Jeste dva dalsi dny stravili astronauti v lese a prodirali se nanosy rostlinneho prachu z kopce na kopec. Obcas narazili v hustem porostu na male prurvy, ktere jako sloupy oslniveho jasu vystupovaly vzhuru. Ve vysce bylo videt olovene sede nebe, oramovane cokoladovymi vetvemi s hustym listim. Treti den se zastavili na kraji mensi mytiny.
„Ztracime zbytecne cas,“ rekla Tivisa rozhodne. „Jestli se ve zdejsi rezervaci, ktera je nesporne prastara, uchovalo par podobnych kriklounu, pak mame mizivou nadeji, ze bychom je mohli uvidet, natoz pozorovat. Maji pred clovekem prilis velky strach.“
„Krome tamtoho!“ zaseptal Gen a ukazoval rukou k protilehle strane mytiny.
Za sloupem svetla se mezi stromy ukrylo zvire o neco mensi nez medved. Bystre oci, podobne ptacim, pozorovaly nehnute stojici astronauty beze strachu, jako by odhadovaly vlastni sily proti moci vetrelcu.
Tivisa vytrhla narkotizacni pistoli a poslala stribrnou ampulku do boku zvirete. Vyrazilo kratky hluboky rev, poskocilo, a kdyz dostalo druhou ampuli do zadni nohy, zmizelo. Gen Atal se vrhl za nim. Tivisa zkrotila jeho zapal, kdyz mu rekla, ze preparat ucinkuje na velke plazy behem dvou minut. Jestlize ma ovsem zvire hloubeji ulozenou nervovou strukturu, trva to i dele.
Stopa vyryta ve zpuchrelem nanosu vedla k upati obroviteho stromu, ktery vynikal i mezi okolnimi giganty. Zvire omamene silnym narkotikem, naletelo prudce na kmen a svalilo se naznak. Nesnesitelny mrtvolny pach donutil astronauty, aby si nasadili nosni filtry. Teprve pak mohli pristoupit tesne k neznamemu zivocichu. Mel kuzi cernou jako tormanska noc, bez chlupu, celou pokrytou supinami.
Velke oci, ted vytrestene a skelnate, hovorily o nocnim zpusobu zivota. Dva pary zahnutych tlap byly tak blizko u sebe, ze vzbuzovaly dojem, jako by oba vychazely z jednoho mista na trupu. Pod tezkou hranatou hlavou byl videt dalsi par koncetin, dlouhych a svalnatych, se srpovite zakrivenymi drapy. Siroka tlama bez pysku byla otevrena a odhalovala dvojitou radu kuzelovitych otupenych zubu.
Bud ucinek narkotika, nebo naraz na strom zpusobil, ze prisera vyzvratila pachnouci obsah sveho zaludku.
Tor Lik chytil Tivisu prudce za ruku a ukazal na polostravenou lidskou lebku vyvrzenou s ostatnimi ulomky kosti. Oba vyzkumnici sebou trhli pri vykriku Gena Atala:
„Budte opatrnejsi, prichazi k sobe!“
Zadni tlapa zacukala jednou, podruhe… — To neni mozne! premyslela Tivisa. — Paralyzator ucinkuje nejmene hodinu. — Rozhledla se a uskocila pred pohledem nekolika paru oci, stejne velkych a rudych, jake mela uspana nestvura. Hledely na ni uprene z temnoty. Jedno ze zvirat, polozakryte ztrouchnivelou vrstvou, plizilo se svijive k omamenemu zivocichu.
„Tore, rychleji!“ zaseptala Tivisa.
Ochranne pole robota odmrstilo drzeho netvora a jeho rev zanikl v neproniknutelne stene.
Tor Lik postavil devitinozku na druhou stranu a Tivisa se zacala obirat anestezovanym zviretem. Gen Atal vytahl ze sveho robota pristroj podobny Tivisine paralyzujici pistoli a nasadil na nej okrouhle pouzdro s ozubenym cepem uprostred. Astrofyzik zatim pomahal Tivise. Prevratili spolecne trup obludy a porizovali elektronogramy.
Gen Atal nastavil pistoli na maximalni uder a vystrelil vzhuru podel stromu, u ktereho stali. Pouzdro dokonale prilnulo k vidlici dvou mohutnych vetvi ve vysce vic nez tri sta metru. Na dalku rizeny motor spustil na tenounkem lanku zachytnou karabinku. Gen k ni pripevnil propletene popruhy, spojil je dvema prezkami, a provizorni vytah byl hotov.
Za nekolik minut se Tivisa vyhoupla do zavratne vysky, tazena motorem ukrytym v pouzdre. Pomoci vlastni pistole zatloukla do kmene nekolik skob s krouzkem pro zabezpecovaci lanko a zaves robotu. Posledni se vznesl do vetvi Gen Atal a jeho devitinozka. Sotva se vypnulo ochranne pole obludy cihajici za stromy se vrhly ke zvireti, ktere se dosud neprobralo. Chrupot kosti a tahle vyti nepripoustely pochyby o osudu Jednoho z poslednich velkych zivocichu, kteri obyvali planetu predtim, nez ji zpustosil clovek.
Stihly kmen, pevny jako ocelove pero, se slabe pohupoval pri praci zvedaciho motoru.
Tivisu prihoda rozveselila. Po chuzi zaprasenymi rovinami a mesty se zase poprve ocitla v opojne vysce. Tenky kmen zesiloval pocit nebezpeci, a situace, v niz se divka mohla spolehat jen na silu vlastniho tela i mozku, ji velice vabila…
Gen Atal se vysoukal jeste vys. Z neproniknutelne spleti listi se ozval jeho vitezoslavny krik:
„Tak prece existuje!“
„Co existuje?“ zeptal se Tor Lik.
„Vzdusne proudeni, stabilni vitr!“
„Samozrejme! Jestli jsme jen proto lezli do tehle vysky, mohli jste se me zeptat uz driv.“
„A jak se ti podarilo bez pristroju zjistit vzdusne proudeni?“
„Vsimli jste si zvysene vlhkosti v korunach?“
„Ano, samozrejme! Ted je vsechno jasne! To tedy vysvetluje ohromnou vysku stromu! Snazi se dosahnout staleho vzdusneho proudu, ktery vane nad horami a prinasi vlahu ze zavetrne strany… Vyborne zarizeno! Vystupte sem ke mne, zapneme robota a zacneme sestrojovat kluzak.“
„Kluzak?“
„No ovsem. Pamatoval jsem na to, abychom se mohli prepravovat pres prusmyky, reky nebo morske zalivy.“
Jednolity zelenohnedy prikrov byl asi o sto metru niz nez vezovita koruna stromu, ktery si astronauti vyhledli.
Smerem k rovniku a osovemu poledniku pretinaly lesni porost strme svahy sedofialovych hor. Za nimi protekala kdysi velika reka urodnou rovinou Men-Zin, a bylo tam i jedno z nejstarsich mest na planete, Kin-Nan-Te. Pozemstane se chteli do neho dostat, a odtud pak privolat letadlo.
Gen s Torem zacali rozbalovat ohromne dilce nejjemnejsi prusvitne tkaniny a napinali ji na ramy z vlaken, ktera na vzduchu okamzite tvrdla.
Tivisa plnila informacni civky novymi pozorovanimi.
Kdyz vyslo slunce, sestoupili astronauti nize, ukryli se v listi a cekali, az zesili vetrne proudy. Z velkych, hakovite zahnutych listu vychazela opojna vune, z niz cestovatelum vysychalo v krku.
„Bude lip, kdyz si nasadime masky,“ radila Tivisa.
Muzi ji poslechli a dychani se zlepsilo. Tor Lik pritisknuty ke kmeni se kochal pohledem na Tivisu. Uvelebila se v rozsose vetve protahle jako obri dlan a za mirneho pohupovani klidne pracovala v trisetmetrove vysce, jako by cely svuj kratky zivot prozila na stromech.
Gen Atal rozdal trubicky s potravou a zamyslil se.
Nemohu zapomenout na lebku ze zaludku te obludy,“
rekl najednou. „Ze by to byli lidozrouti?“
„Je to mozne,“ odpovedela Tivisa. „Spis se ale zivi mrtvolami. Vzpomente si na dve zvlastnosti, ktere si vzajemne odporuji. Rozmerem se zvirata podobaji velkym dravcum, ale jejich zuby, i kdyz mohutne, jsou kratke a tupe. Jsou to patrne nejvetsi suchozemsti zivocichove na Tormausu, kteri se uchovali proto, ze zmenili druh potravy.
Doslo k tomu asi v dobe katastrofy ve Stoleti Hladu, kdy o mrtvoly nebyla nouze, jestli dokonce sami lide s nimi nesouperili v pojidani stejne stravy.“
„Rikate strasne veci, Tiviso,“ rekl zachmureny Gen Atal.
„Priroda si pomaha ze slepych ulicek nejnelitostnejsimi cestami. Kanibalismus prestava byt zakazanou veci pri nizkem rozvoji emoci a intelektu, kdy neodbytna zadost hladoveho tela zatemnuje city a paralyzuje vuli.“
Tor Lik natahl unavene nohy.
„Jestli tu byl nekde sezran clovek, rozhodne nemuze byt krajina liduprazdna.“
„Tuponosi dravci dovedou probehnout velke vzdalenosti.
A pak zapomnels, co nam nedavno rikali v Biologickem institutu?“
,O potulnych lidech i celych osadach, ukrytych v odlehlych oblastech?“ rozpomnel se Tor Lik. „Mozna ze to je ono nebezpeci, na ktere nas upozornovali.“
„Ale mohli myslet i limaje, nebo tyhle zde“ ukazala Tivisa dolu a mrstila tam prazdnou tubu.
V odpoved se ozval ohlusujici rev.
„Prece jen je strasne, ze nas nevarovali,“ rekl Tor Lik.
„Nebo sami nic nevedi?“
„Tomu lze tezko uverit!“ odporovala Tivisa. „Ale je to opravdu hrozne. Treba v rezervacich uz davno nikdo
