Cedi na neho pohledla klidne, dokonce trochu smutne, a rychle uvazovala, jak vyklouznout z dane situace, aniz by musila prozradit svoje inkognito.
„U nas mladenci takhle nejednaji,“ rekla tise. „Kdyz hned na zacatku znamosti zacneme s objimanim, co budeme delat pozdeji?“
„Copak ty to nevis? Kolik je ti let?“
„Dvacet,“ zalhala Cedi.
„Tim spis! Ja myslil, ze nejvys sedmnact… jdeme!“
„Kam?“
„Ke mne. Mam pokoj s oknem k pruplavu. Koupim vino a zakusky, bude nam pekne.“ Sotsek znovu Cedi pevne objal.
Mlcky se mu vytrhla a pospisila, aby se dostala z aleje na ulici. Chodci neprivedli pronasledovatele do rozpaku.
Znovu divku dostihl a prudkym trhnutim ji prinutil, aby se k nemu otocila tvari.
„Proc jsi se mnou sla?“ zeptal se zlostne.
„Nevedela jsem, ze to takhle dopadne, odpustte!“
„Jakepak odpustte? Pojd, vsechno bude dobre. Nebo se ti nelibim? Pojd, nebudes litovat!“
Cedi ustoupila stranou, a v te chvili ji Sotsek vytal policek.
Uder nebyl zvlast bolestivy. Sociolozka dostavala pri trenincich mnohem silnejsi rany. Ale poprve uhodil nekdo pozemskou divku ery Spojenych Rukou s umyslem, aby ji urazil a ponizil. Spis s udivem nez s rozhorcenim se Cedi ohledla na davy lidi spechajicich kolem. Lhostejne nebo bazlive se divali, jak silny muz bije devce. Nikdo nezasahl, ani kdyz dostala jeste tvrdsi ranu.
„Ted uz dost!“ rozhodla se astronautka a zmizela. Psychologickou hru „na mizeni“ znalo na Zemi kazde dite.
Spocivala v umeni odlakat od sebe protivnikovu pozornost a soustredit ji na neco vedlejsiho, pak neslysne ustoupit za jeho zada a nevychazet ze sektoru neviditelnosti. Hra se dala provadet jenom na otevrenem miste, kde clovek mohl predvidat vsechny souperovy obraty.
Sotsek se divoce a nechapave rozhlizel, dokud se Cedi neobjevila v jeho zornem poli.
„Tady jsi! Uz mi neujdes!“ zajecel Tormantan a zvedl pest.
Cedi se bleskurychle shybla a zasadila mu paralyzujici udery do dvou nervovych uzlu. Sotsek se ji skacel k noham.
Svijel se v marnem usili postavit se na neposlusne koncetiny a ziral na astronautku v bezmeznem udivu. Pritahla ho ke stene, aby se mohl oprit zady, nez pomine strnuti.
Kolem se utvoril hloucek mladiku a divek. Bez okolku si prsty ukazovali na povaleneho Sotseka, pochechtavali se a delali nelichotive poznamky. Cedi se stydela. Rychle zamirila dolu ulici. V usich ji stale znel sprosty smich, pred ocima mela Sotsekuv uzasly pohled. Ovladl ji zvlastni, novy pocit. Podobal se smutku a tizil srdce. Nechapala jeste, ze je to litost, prosty lidsky cit. Soustrast, soucit, touha pomahat pripadaly cloveku v ere Spojenych Rukou jako samozrejmost. Ale litost pramenici z bezmoci vuci utrpeni byla pro ni nova a prinutila ji uzkostlive zkoumat vlastni jednani. Byla nespokojena sama se sebou, snazila se najit chybu.
Netusila pritom, ze oba jeji pratele, Eviza i Vir, stejne zalostne klopytali pri prvnich krocich v zivote hlavniho mesta.
Cedi spechala domu, aby bez Casor nenadelala jeste dalsi hlouposti. Setkavala se s uzaslymi pohledy kolemjdoucich a netusila, jak velice se lisi od obyvatel Jan- Jachu svou hrde vztycenou hlavou a vysokymi nadry. Vydechla ulevou, kdyz prekrocila prah tesneho bytu.
Casor mela z jejiho navratu radost a nahle si uvedomila, ze nechala Cedi bez penez. Hned ji vnutila nekolik osoupanych ctverecku z plasticke hmoty, pomalovanych hieroglyfy a znackami.
Pozemstanka penize poslusne prijala a vypravela o svych prihodach. Tormantanka se velmi polekala.
„To je nebezpecne! Urazit muze! Ty jeste nevis, jak jsou mstivi!“
„Ale urazil prece on me,“ namitla Cedi.
„To nema zadny vyznam. Pro muze neni dulezite, co my zeny citime. Jen kdyz sami uspokoji svou pychu. Vina je vzdycky na nas… Zajimalo by me, jak je to na Zemi?“
Astronautka ji zacala vypravet o skutecne rovnosti mezi muzi a zenami, o lasce, oddelene a nezavisle na ostatnich vecech, o materstvi plnem hrdosti a stesti, protoze matka nerodi dite pro sebe, ani jako nevyhnutelny trest za nekolik okamziku vasne, nybrz klade je jako drahocenny dar do vztazenych rukou cele spolecnosti.
Casor poslouchala jako ocarovana a Cedi ji zalibne pozorovala.
Tormantanka ve vsednim odevu se podobala chlapci. Siroky pas pridrzoval kalhoty z hrube latky a sikmo obepinal jeji uzke boky. Pod nim byla zastrcena blede modra halena s vyhrnutymi rukavy a hluboko rozepjatym limcem. Tuhe vlasy s nedbalou pesinkou dosahovaly az k ramenum a padaly ji pres oci pod trpitelsky lomenym obocim.
Pootevrene rty velkych ust svedcily, ze Casor nasloucha s krajni pozornosti. Se zkrizenyma rukama a trochu nachylena, tiskla svou stihlou postavicku k obrubni dveri.
Cedi v nahlem dojeti Tormantanku objala a matersky ji hladila vlasy i tvare.
Soumrak na Jan-Jachu byl kratky, skoro naraz nastala v pokojiku tma. Casor rozsvitila a z rozpaku si zacala prozpevovat.
Jeji pisne, plne pruzracne melodicnosti i smutku, Pozemstanku prekvapily. Byly uplne jine, nez jake slychala na ulicich nebo v zabavnich mistnostech. Divka ji vysvetlila ze tormansti hodnostari neschvaluji, aby mladez zpivala melancholicke pisne. Domnivaji se, ze to snizuje beztak uz chaby zivotni elan. Starodavne melodie, oblibene u starsi generace DZT, budi zase zbytecne vzpominky na minulost, a take vyvolavaji smutek. Proto v celoplanetarnich vysilanich davaji vladci prednost optimistickym a oslavnym, trebaze kycovitym pisnim. Ted bylo Cedi jasne, proc Tormantane tak malo zpivaji. Rozhodla, ze je nutne, aby Casor uvidela ostatni Pozemstany. Jeste tyz vecer se astronautka mela prostrednictvim devitinozky videt s Fai Rodis.
Obe divky vesly opatrne do Cedina pokoje, vubec nerozsvitily a peclive zakryly okno. Teprve pak vytahly pod posteli ukryteho stribrite modreho robota. Sociolozka otocila koleckem sveho naramku, devitinozka zapojila signal, rozezvucela se a vysunula tlapky. Casor se trochu polekala, protoze ji pokladala za ziveho tvora.
Nosny paprsek byl nasmerovan podle znamych souradnic, ale Fai se neobjevila. Rozcilena Cedi hned nezpozorovala neme znacky na stene, kam zaostrila robota. Konecne uvidela radu krouzku a pochopila, ze Rodis opustila zahrady Coamu a zanechala v pokoji nepatrny indikator, ktery se uvadel v cinnost paprskem devitinozky.
Znepokojena astronautka zkusila zavolat Evizu nebo Vira Norina. Trvalo hodinu, nez se konecne na obrazovce objevila Eviza v prilehave vecerni toalete s hlubokym dekoltem.
Ametystova barva latky jeste zvyraznovala jeji topasove, siroce rozestavene oci a rude rty.
Eviza Cedi uklidnila, kdyz ji sdelila, ze Rodis ted zije ve vysoko polozene casti mesta ve starem Chramu Casu, premenenem na muzeum starovekych knih. Lekarka vypravy bydlila v Ustredni nemocnici a mohla se s Rodis volne stykat. Umluvila si s Cedi schuzku za ctyri dny, az skonci mezimestska konference lekaru.
„Prijdte hned rano, Cedi,“ rekla Eviza, „poobedvame spolu v nemocnicni jidelne. Ostatne, kde se stravujete?“
„V jakekoliv restauraci, na kterou pri svych potulkach mestem prave narazim.“
„Mela byste si vybrat stalou jidelnu, nejakou, kde lepe vari.“
„Vsude je to stejne spatne. KZI nemaji radi svou praci.
Casor rika, ze pry… kradou. Berou si pro sebe to nejlepsi.“
„Procpak?“
„Bud to snedi sami, odnesou rodine, nebo vymeni za ctverecky… totiz za penize. Proto je jidlo tak nevalne!“
„Myslim, ze vase pritelkyne nema pravdu. Zde na Tormansu jsou lide tak vystraseni Stoletim Hladu, ze se snazi vyrobit co nejvetsi mnozstvi potravin z kazdeho produktu tim, ze k nemu pridavaji nepozivatelne latky. Takhle nici prirodni mleko, maslo, chleb, dokonce i vodu. Prirozene, ze takova strava nemuze byt chutna, casto je vylozene zdravi skodliva. Odtud ta spousta onemocneni jater a zazivaciho traktu.“
„Proto tedy ma zdejsi voda tak neprijemnou chut! A pritom s ni bez uzitku plytvaji. Nebylo by lepsi zachazet s ni usporneji a delat ji chutnejsi?“ rekla Cedi.
„Clovek zde na kazdem kroku potkava veci odporujici zdravemu rozumu,“ odpovedela Eviza z obrazovky. „Ale
