netrapte se, Cedi. Neplatime zas prilis draze — mluveno po tormantansku — za to, abychom mohli na vlastni oci uvidet tak neuveritelnou spolecnost. Rodis rika, ze prave takhle si predstavovala epochu Rozdeleneho Sveta na Zemi!“
„Co je zde tedy neuveritelneho? Je to jen smutne, kdyz clovek pomysli na zbytecne zkousky a obeti nasich spolecnych predku, kteri tim vsim uz prosli…“
„Hlavu vzhuru, Cedi! Ceka nas jeste nemalo zkousek.
Kazdy den se tu urcite prihodi neco neprijemneho, a nechtela bych dlouho zustat na Tormansu,“ priznala se Eviza.
Sociolozka uslysela za stenou hlasy vracejicich se majitelu bytu a rozloucila se s lekarkou. Devitinozka sama zalezla pod postel. Cedi spustila prikryvku a stretla se pohledem s Casor. Tormantanka stala se spustenyma rukama, tvare ji planuly, ale v ocich staly slzy.
„Mocny Hade, ta Eviza je nadherna!“ rekla. „Srdce se mi svira, jako kdyz jsem v detstvi poslouchala pohadku.“
„Co je na ni zvlastniho?“ usmala se Cedi.
„Vsechno! Ty jsi take hezka, ale ona…! Proc je vsak takova tvrda, proc je v ni tak malo lasky a soucitu?“
„Casor! Jak jsi mohla najit na Evize tolik chyb? Lide na Zemi nejsou takovi!“
„Ted uz vim, ze ne! I kdyz,“ divka se chvili zamyslila, „tys mi zpocatku pripadala stejna. Ze by i ona byla jina?
Ale krasna je az k nevire!“ Casor si otrela bezdecne slzy a vyklouzla z pokojiku.
Cedi zustala zamyslene stat. Poprve si vycitala prilisnou sebeduveru, s niz se rozhodla studovat sociologii takove planety. Chybela ji Evizina neochvejna sebejistota, i hloubka, jakou mela Rodis.
Ve stejnem okamziku si Eviza Tanet promyslela sve vystoupeni na konferenci. Jak vypravet tormantanskym zdravotnikum o nesmirne sile pozemske mediciny ve srovnani s jejich prekvapive ubohou vedou, aby se neurazili a necitili ponizeni?
Videla obetave a hrdinne lekare, kteri s vypetim sil pracovali ve dne v noci, bojovali s bidou v nemocnicich, s nevedomosti a hrubosti pomocneho personalu, ktery proklinal svou spatne placenou, spinavou a neuznavanou praci.
Pacienti byli vetsinou DZI, personal KZI. Obe vrstvy se vzajemne nenavidely a situace nemocnych se stavala tragickou.
Obvykle pribuzni delali vsechno mozne, aby svym blizkym pomohli prekonat nemoci doma. Situace na chirurgii byla nemozna. Dusne, preplnene pokoje s typickym pooperacnim zapachem dlouho Evizu strasily ve snu a rusily jeji vzpominky na Zemi.
Pozemskou lekarku ubytovali inzenyri z vrstvy DZI, zajimajici vyssi stupen v hierarchickem zebricku. Proto jeji pokoj i luzko byly o neco prostornejsi, nez mela Cedi.
Kazda pricka v tormantanske hierarchii nesla s sebou nejake vyhody, at uz se tykaly vetsich rozmeru bytu nebo lepsi stravy. Eviza s udivem pozorovala, s jakou urputnosti lidi o takova nicotna privilegia bojuji. Hlavne se snazili proniknout do horni vrstvy hodnostaru, stat se „hadonosi“, jejichz vysady dosahovaly maxima. Plnou silou propukaly podvody, pomluvy a udavacstvi. Uplatky, otrocka horlivost, slepa nenavist ke konkurentum… Ahrimanova Strela silela, odstranovala z cesty slusne a cestne lidi, rozmnozovala mezi „hadonosi“ rady padouchu…
Eviza, kvetouci a plna zivota, vstoupila v den konference do sluzebniho pokoje lekaru v Ustredni nemocnici. Prosla ozarovaci komorou a desinfekcni chodbou do male haly. Zastavila se, aby na sebe pohledla do zrcadla. Ze sousedniho kurackeho pokoje k ni dolehly pootevrenymi dvermi hlucne hlasy. Hovorici mluvili bez zabran. Eviza pochopila, ze je rec o ni. Mladi lekari vyjadrovali o prekot sve nadseni nad cizinkou, a to zpusobem, ze Eviza nevedela, ma-li se smat ci zlobit.
„Cely se tresu, kdyz jde kolem mne,“ slysela vysoky tenor, „zluta kukadla ji sviti, prsa div neprotrhnou bluzu, nohy, ach, jake ta ma nohy…!“
Eviza vesla do kurackeho salonku. Privitali ji tri lekari, kourici dymky. Preletla vsechny smejicima se ocima a mladici se dovtipili, ze vyslechla jejich rozhovor.
Primar nemocnice, majestatni muz v brylich, uvidel Evizu a roztahl v usmevu tenke, neprijemne rty lisaka a mrzouta. Mel na sobe obvykly sat vsech lekaru na Jan- Jachu, zluty plast s cernym pasem a stejne zlutou mekkou capku. Bystryma primhourenyma ocima rychle preletl ubor sve pozemske kolegyne, jejiz postava, nalada i hrda tvar byla v dokonale harmonii s jasnou barvou obleku.
„Pojdme do meho vozu!“ a necekaje na souhlas tahl Pozemstanku k postrannimu vchodu, kde ho cekal dlouhy a uzky dopravni prostredek.
Konference se mela konat v palaci za mestem. Stroj splhal po prikre ceste a predjizdel spousty chodcu. Na jednom miste Eviza zpozorovala starou DZI s tezkym nakladem na zadech a mimovolne pokynula ridici, aby zastavil.
Ale sofer ani nepribrzdil. Na udiveny astronautcin pohled se seflekar jen zasmusil. Dojeli k budove s omselymi ozdobami z velkych kamennych kvetu. Vysoka zed se na nekolika mistech sesula, tristupnova vizka nad branou byla na spadnuti. Ale zahrada kolem vypadala husta a svezi, bez znamek uvadani, charakteristickych pro parky a sady ve vnitrnim meste.
„Jak jsem videl, prekvapilo vas, ze jsme nesvezli starenu?“
zacal vedouci lekar a pohledl na Evizu po svem boku.
„Jste vsimavy!“
„U nas nemuze byt clovek prilis dobry,“ rekl Tormantan, jako by se ospravedlnoval. „Za prve bychom mohli dostat infekci, za druhe musime setrit stroj, za treti…“
Eviza ho posunkem prerusila.
„Nemusite mi nic vysvetlovat. Vy zde myslite jenom na sebe, setrite stroj, ten primitivni vyrobek ze zeleza a umele hmoty, vic nez cloveka. To vsechno je zcela prirozene ve spolecnosti, kde zivot mensiny se vykupuje smrti vetsiny obyvatel. Jen se divim, proc jste se dal na medicinu. Ma smysl lecit lidi pri vasem systemu lehke smrti a rychle vymeny generaci?“
„Mylite se! DZI jsou nejcennejsi cast obyvatelstva. Nasi povinnosti je oddalit jejich smrt, lecit je vsemi prostredky.
Idealni by ovsem bylo, kdybychom mohli zachovat pouze mozek, oddelit ho od zchatraleho tela.“
„Nasi predkove upadli do stejneho omylu, kdyz se domnivali, ze mozek a psychiku lze oddelit od ostatniho tela, jako by spolu netvorily nerozlucny celek. Nekteri lide dokonce tvrdili, ze cely svet existuje pouze v predstave cloveka.
Zde vezi koreny mnoha biologickych omylu. Mozek ani psychika se neutvareji samy o sobe. Jejich struktura a funkce jsou vytvorem spolecnosti a doby, je to souhrn poznatku v obdobi vzniku individua. Jenom nepretrzitym vstrebavanim novych dojmu, znalosti i vjemu prekonava mozek emocionalnich lidi nebo tech, kdo maji vynikajici pamet, zakonitou konzervativnost, a to jen do urcitych mezi. Veliky vedec tricet let po dosazeni vrcholu sve cinnosti se stane konzervativcem, beznadejne zaostavajicim za svou dobou. On sam to ani nepochopi, protoze jeho mozek je naladen na stejnou notu se svetem, ktery uz odesel do minulosti.“
„Je prece mozno modelovat nove podminky, umocnovat je…“
„Zatimco modelujete, vzdalenost mezi kondici mozku a podminkami prostredi jeste vzroste. Psychicka sfera se meni nepomerne rychleji nez biologicka transformace.“
„My jsme neteoretizovali, nybrz bojovali se smrti, na pokusech jsme si osvetlovali nove moznosti, jak prodlouzit zivot.“
„A pripojili jste ke kolosalnimu seznamu prirodnich i lidskych zlocinu dalsi miliony mucedniku. Kdyz clovek secte vsechna zvirata utyrana pri pokusech, vsechny nemocne usmrcene operacemi, pak musi co nejrozhodneji odsoudit vas empirismus. V historii nasi mediciny a biologie byly take periody preziraveho vztahu k zivotu. Kazdy zak smel kuchat zivou zabu a polovzdelany student psa nebo kocku. Zde je velice dulezite zachovat miru. Prestoupi- li se hranice, stane se lekar reznikem ci travicem a vedec vrahem. Neni-li dosazeno potrebne meze, pak se lekari meni na fantasty ci negramotne ourady. Nejhorsi ze vsech jsou fanatikove ochotni rozrezat cloveka krizem krazem, o zviratech nemluve, jen aby provedli nebyvalou operaci, zamenili nezamenitelne. Nechapou, ze clovek neni mechanismus slozeny ze standardnich soucastek, ze srdce neni jen pumpa a mozek nepredstavuje celeho cloveka. Takovy pristup k veci nadelal sveho casu u nas mnoho skod, a vidim, ze na vasi planete je v plnem rozkvetu.“
Vedouci lekar chytil Evizu za ruku a strhl ji z cesticky.
Ocitli se za kosatym kerem.
