okamzite pripomnel Zemi. Kdyz se rozhledl, uvidel, ze steny jsou oblozeny dlazdickami z lesteneho dunitu a pyroxenitu, hornin, vyvrelych z nejspodnejsich vrstev zemske kury.
Zrejme i nejhlubsi zony tormanskeho povrchu mely stejne slozeni. Jako by chtely zduraznit shodny puvod, prosvitaly rude pod nanosem prachu dva valcovite vlysy. Tor v nich poznal hrubozrnny eklogit s velkymi krystaly granatu.
„Tore, kdepak jsi?“ zavolala hlasite Tivisa a vstoupila za nim.
„Pssst! Odejdi odtud, budova sotva drzi pohromade.“
„Copak jsi objevil zajimaveho v te zaprasene mistnosti?“
„Je oblozena hlubinnymi vyvrelinami, ktere uplne pripominaji pozemske. Vnitrni skladba Tormansu je asi Zemi velice podobna. V dusledku toho ma planeta skoro stejnou gravitaci i charakter geologickych procesu.“
Za mestem se prostirala hola rovina, ktera smerem k horam zvolna stoupala. Vzduch se tetelil horkem a v dalce se rozplyvaly tmave skvrny. Stereoteleskop ukazal, ze jsou to prvni zive stromy.
Tri Pozemstane vytrvale slapali po serpentinovite ceste z ujezdeneho sterku. Puda se za cela staleti pod koly tezkych povozu natolik slehla, ze cesta pripominala ricni koryto.
Vtom se Gen Atal zastavil tak prudce, ze devitinozka, cupitajici vedle, zvedla mracno prachu, kdyz se kratkyma nozkama zaryla do zeme.
„Podivejte, jdeme po hrbitove!“ zvolal inzenyr kosmicke ochrany a ukazoval na nekonecne pole malych vyvysenin.
Nekde bylo videt jeste zbytky ohradek nebo cementovych desek misto pomniku.
„Vas to udivuje, Gene?“ rekl Tor Lik. „Ostatne, prisel jste prave z Coamu. Kolem kazdeho mesta se na desitky kilometru rozkladaji podobne hrbitovy z doby prelidneni planety, kdy kvuli nedostatku paliva se mrtvoly nemohly spalovat, a lide se musili vratit ke starovekemu zpusobu pohrbivani. Giganticke hrbitovy jsou jednim z nejvymluvnejsich svedectvi hrozne fosforove katastrofy na zdejsi planete. Jestlize se Tormans prvkovym slozenim tolik podoba Zemi, pak i zde musily byt zasoby fosforu vcelku male. Tormantane nejen ze rozpustili fosfor v odpadech splavenych do oceanu, odkud ho jejich uboha energetika nebyla schopna vytezit. Oni ho zadrzeli v trilionech svych koster a zakopali na techto vyschlych hrbitovech. Tim ho vyloucili z kolobehu planety a zapomneli pritom, ze jakekoli procesy proti toku entropie se neobejdou bez fosforu.“
„Ano, je podivne, proc se nevzdali starodavneho pochovavani telesnych pozustatku?“
„Zrejme bylo nad jejich sily dat udalostem jiny smer,“ rekl Gen.
„Anihilace kvality kvantitou,“ rekla Tivisa. „V zelenych dzunglich byl tygr velkolepym zviretem, nahanejicim az mystickou hruzu. Ale predstavte si deset tisic tygru, vyhnanych treba na takovouhle rovinu! At je takova masa sebenebezpecnejsi, je to jen stado odsouzene k zahube, tygr v ni neexistuje!“
Gen Atal si z neznamych duvodu povzdechl a nepronesl uz ani slovo.
Ridky porost se rozprostiral na vsechny strany a mizel za horizontem na upati horskeho pasma. Pozemstane dosli k prvnim stromum. Tmavohnede kratke kmeny zvedaly k olovenemu nebi pravidelne trychtyrovite koruny, jejichz vetve nesly velike cokoladove zbarvene listy. Neobvykla asymetrie zakrnelych kuzelu, postavenych zakladnami vzhuru, pripominala, ze v okoli Zrcadloveho more panuje stale bezvetri. Cestovatelum bylo horko, prestoze provzdusovani skafandru pracovalo naplno. Vzduch, unikajici zaklopkami na patach, viril pri kazdem kroku male struzky prachu.
Tormansky vecer bez soumraku zastihl astronauty mezi stejnymi stromy, ale s daleko silnejsimi kmeny a korunami tak hustymi, ze se jednotlive vetve ztracely v zaplave obrovskych listu. Dlouhe stiny se kladly na suchou pudu.
Strnula obora nejevila sebemensi znamky zivota. Kdyz vsak Pozemstane ulehli k odpocinku pobliz stromu rostouciho u cesty, sletl se kolem rozsvicene lampy jakysi polopruhledny hmyz. Astronauti pro vsechny pripady zapojili vzdusne trysky na limcich svych skafandru. Tivisa pomalu vtahla vzduch rozsirenym chripim a rekla:
„Sugesce je bajecna vec. Patrony trysek jsou zasobeny pozemskym vzduchem, a treba vim, ze je to jen atomarni smes, absolutne bez chuti i vune, citim, ze zdejsim dusnem vane aromaticky vitr severnich jezer… Pracovala jsem tam pred expedici.“
„Zde musi kazdy ventilator pripadat cloveku jako severni vitr, proti tomu vedru a prachu,“ zabrucel Tor Lik, vytahl chladici polstarek a prilehl k boku sveho robota.
Dvanactihodinova tormanska noc trvala prilis dlouho, nez aby astronauti mohli cekat do svitani. Prvni se probudil Gen Atal, zmoreny hruzostrasnymi sny. Zjevovaly se mu mihotave giganticke stiny, neurcite postavy, jez se prikradaly podel naklonenych kamennych hrazi, rude chuchvalce koure v zejicich propastech. Gen nejakou dobu lezel a snazil se analyzovat sva videni, dokud nepochopil, ze podvedome instinkty ho upozornuji na hrozici nebezpeci, vzdalene sice, ale nesporne. Vstal, a v tu chvili se probudila i Tivisa.
„Zdalo se mi neco oskliveho, zneklidnujiciho. Zde na Tormansu citim v noci zvlastni tizi, hlavne pred rozbreskem.“
„Hodina Byka, dve hodiny po pulnoci,“ poznamenal Gen Atal. „Tak nazyvali praveci lide dobu kratce pred svitanim, kdy pry panuji demoni zla a smrti. Mongolove ze Stredni Asie verili, ze vlada Byka konci, kdyz kone pred rozednenim ulehaji na zem.“
„Na tom neni nic divneho,“ ozval se astrofyzik. „Je to docela zakonity pocit, v nemz je obsazena fyziologie organismu jeste z prvobytnych dob a zvlastni stav atmosfery pred svitanim.“
„Pro Afiho je vsechno spojeno s kosmem!“ zasmala se Tivisa.
Genuv rudozlaty robot se hnul kupredu. Vysoko zvednuta lampa na pruznem stvolu osvetlovala cestu. Cerne stiny divoce tancily v prohlubnich a vymolech, jako v Atalovych snech. Devitinozka na nerovne pude poskakovala, a tma se hned tesne priblizovala, hned zas na chvili ustupovala.
V navalech temnoty vzdy na okamzik zaplaly ojedinele ohynky hvezd. Napravo nemohoucne svitil mesic Tormansu, a jeho bledy svit spore ozaroval pravidelny vrsek vzdalene hory. Aniz vedeli jak, dosahli cestovatele prusmyku. A znovu meli pred sebou holou pustinu… Zacal sestup, stejne povlovny jako byl vystup. Vepredu se v ridnouci tme rysovalo neco temneho a zakryvalo cely, stezi viditelny horizont. Dole bylo slyset slaby rovnomerny sum.
Pozemstane uz privykli ohromnym vyschlym prostoram Jan-Jachu a neuvedomili si hned, ze to bubla voda. Kratke svitani zhaslo robotovu lampu a vpravo vzadu zaplalo ponure purpurove slunce. Stoupalo, jasnelo, a mezi horami se objevila kotlina. Kdesi pod svahem sumela ricka a za ni, na nizkych kopcich, rostla houst gigantickych stromu.
I v astronautech, zvyklych na stopadesatimetrove pozemske eukalypty a sekvoje, se zatajil dech. Rady pomerne stihlych kmenu, vysokych dve ste padesat az tri sta metru, vytvarely nahore souvisly prikrov z vetvi a listi. Pozemstane sestoupili k ricce. Ocekavali pruzracny horsky potok bezici pres oblazky a sterk, ale narazili na hlubokou, temnou, skoro nepozorovane plynouci vodu, prehrazenou kusem obroviteho stromu spadleho napric. Sestice poutniku, tri lide a tri roboti, presli opatrne pres kluzkou hraz na mekky mechovity porost. Devitinozky musily delat skoky, aby v nem neuvizly kratkyma nozkama. Mech vystridala opet sucha kamenita: puda, pokryta v lesnim pasmu silnou vrstvou zetleneho listi a vetvi. Pod nohama chodcu se poloshnily prikrov menil v cervenohnedy prach. Zrejme cela staleti nikdo nevstoupil na tyto zvetsele zbytky.
„Takhle tedy vypadaly tormanske lesy pred prichodem nasich hvezdoletu!“ rekla Tivisa tise.
„Zajimalo by me, kdo tu v tech dobach zil?“ polozil otazku Gen Atal a zviril temny prach, kdyz nohou prohrabl zpuchrelou vrstvu listi a plodu. „Zde dole by se nekdo stezi uzivil!“
„V pozemskych pralesich se vsechno zive soustredovalo tam,“ ukazala Tivisa rukou ke zkrivenym vetvim v nedohledne vysce.
Jako odpoved na jeji posunek se rozlehl lesnim tichem vysoky svistivy skrek. Pozemstane ztuhli prekvapenim.
Kdesi v dalce se ozvala odpoved pripominajici hvizd rychlobezne diamantove pily.
Tor Lik vytahl spesne stereoteleskop a snazil se zahlednout neco v hustem listi. Ale ve trisetmetrove vysce postrehl jenom nepatrny pohyb vetvi.
„Tak vida!“ vykrikl vesele Gen Atal. „Vsechno za Zrcadlovym morem prece jen nevymrelo! Vsechno Tormantane nesnedli!“
Pusobi-li faktor Ahrimanovy Strely, pak tam zbylo sotva neco kloudneho,“ zasklebil se Tor Lik. „Ten skrek ve mne nevzbuzuje zrovna sympaticke pocity.“
Astronauti dlouho stali, poslouchali, a nastavili oko robotovy kamery na malou svetelnost. Ale zdalo se, ze obrovity les v sobe neuchoval o nic vic zivota nez zchatrale krabicovite domy ve meste Cendin-Tot.
