„Sehnete se, honem!“ zaseptal Tormantan tak nalehave, ze Pozemstanka uposlechla.
Od brany bezelo nekolik lidi a hnali pred sebou tlusteho muze s popelavou tvari a vypoulenyma ocima. Bezicimu dochazely sily. Potacive se zastavil. Jeden z pronasledovatelu ho kolenem uderil do obliceje a tloustik se napul zhroutil. Druhy podrazil obeti nohy. Pak zacali po srazenem muzi slapat.
Eviza se vytrhla seflekari, bezela k mistu nasili a volala:
„Stujte, prestante!“
Po zdivocelych tvarich prebehl nesmirny udiv. Pesti se rozevrely, na zkrivenych rtech se mihl naznak usmevu. V nastalem tichu bylo slyset jen stenani obeti.
„Stydte se! Sest mladiku tluce jednoho, ke vsemu tlusteho a stareho! Copak nechapete, ze je vase jednani odporne?“
Silak v modre halene se naklonil kupredu a stouchl prstem do Evizy.
„Veliky Hade! Ze me to nenapadlo! Ty jsi prece ze Zeme?“
„Ano!“ odpovedela a poklekla, aby prohledla zraneneho.
„Nech toho mizeru! Ten ma tuhy koren! Dali jsme mu jen trochu za’vyucenou.“
„Proc?“
„Protoze je to skrabal. Tihle prokleti spisovatelsti lokajove si vymysleji bachorky a lzi o nasem zivote, prekrucuji historii, aby dokazali velikost a moudrost tech, kdo jim dovoluji trochu dele zit a dobre jim plati. Za kazdou napsanou vetu, ktera se libi vladcum, musime draze platit my vsichni. Takove nestaci bit, ty je treba zabijet!“
„Pockejte!“ prerusila ho Eviza. „Mozna ze jeho vina vubec neni tak velka. Vy zde se nestarate, odpovida-li pravde, co se rika nebo pise. Spisovatele take nepremysleji o nasledcich nejake peprne, efektni fraze. Stejne vedci neuvazuji, jake zlo zpusobi jejich objevy. Spechaji, aby o vsem nejdrive zpravili svet, a pripominaji o prekot kokrhajici kohoutky.“
Mluvci hloucku se uprimne a sympaticky zasmal.
„Jsi chytra hlava, Pozemstanko! Jenze nemas pravdu.
Oni dobre vedi, ze lzou. Jsou horsi nez holky, ktere se v zahradach miluji za penize. Ty prodavaji jen sebe, ale tihle nas vsechny. Nenavidim je —“ A kopl do sve obeti, ktera se snazila odplazit po ctyrech.
„Prestante, nestastnici!“ Eviza svym telem zastitila spisovatele.
„Rychly Hade! Ty nicemu nerozumis!“ pohledl na ni vudce primhourenyma ocima. „Nestastni jsou oni, ne my!
My odchazime ze zivota v plne sile, nevime, co je nemoc, nemame strach, o nic se nestarame. Co nas muze polekat, kdyz stejne brzy umreme? Ale DZI se vecne tresou, boji se smrti i dlouheho zivota s nevyhnutelnymi nemocemi. Maji hruzu, ze se znelibi hadonosum, boji se pronest slovo proti vladcum, aby je neprevedli mezi KZI a neodeslali do Chramu Sladke Smrti. Strachuji se jen o sve vysady v jidle, bydleni i oblekani.“
„Pak zaslouzi politovani!“
„To by tak schazelo! Vis, cim si vykupuji pravo na dlouhy zivot? Vymysleji si, jak privest lidi k poslusnosti, jak vyrobit jidlo z nejhorsiho odpadu, jak prinutit zeny, aby rodily vic deti pro Ctyri. Vyhledavaji zakony, ktere by ospravedlnily nezakonnost hadonosu, vychvaluji, lzou, jen aby si vymohli povyseni.“
„Chteji tedy dostat obtiznejsi a odpovednejsi praci?“
„Ale kdepak! Cim vyssi ma u nas clovek postaveni, tim mene pracuje. Proto se plazi, aby dosahli hodnosti hadonose, kvuli tomu jsou ochotni zradit cely svet!“
„A vy nezrazujete na schuzkach s Hadem? A nebojite se Jangara?“
Mluvci KZI se zachvel a rozhledl.
„Znas vic, nez jsem si myslil… Nu, bud zdrava, Pozemstanko, uz se neuvidime!“
„Mohla bych vas pozadat o neco duleziteho? Prave vas,“ Eviza pohledla na vudce skupinky.
Zardel se jako maly chlapec.
„Prijde na to, o co?“
„Abyste zasel do Chramu Casu, kde je pamatnik starych knih, a vyhledal tam nasi velitelku. Jmenuje se Fai Rodis.
Promluvte s ni stejne otevrene a rozumne, jako jste hovoril se mnou. Nejdriv ale vyhledejte inzenyra Taela. Je to sice DZI, ale clovek, jakych je na vasi planete malo.“
„Dobra,“ mladik ji stiskl ruku.
„A reknete, ze vas posila Eviza Tanet.“
„Eviza Tanet… jake jmeno!“
Sestice zmizela v zahrade. Od brany mirila k Evize hlucna skupina lekaru z Ustredni nemocnice, kteri prijeli spolecne ve velkem voze.
Z krovi vysel vedouci lekar, zavolal pomocniky a mlcky tahli postizeneho k autu.
„Kdo to je?“ zeptala se Eviza jednoho z nemocnicnich kolegu.
„Vynikajici spisovatel. Ti ho zridili!“ osloveny se spokojene usmal, jako by se plne stavel na stranu KZI.
Udivena Pozemstanka vykrocila s lekari k uzkemu portalu palacoveho vchodu.
Uvnitr budovy se opakoval znamy tormansky styl. Tezke dvere ustily do prostorne haly. Siroke schodiste vedlo do salu vroubeneho dvojitou radou sloupu. Vestibul byl zaplnen lidmi. Pohledy vsech se okamzite obratily k Evize.
Odvedli ji nahoru a usadili v postranni galerii na odrenou pohovku. Ostatni pritomni zustali i nadale dole, kde utvorili spalir.
„Cekaji na nekoho?“ zeptala se Pozemstanka starsiho muze ve zlutem plasti.
„Samozrejme,“ odpovedel stroze. „Maji pribyt predstavitele Nejvyssiho Shromazdeni.“
„Proc pribyt, a ne proste prijet?“
Muz pohledl vylekane na Evizu a mizel mezi sloupy.
Cekani se tahlo pres pul hodiny, nez vyslo najevo, ze hodnostari neprijedou. Zastup dole jako by se protrhl. Za smichu a hlucneho hovoru, typickeho pro Tormantany, ritili se vsichni po schodisti do salu. Seflekar vyhledal Evizu a vedl ji na tribunu, kde sedeli nejvyznamnejsi lekari hlavniho mesta i cestni hoste z ostatnich mist planety. Ale Pozemstanka odmitla a ujistila ho, ze pro mladou radovou lekarku mezihvezdne expedice se vysoka pocta nehodi, protoze si ji nicim nezaslouzila. Posadila se u sloupu na zacatku salu a citila, ze se k ni upina pozornost cele poslucharny.
Projev, ktery mela prednest, ji pusobil starosti.
Recnici se beze spechu stridali. Mluvili rozvlacne o vecech vice nez zrejmych, a kazdy nejdrive zduvodnoval svuj referat. Tormantane tomu rikali strucny uvod. Vsechno svedcilo o tom, ze podobne banality nikoho nezajimaji.
Eviza to vypozorovala ze znudenych tvari i z sumu v sale, stezi prehlusovaneho zvukem reproduktoru.
Konecne poradatel ohlasil, ze lekarka ze Zeme projevila prani vystoupit pred shromazdenim tormantanskych zdravotniku.
Eviza prosla salem k tribune, pozdravovana volanim, potleskem i hvizdanim nadsene mladeze. At se krik a hluk zdaly sebedivnejsi, byly vyrazem pratelskych pocitu. Pozemstanka podekovala pritomnym uklonou. Kdyz zacala hovorit s mekkym pozemskym prizvukem, ktery nemohly setrit ani zesilovace, rozhostilo se v sale nebyvale ticho.
„Vasi zastupci chteli, abych se obeznamila s medicinou na Jan-Jachu, zhodnotila kriticky chyby lekaru a rekla vam o pozemskych uspesich v teto vedecke oblasti. Ale me znalosti o zdravotnictvi na zdejsi planete jsou mizive, a hlavne, chybi mi zakladni kriteria, ktera jsou predpokladem k posouzeni kazde vedecke discipliny. Bylo by proto ode mne troufale a neodpovedne, vystupovat v roli kritika nebo radce. Mohu udelat jedine — vypravet vam o prekazkach, s nimiz jsme se na Zemi v minulosti setkavali a jak jsme je dokazali prekonat…“
Eviza hovorila vecne a vystizne. Kdyz pred posluchaci nastinila historii a vyvoj pozemske mediciny od ery Rozdeleneho Sveta se vsemi obtizemi, omyly a slepymi ulickami, jejichz problematika se v mnohem podobala soucasnym pomerum na Tormansu, zminila se na zaver jeste o nekolika osudovych pastich, jez sama priroda nastrazila lidstvu na jeho ceste za pokrokem. Cilem teto cesty byl navrat k prvotnimu zdravi, ale bez zavislosti na nelitostne prirode.
Slo o to, uniknout jejim hekatombam, jimiz doprovazi zlepsovani a zdokonalovani zivocisnych druhu, aby se tak nemilosrdne pomstila cloveku za neobratne pokusy vymanit se z jeji moci.
„A to se nam podarilo!“ zvolala Eviza. „Vsichni jsme zdravi, silni, odolni uz od narozeni. Pochopili jsme, ze
