu ze stridavych vrstev piskovce a mekkeho belaveho jilu. Utes vystupoval prikre vzhuru, byl plny trhlin a urvanych balvanu a pripominal trosky gigantickeho schodiste. Tivisa na strme stene skakala z vybezku na vybezek a jeji drobna postavicka zarila v paprscich rudeho slunce.
Tor s Genem ji posunky ukazovali, aby sla do stinu, ale Tivisa je energicky zvala k sobe.
Tor Lik vstal a litostive pohledl na svou mekkou podusku.
Kdyz vsak pri upati utesu videli ulomky velkych cernych hladkych kosti, byla ochablost muzu razem ta tam.
Tivisa stala na vybezku, kde odvaleny balvan odkryval kostry velikych zvirat. Opodal vycnivala z piskovce napul znicena lebka dalsiho zivocicha. Tlusty vycnelek, neco mezi rohem a klem, trcel ze steny, jako by jeste hrozil nepratelum.
Trojice Pozemstanu pozorovala kostry. Jejich barva i zachovalost svedcily o tom, ze zvirata uhynula ve vodnich nadrzich. Cely utes byl pokryt kostmi. To dokazovalo, ze tu kdysi bohate kypel zivot.
Tivisa a Tor videli nekolik skeletu vykopanych zvirat v muzeu biologickeho centra. Ale tamejsi kolekce neobrazely skutecnou historii zivota na Tormansu a nedaly se vubec porovnat s velkolepym obrazem minulosti v muzeich na Zemi.
Pozemsky clovek mohl videt vlastni koreny na rodne planete a ocenit cestu velkolepeho vzestupu od prvotni zive bunky az k myslicimu zivotu, miliony veku utrpeni, nekonecneho zrodu i smrti zive hmoty.
Pudni vrstvy Tormansu uchovaly svedectvi o historickem vyvoji zivota do urovne zvirat se znacne nizsim intelektem, nez meli pozemsti psi, kone, sloni, nemluve o kytovcich.
Zde paleontologie dokazovala, ze clovek byl pouze cizi vetrelec, a zachovala dukazy o jeho zlocinnem zniceni puvodniho zivota na planete. Nic nepomohlo, ze zakryval svuj puvod prichodem odkudsi z Bilych Hvezd.
Rozsahle stepi Zadni polokoule, nyni prasne a puste, mely kdysi stejne bohaty zivot jako nedozirne roviny vysoke vlnici se travy s milionovymi stady savcu a hejny ptaku, znicene kdysi v Americe i v Africe.
„Tiviso, co je s tebou?“ zeptal se Tor.
„Zamyslila jsem se! Prines pristroje, udelame craniogramy,“
Tivisa primhourila sikme oci, unavene od prudkeho svetla.
Trojice poutniku a tri verne devitinozky vytrvale prekonavaly stoupajici teren a norily se do stinu temne fialovych srazu hlavniho masivu.
Slunecni paprsky uz klouzaly paralelne s povrchem nahorni plosiny, kdyz se souteska rozsirila. Horizont zacal klesat. Vzadu zustala siroka prolaklii1a s pralesem, vpredu, smerem k rovniku, se prostiral kamenny chaos ruznobarevnych hornin, vymletych jeste pred vysychanim planety.
Hrebeny, zubate okraje, pravidelne kuzely i stupnovite pyramidy, prusmyky jako trzne rany, steny s pravidelnymi sloupovitymi utvary, sut i vyschla koryta, to vsechno se misilo v pestrem labyrintu se skvrnami hustych stinu, hned temne modrych, hned zas fialove cernych.
V dalce, v zamlzenem oparu, ozarenem zapadajicim purpurovym sluncem, vyrovnavaly se nakupeniny a nepozorovane prechazely v poustni step roviny Men-Zin. Prasnou clonou nad obzorem slabe probleskovala voda. Purpurova mlha se tam promenovala v rozervanou hradbu modrych oblacku, lezicich nizko nad stepi.
Zde bylo chladneji a Pozemstane se dali z kopce do behu.
Serpentinovita cesta byla misty prehrazena sesutymi kameny. Poutnici bezeli cele hodiny a vedle nich, o nic pozadu, spechaly tri devitinozky. V nizsich polohach lezela zona pisku, navatych v davnych dobach vetrem na uboci predhori. Pisecne zaveje pretinaly cestu v ohybech jako ostre hrebeny.
Tivisa tezko dychala, take na Toru a Genovi byla patrna unava. Astrofyzik se znenadani zastavil.
„Proc vlastne bezime? A k tomu takovym tempem!
K vode na horizontu mame jeste daleko, a prave se stmiva. Prece jsme nestanovili presne dobu, kdy prijdeme do Kin-Nan-Te.“
Tivisa se rozesmala a nabrala dech.
„Ano, proc? Zrejme nas podvedome zene touha byt co nejdal od neprijemnych lesu a jejich obyvatel. Vyhlasuji odpocinek!“
Vertikalni pruhy selenitovych krystalu pretinaly strz kopce, pod nimz se astronauti utaborili. Kvuli bezpecnosti rozestavili kolem tabora devitinozky. Ochranne pole sice nezapojili, ale z neviditelnych paprsku vytvorili barieru, spojenou s automatickym ochrannym rele.
„Pro pripad, ze se i tady vyskytuji poziraci lebek,“
usmal se Gen Atal, kdyz serizoval paprskovou hradbu.
Tor Lik zkusil navazat spojeni s hvezdoletem prostrednictvim odrazeneho paprsku, ale bezuspesne. Vykonnost robotu nestacila vytvorit vlastni vlnovou trasu, a bez ni vyzadovalo dalkove spojeni znalost atmosferickych podminek.
… Tivisu probudil tichy selest a divka si hned neuvedomila, ze to seveli vitr, ktery pred svitanim val z prostorne roviny Men-Zin. Ostnate kere kolem se podobaly zasmusile sklonenym trpaslikum s pocuchanymi vlasy,
