„Samozrejme! Aby zamilovanost dvojice trvala co nejdele.“
,A kdyz dlouho nevydrzi?“
„Pak oba partnery zklidnime tim, ze kazdemu zvlast se dostane pouceni o vyssim Erotu.“
„To je u nas absolutne nemozne. Pozemstanum zrejme chybi hlavni milostny cit, totiz zarlivost.“
„Zarlivost u nas opravdu neexistuje. To je prezitek prvobytneho pohlavniho vyberu, kdy se bojovalo o samici nebo samce. Nase zeny i muzi jsou silni a klidni, nezarli, pochopi i docasne neporozumeni. Ale vedi, ze nejvyssi stesti cloveka je vzdycky na hranici jeho sil.“
Oponent pohledl na Evizu muzsky ocenujicim zrakem.
„Zrejme je to mozne jen proto, ze vy, Pozemstane, jste tak chladni, ze vas podivuhodne nadherny zevnejsek cloveka spis odrazuje, nez pritahuje.“
Cast muzu souhlasne zatleskala.
Eviza se nahlas rozesmala.
„Cestou na konferenci jsem vyslechla rozhovor nekolika zde pritomnych muzu, kteri se o mych prednostech vyjadrovali docela jinak. I ted citim pozornost adresovanou mym noham.“ Pohladila si obla kolena vykukujici pod kratkym odevem. „Ani na okamzik jsem neprestala vnimat lacne pohledy namirene ke mne z mnoha stran. To znamena, ze chlad rozhodne nevadi pritazlivosti a muj oponent nema pravdu.“
Ted zas zeny odmenily Evizu potleskem.
„Jsme opravdu chladni, pokud nedavame volny pruchod erotice, ale pak…“
Eviza pomalu vstala, vzprimila se a vypjala, jako ve chvili nebezpeci. A Tormantane uvideli novou promenu astronautky. Rty mela pootevrene, jako by se chystala zpivat nebo cosi rici, „tygri“ oci temer zcernaly. I beztak vyzyvava nadra mlade zeny se vzepjala jeste vys, ladny stihly krk se vztycil na nesirokych, rovnych ramenou s nepredstavitelne cistou a hladkou pokozkou, rumenec vzruseni pronikl opalenou vrstvou obnazene pleti. Klidna a privetiva vedecka pracovnice zmizela. Misto ni tu stala sama podstata zenstvi ve vyzyvave krase a sile, lakava, hroziva, malicko prezirava…
Zmena byla tak pronikava, ze posluchaci zdesenim couvli.
„Had, skutecny had,“ ozval se sepot ohromenych Tormantanek.
Eviza vyuzila vseobecneho zmatku a opustila palouk.
Nikdo se neodvazil ji zastavit.
Cedi sla pomalu ulici a tise si pobzukovala, trebaze by se nejradeji rozezpivala z plnych plic. Touzila vybehnout na volne prostranstvi, uz davno pocitovala nedostatek prostoru.
Pokojiky male jako klicky, v nichz ted trvale bydlila, ji nesnesitelne stisnovaly. Nekdy nemohla vydrzet steskem, nemela silu divat se ani dychat, a pak se vydavala na toulky, mijela malinke parciky a uboha namesti a spechala, aby co nejdrive byla v hlavnim parku. Ted chodila casteji sama.
Stavalo se, ze ji zastavovali „fialovi“ nebo lide v uniforme s „okem“ na hrudi. Karticka ji vzdycky spolehlive vysvobodila. Casor ji upozornila na tmave modre podtrzenou radku znacek, jez v prekladu znamenaly „projevovat zvlastni pozornost“. Byl to kategoricky prikaz vsem Tormantanum, at v jidelnach, obchodech, kadernickych salonech, prostredcich verejne dopravy, ci kdekoli jinde, aby Cedi obslouzili co nejrychleji a nejlepe. Pokud chodila s Casor, nikdy karticku nepouzivala, a presvedcila se tak z vlastni zkusenosti, jak obtizne je pro radoveho obyvatele hlavniho mesta dosahnout ne zvlastniho, ale docela normalniho zachazeni. Sotva vsak vytahla ctverecek z plasticke hmoty, hrubiani se zacali co nejponizeneji klanet, a zaroven hledeli mit nebezpecnou navstevnici co nejdrive ze dveri. Vsechny ty nenadale obraty, vyvolane strachem, Cedi natolik odrazovaly, ze pouzivala karticku jen jako obranu pred „fialovymi“.
Uz nekolik dni se Cedi nepodarilo navazat prostrednictvim robota spojeni s Evizou nebo s Virem. Nevidela se ani s Rodis. Vir Norin zil mezi vedci a mlada sociolozka nechtela jit za nim, nebude-li to krajne nutne. Pocitala, ze se Eviza brzy objevi, a nedovedla si predstavit, co ji mohlo zdrzet vic nez ctyriadvacet hodin. Cedi se vypravila k pritelkyni pesky. Neodradila ji znacna vzdalenost, ani spatny, teren mesta.
Sla kilometr za kilometrem, nevsimala si jednotvarnych domu, ale snazila se objevit pomniky a pamatniky, v nichz se na kazde planete obrazely sny obyvatel, vzpominky na minulost i touha po krase. Na Zemi byly skulptury velmi oblibeny a stavely se na otevrenych a osamelych mistech.
Ale ve Stredu Moudrosti staly na namestich i v parcich obelisky nebo zpodobeniny hadu s poucnymi napisy.
Zridkakdy se objevily sochy velkych vudcu z rozlicnych historickych obdobi Jan-Jachu. Pozami i vyhruznymi tvaremi, v nichz se zracila neustupna vule, byly si vsechny navzajem podobne jako blizenci. Uplne tu chybely sochy, ktere by zachycovaly prostou krasu cloveka nebo myslenky.
Cedi zahnula do ulicky s jednotnymi rudymi domy, zdobenymi starodavnymi vzory z cerne keramiky. Vypadalo to, jako by ohromne kapky smuly stekaly po sirokych hladkych stenach. Zde byly byty DZI, a take Evizin utulek v hlavnim meste. Divka vytocila znamy kod, jimz se otviraly dvere, a v malicke predsini hlasite pozadala o dovoleni vstoupit.
Hlava domacnosti, obstarly bakteriolog, jako obvykle nebyl doma, protoze vetsinu casu travil v Hlidkach Zdravi.
Ozval se hlas hospodyne, ktera zvala Cedi do vedlejsiho pokoje. V kresle s knizkou v ruce sedela uplakana zena strednich let. Eviza pry nebyla uz ctvrty den doma. Zena se s obavou zeptala:
„Co myslite, objevi se tu jeste vase kolegyne? Vzdyt tu zustaly vsechny jeji veci!“
„Urcite prijde. Ale co se vam stalo?“
„Nestesti! Ach, jak bych tu potrebovala vasi pritelkyni!
Jen ona muze zmirnit me trapeni!“
„Jake? Mozna ze bych vam mohla pomoci hned?“
„Ja…,“ zena vzlykla, slzy se ji koulely po tvarich.
Cedi ji polozila ruku na hlavu.
„Nemohu,“ zena zvedla knihu, „vubec nemohu cist.
Nevidim. Co se mnou bude? Trochu jsem si vydelavala vypisky. Ale ted? Co mam delat? Jak budu zit?“
„Predevsim se uklidnete. Mate muze a deti, kteri vas potrebuji.“
Je strasne byt bezmocna. To vy nepochopite. Knihy byly mou jedinou radosti. Mne, ktera jsem neuzitecna, nikomu nepotrebna, davaji knihy vsechno!“ A znovu ji vyhrkly slzy. „Nevidim! A nasi lekari neznaji pomoc.“
Slzy bezmoci a beznadeje se bolestne dotkly Cedina nitra. Neumela bojovat proti litosti, citu, ktery se ji zmocnoval stale silneji. Musi pozadat Evizu, aby zene pomohla nejakym ucinnym lekem.
V mori utrpeni na Tormansu bylo zenino trapeni jen kapkou. Pomahat kapce je pro more bez vyznamu a bez uzitku. Tak to ucili Cedi na Zemi, kde se vzdy pozadovalo urcit priciny utrpeni, znicit jeho koreny, a tim napomahat dobru. Ale zde bylo vsechno naopak. Priciny byly nad slunce jasnejsi, ale vykorenit je v propasti tormanskeho inferna nemohla nejen Cedi, ale ani cela posadka Temneho Plamene. Divka usedla vedle placici zeny, uklidnila ji, a teprve pak se vydala domu.
Setmelo se. Na spore osvetlenych ulicich hlavniho mesta se tu a tam objevili chodci, mihli se v zari luceren, a zase zmizeli ve tme. Mesic stal nizko nad obzorem a jeho slaby sery svit vrhal matne prizracne stiny. Cedi byla patrne jedinou zenou v opustenych ulicich teto mestske ctvrti.
Astronautka nespechala do sve komurky. Pripominala si stribrite mesicni noci na Zemi, kdy lide mizeli v nocni prirode, aby bud o samote snili, milovali se nebo podnikali prochazky spolecne s prateli. Zde s prichodem tmy vsichni padili domu pod ochranu svych ctyr sten, a jeste se bojacne ohlizeli.
Cedi sla asi hodinu, nez se dostala do dobre osvetlene centralni ctvrti ve Stredu Moudrosti. Vecerni zabavy sem prilakaly spousty lidi, hlavne z rad KZI, kteri kvuli bezpecnosti prichazeli v malych skupinkach. DZI se vyhybali mistum, kam chodili KZI.
I Cedi se snazila skupinkam vyhnout, aby nemusila pouzit unavneho psychologickeho pusobeni, ale hlavne aby nepotrebovala ukazovat ochrannou karticku vladcu. Kdyz uvidela proti sobe prichazet hloucek muzu, kteri za doprovodu reproduktoru hulakali jakousi rytmickou pisen, presla na druhou stranu ulice a zastavila se u kamenne brany.
Lide chodili sem a tam, ozyvaly se vykriky a hlasity chechtot, tak vlastni obyvatelum Jan-Jachu. Dva mladici pristoupili k Cedi a snazili se zaprist rozhovor. Siroke schodiste tonulo v jasnem rude fialovem svetle, ktere sem v sikmych kaskadach dopadalo z pruceli Palace Vecernich Poteseni, obklopeneho dvojitou radou tmave modrych ctyrhrannych sloupu zdobenych zlatem. Mladenci vsak zmizeli jako odvati vetrem, kdyz cestu zatarasili tri KZI, obavane „vzory“.
