Zde byla odedavna oblast „privrzencu prirody“, lidi, kteri neprijali vseobecnou urbanizaci a presidlili do zony s nezdravym podnebim. Neumerny vzrust obyvatelstva na planete prinutil Tormantany zastavet i prirodni rezervace.
Privrzenci prirody zmizeli a splynuli s masou mestskych obyvatel. A prece nevelke uzemi pralesa zustalo zachovano pred zhoubnou spotrebou sestnacti miliard Tormantanu.
Byla to zrejme nahoda. Katastrofalni krize vypukla driv, nez mohla byt vykacena posledni obora. Mnoho mest vymrelo, a ti, kdo zili v zonach s mene prijemnym podnebim, nikdy uz opustena mista znovu nezabydlili.
Breh se priblizoval. Pozemstane chteli vystoupit na strechu kajuty, ktera nahrazovala mustek, ale pruvodci se energicky vzepreli. Mluvili velmi rychle, s prizvukem vsech obyvatel Zadni polokoule, a polykali souhlasky.
Astronauti, zvykli na zretelnou vyslovnost ze statnich rozhlasovych prenosu a z pomale reci hodnostaru, rozumeli svym spolucestujicim jen s obtizemi. Vyslo najevo, ze v Zrcadlovem mori ziji obrovske vsezrave prisery, ktere dlouhymi chapadly uchvacuji s paluby a stahuji do hlubin vsechno zive. Je jich nescislne mnozstvi.
„Podivuhodna analogie s pozemskymi mori,“ rekla Tivisa.
„Kdyz lide v dobe Rozdeleneho Sveta vyhubili vorvane, rozmnozili se velci hlavonozci tak, ze se proti nim musila vest skutecna valka. Vyhlazeni kterehokoli druhu vzdycky pomalu narusovalo rovnovahu prirody, vytvarenou miliony roku. V dusledku vyberoveho zamereni zla, ktere dnes nazyvame Ahrimanovou Strelou, zanikaly rostliny i zvirata, a vzdycky druhy nejkrasnejsi, napadne, mene prizpusobene novym zivotnim podminkam. Odolaly vetsinou druhy skodlive, a nekdy se mnozily tak fantastickou rychlosti, ze doslova zaplavovaly ohromne rozlohy. Zakon o prezivani skodlivych forem tam, kde prirodu neodbornymi zasahy mrzacil clovek, poznali Tormantane z vlastni zkusenosti.“
„Jaka skoda, ze v prekrasnem kristalovem mori zije takova havet! Chtela bych se tu vykoupat, kdybych nemela skafandr,“ koncila smutne Tivisa.
„Copak ty nepozorujes vsude na Tormansu jednu zvlastni zakonitost?“ zeptal se Tor Lik. „Na vsech krasnych mistech, budovach i v lidech je vzdycky neco spatneho.“
„Mily Afi,“ oslovila Tivisa Tora pratelskou prezdivkou, jakou si na Zemi vymyslili pro astrofyziky, a rozcechrala mu trochu vlasy, „nejvyssi cas, aby ses vratil na hvezdolet.
Nostalgie te prepada stale casteji…“
„Mas pravdu. Vstoupil jsem na tuhle zpustosenou planetu jako do uschle zahrady, z niz nevede zadny vychod!“
„Copak clovek tak zmenil celou planetu?“ zeptal se Gen Atal a predstavil si na okamzik nevycerpatelnou stedrost Zeme.
„Zdroje kazde planety jsou omezene,“ odpovedel Tor.
„Nelze brat, aniz clovek dava.“
„Ano, videli jsme mnoho smutnych veci,“ souhlasila Tivisa. „Vybita zver i vyhubene velke ptactvo, vylovene ryby, jedli mekkysi i vodni rasy. Vsechno se snedlo v dobe katastrofalniho Stoleti Hladu. Kratkozraka honba za mnozstvim, laci i masovosti vyrobku otravila reky, jezera, more.
Reky vyschly po vykaceni lesu a silnem odparovani vodnich nadrzi. Jezera se postupne zanasela zvysenou koncentraci soli. Pitna voda je skoro vsude stejne draha jako potraviny.
Staci sotva pro zemedelstvi teto ubohe planety. Na odsoleni nemaji dostatek energie. Vyrazne polarni cepicky zde nejsou, a tudiz ani zasoby sladkovodniho ledu. A dobytkarstvi?
Videli jste jejich skot? Biologicky jsou to stejne kozy, ktere kdysi zachranily biblickou civilizaci, ale znicily veskere rostlinstvo na brezich Stredozemniho more.“
„Jestlipak vubec chapou, co napachali?“ zeptal se Gen Atal. „Mluvili jste s vedci v biologickych ustavech?“
„Myslim, ze chapou. Ale jejich biologie je zastarala a redukuje se hlavne na selekci, praktickou anatomii, fyziologii a jeji lekarska odvetvi. Nestacili dokonce ani prostudovat vlastni zvirenu, nez vyhynula. To uz je ztraceno navzdy.“
„Navzdy! Nejak prilis casto zde slysim to slovo, pro cloveka nesnesitelne,“ rekl Tor Lik a odmlcel se s pohledem uprenym na more.
Pruzracna voda vpredu se rozcerila. Pozemstane meli zpocatku dojem, ze na povrch vypluly spletene rasy. Ale z neurcite hmoty se vynorila cela houst svijejicich se chapadel modrozelene barvy. Vzpinala se az ctyri metry nad hladinu, kroutila se a mrskala do vsech stran zplostelymi rudymi konci.
Lod ucinila prudky obrat, setrvacnost vrhla astronauty na stenu kabiny a levy doutnik plovaku se zvedl nad vodu.
Motory zahrmely a za zpenenou hradbou prisera zmizela.
Oba Tormantane se o neco tise preli. Kormidelnik zrejme zvitezil a rukou ukazoval nekam stranou od brehu oblozeneho kamennymi deskami.
„Nepristaneme primo u mesta,“ vysvetlil svym pasazerum druhy Tormantan. „Kolem pristaviste je velka hloubka a mohli by nas napadnout limaji. Jeste nikdy se neobjevili tak blizko u mesta. Stranou je melcina, kam se nedostanou; tam pristaneme. Ale budete muset udelat znacnou okliku pesky.“
„Z dalky strach nemame,“ usmala se Tivisa.
„A nebojime se ani tehle haveti,“ vpadl do hovoru Tor Lik. „Nasi roboti je zazenou nebo znici!“
„Proc zbytecne plytvat bateriemi?“ namitla Tivisa.
„Gen sice prinesl cerstve, ale mame pred sebou dlouhou cestu.“
„Tivisa ma pravdu. V hlavnim meste tvrdili, ze tu cihaji ruzna nebezpeci. Krome toho pri utoku ve vode spotrebujeme dvojnasobne mnozstvi energie.“
Tor Lik zvedl ruku k celu na znameni, ze se podrobuje.
Pod lodi vystupoval z hloubky svah melciny. Pruvodci dovolili astronautum vstoupit na palubu. Tezky nehybny vzduch byl citit kyslicnikem dusnatym. Jako by ve zdejsi prirode prevladaly nezivotne chemicke procesy. Ukazalo se, ze podivuhodne rovne zelene dno tvori zpevnene vrstvy jilu. Za zadi se tahnula ohromna klubka zvirenych usazenin.
„Jak by ses tu mohla koupat, Tiviso?“ ukazal Gen Atal na dno. „Tady zapadnes az nad hlavu.“
Motory se rozehrmely, kolem zavirila kalna voda. Lodivod plnou silou vrhl plavidlo na pobrezni val z pisku a drobnych oblazku. Odtud se Pozemstane po siroke desce bez namahy dostali na breh a prevedli tam i sve deviti nozky.
„Kdy se pro vas mame vratit?“ zeptal se trhanou reci kormidelnik.
„Neni treba,“ rekl Tor a oba moreplavci si viditelne oddechli.
„Zajdeme hloubeji na pevninu a prejdeme hreben smerem k rovniku, abychom se dostali na rovinu Men- Zin,“ pokracoval astrofyzik a nahlizel do mapy. „Tam pro nas poslou letadlo.“
„A prohledneme si nejvetsi mrtve mesto na Zadni polokouli,“
dodala Tivisa.
„Kin-Nan-Te!“ zvolal kormidelnik a zmlkl.
Jeho druh do neho strcil, pritom se uklanel astronautum a pral jim „neuchylnou cestu hada“.
Potom Tormantane rozhoupali plavidlo, lod se odtrhla od melciny a zmizela v Zrcadlovem mori.
Pozemstane, odkazani ted sami na sebe, shodili saty, sbalili je do pevnych ranecku a pripevnili k devitinozkam.
Nato se tri postavy v temne granatovem, malachitove zelenem a skoricove zlatem skafandru vydaly dlouhym neunavnym krokem podel brehu k ovalnemu prostranstvi u pristavu. Opustene mesto je privitalo sklicujici jednotvarnosti, charakteristickou pro spesne a ledabyle stavitelstvi v epose populacni exploze. Svedcily o tom domy, skoly, byvale zabavni mistnosti i nemocnice. Zvlastni zvyk, hromadit ve stisnenych ctvrtich objekty pro ruzne ucely, odsuzoval deti, nemocne i stare lidi zit v deprimujici nahustenosti a brzdil hlucnou dopravu v uzkych ulicich podobnych kanalum. To vsechno Tivisa i Tor pozorovali uz v zivych mestech.
V nevzhlednych soubeznych radach budov s jednotnymi okennimi otvory nebylo nic tajemneho, co obvykle pritahuje navstevniky opustenych mest. Pozemstane spesne prechazeli jednotvarne ulice plne prachu. Pokrivene pahyly stromu staly bez hnuti v dusnem vzduchu a rozpadaly se pri prvnim doteku. Tor nazdarbuh vesel do budovy, ktera ho zaujala barevne oramovanym vchodem. Prorezavele pruhy zelezobetonovych krytin sotva udrzovaly stropy.
Tor se rozhodl zajit hloubeji do domu. Ladne oble kontury interieru se pronikave lisily od bezutesnych pravouhelniku vetsiny budov. Polokruhovitou halou, preplnenou zbytky nabytku, vstoupil do kulateho salu, ktery mu
