stlaceneho vzduchu a snad i pod vlivem pritazlivosti Slunce a Mesice. Vyslovuje jeste dalsi zajimave predpoklady, nevydava je vsak za nesporne: protoze pri silnem stlaceni vzduchu vznika teplo a silne zahrate teleso musi svitit, pak v nitru zemske dutiny, kde je tlak ze vsech stran nejvetsi, musi nesmirne stlaceny vzduch vytvorit svitici a hrejici hmotu, cosi jako centralni slunce.
Obyvatele vnitrniho povrchu Zeme, jestlize existuji, vidi to slunce vzdycky v nadhlavniku a kolem sebe cely vnitrni povrch, osvetleny tim sluncem. Musi to skytat prekrasny pohled.
Hypothesy o vnitrni planete se po urcitou dobu udrzely. Bertrand v tricatych letech minuleho stoleti se take domnival, ze je zemekoule duta a v te prazdnote ze je magneticke jadro, ktere se vlivem komet premistuje od jednoho zemskeho polu k druhemu.
V devatenactem stoleti mela nejvic privrzencu hypothesa o ridkem zhavem zemskem jadru podle Kantova a Laplaceova uceni. Jeji obranci se preli jen o to, jak silna je tvrda zemska kura. Nekteri meli za to, ze kura je silna ctyricet az padesat kilometru, druzi jeji tloustku vypocitavali na sto kilometru a jini dokonce od 1275 do 2220, to znamena od jedne petiny do jedne tretiny zemskeho polomeru. Takova sila kury vsak odporuje vulkanickym a geothermickym zemskym ukazum, stejne jako jim odporuje hypothesa, jez predpoklada, ze je zeme naprosto vychladle tvrde teleso. Proto zastanci silne kury na svou obranu tvrdi, ze se v zemske kure jeste zachovaly jednotlive nadrze roztavene hmoty, ktere jsou prave vulkanickymi ohnisky.
Proto v druhe polovine devatenacteho stoleti mela nejvice stoupencu ctvrta hypothesa, ktera tvrdila, ze Zeme ma neprilis silnou tvrdou kuru, tvrde jadro a v mezere mezi nimi silnejsi nebo slabsi vrstvu roztavenych hornin, tak zvany olivinovy pas.
Tvrde jadro uvadeji z toho duvodu, ze bliz ke stredu Zeme pro obrovsky tlak vsechna telesa pres ohromnou teplotu, jez mnohokrat prevysuje normalni bod jejich tani, musi byt v tuhem stavu.
Zemskou kuru tvori lehci horniny a v olivinovem pasu jsou soustredeny horniny tezsi, bohate na olivin a zelezo. V jadre samem pak prevladaji nejtezsi latky, na priklad kovy. Ucenci se domnivali, ze zelezne meteority, ktere jsou slozeny vyhradne z nikloveho zeleza, jsou vlastne ulomky planetovych jader — a kamenne meteority, slozene z olivinu a jinych zelezitych hornin s vtrousenim nikloveho zeleza, nam davaji predstavu o slozeni hmoty olivinoveho pasu.
Tato hypothesa ma az dosud mnoho stoupencu, ale vedle ni usiluje o prvenstvi i hypothesa jina, Tzepritzeova, ktera v nove forme vzkrisila uceni Lesleye a jinych vedcu z konce osmnacteho a z pocatku devatenacteho stoleti.
Tato hypothesa vychazi z onoho fysikalniho zakona, ze pri vysokych teplotach, ktere musi byt docela jiste v nitru Zeme, jsou zajiste vsechna telesa v plynnem stavu, i kdyz je tam ohromny tlak.
Vam je znamo, ze existuje tak zvana kriticka teplota plynu, pri ktere se pri jakemkoli tlaku nesrazeji a neprechazeji v kapalinu. Nelze pochybovat, ze ve stredu Zeme je mnohokrat vyssi teplota, nez je tato kriticka. Proto jadro samo musi byt slozeno dokonce z tak zvanych jednoatomovych plynu, ktere ztratily sve charakteristicke chemicke vlastnosti, protoze se jejich molekuly pod vlivem vysoke teploty uz rozpadly na atomy. Toto jadro je obklopeno vrstvou plynu v prehratem superkritickem stavu a tato vrstva je opet obklopena vrstvou obycejnych plynu.
Pak prijde vrstva kapaliny, roztavene hmoty, potom vrstva huste tekutiny, podobne lave nebo smule, dale vrstva, ktera je na prechodu od tekutiny k pevne hmote, konsistenci podobna sevcovskemu popu.
Nahore konecne nachazime tvrdou kuru. Vsechny vrstvy, ktere jsem tu vypocital, nejsou ovsem od sebe navzajem ostre ohraniceny, ale jsou spojeny postupnymi prechody. Proto se — ac se Zeme pohybuje — nemohou ty vrstvy promichat, mit vliv na prilivy a odlivy, na zmeny v postaveni zemske osy. Vedci se neshoduji v nazoru o sile zemske kury. Svedsky geofysik Arrhenius se domniva, ze plynne jadro zaujima 95 procent zemskeho prumeru, rozzhavene ridke vrstvy 4 procenta a tvrda kura jen i procento, ze je tedy asi ctyriasedesat kilometru silna.
Jini se pak domnivaji, ze kura je mnohem silnejsi — osmdesat, sto a dokonce tisic kilometru. Ale tenci kura — sedesat az sto kilometru, a ne vice — lepe vyhovuje vulkanickym projevum, vytvareni hor, geothermickym jevum a tak dale.
Vidite, ze tato hypothesa vzkrisila Lesleyovo uceni i uceni ostatnich vedcu, ovsem bez vnitrnich planet a otvoru na povrchu, a dokonce potvrdila domnenku kapitana Simmese o koncentrickych sferach. Ale o tom, ze je nitro Zeme obyvatelne pri teplote, jez rozklada dokonce i atomy plynu, nemohlo byt ovsem ani reci.“
„A zatim je obydleno!“ zvolal Kastanov. „A kdyz jste tam vysilal vypravu, predpokladal jste prece, ze je obydleno?“
„Zcela spravne. A ted prejdu k vykladu sve hypothesy,“ odpovedel Truchanov. „Uz davno jsem privrzencem Tzepritzeovy hypothesy a provadel jsem pozorovani a vypocty, abych ji dale rozvinul a potvrdil. Chtel jsem urcit silu tihy, jevu geomagnetismu a sireni zemetreseni.
Jak je znamo, vlny zemetreseni se siri nejen po tvrde zemske kure, ale i po primce skrze zemske nitro. Proto jestlize dojde k zemetreseni u nasich protinozcu, citlive pristroje zachyti dve serie uderu — nejdrive ty, ktere jdou nejkratsi cestou zemskeho prumeru, a pak ty, ktere se siri po zemske kure, to jest po kulovem povrchu. Rychlost, s jakou se otresy siri, zalezi na hutnosti a stejnorodosti prostredi — a podle teto rychlosti lze soudit na slozeni onoho prostredi.
A tak tedy mnoho pozorovani na ruznych seismografickych stanicich na zemekouli, a zejmena v me observatori na Munku-Sardyku, kde jsem postavil nove, neobycejne citlive a presne pristroje na dne hluboke sachty pri upati horskeho hrbetu, objevilo skutecnosti, jez nevyhovovaly Tzepritzeove theorii. Ukazalo se, ze zemske jadro musi byt slozeno nikoli z nesmirne stlacenych plynu, ale naopak z plynu rozredenych, sotva o trochu hutnejsich nez nas vzduch, a ze tyto plyny zaujimaji asi tri ctvrtiny prumeru Zeme. Jinymi slovy — toto plynne jadro musi mit v prumeru asi osm tisic kilometru. Na kapalne a pevne vrstvy tedy nepripada vic nez dva tisice ctyri sta kilometru na kazde strane. A v plynnem jadru jsem musel pripustit existenci pevneho nebo temer pevneho telesa, to jest vnitrni planety, jez nema v prumeru vic nez pet set kilometru.“
„Jak jste mohl urcit prumer tohoto neviditelneho telesa?“ zajimal se Borovoj.
„Velmi jednoduse. Toto teleso lezelo v ceste uderum pouze tech zemetreseni, ke kterym dochazelo jen u protinozcu me observatore, totiz v Tichem oceanu na vychod od Noveho Zelandu. Jestlize vsak doslo k zemetreseni primo na Novem Zelande nebo v Patagonii, pak na primce jeho sireni tvrde teleso nebylo. Mnoha pozorovani dovolila urcit maximalni rozmery tohoto telesa, ovsem jen priblizne.
Nuze, tato pozorovani dokazala, ze uvnitr Zeme je velky prostor naplneny plyny, ktere se hustotou malo lisi od vzduchu, a v nich je uprostred vnitrni planeta, jez nema prumer vetsi nez 500 kilometru. Vcelku tato pozorovani souhlasila spise s hypothesami davnych vedcu, a ne s Tzepritzem. Pak tedy vznikne pochybnost, zda jsou spravne vsechny vypocty o rozsireni tezkych hmot v zemske kure. Prumerna hustota Zeme, jak je znamo, jest 5,5. Ale hustota hornin v povrchove vrstve kury je pouze 2,5 az 3,5 — a dokonce mene, jestlize vezmeme v uvahu velke spousty morskych vod. Proto se vedci domnivaji, ze smerem ke stredu musi lezet latky stale vyssi hustoty, ktere dosahuji u stredu jadra 1011. Jestlize vsak je uvnitr Zeme velky prostor naplnen plyny stejne hustymi jako vzduch, mezi nimiz se pohybuje malicka planeta, pak musime uzit docela jineho urcovani hustot v zemske kure, jez obklopuje vnitrni dutinu s plyny. Predpokladam, ze lehka povrchova cast kury je asi 77 kilometru silna, vnitrni tezka cast s vysokym obsahem tezkych kovu meri 2300 kilometru a vnitrni dutina s plyny 4000 kilometru (i s planetou). To je celkem 6377 kilometru — coz je zemsky polomer. Jestlize vezmeme prumernou hustotu tezke casti zemske kury 7,8, pak hustota Zeme vcelku bude take 5,5 — a to odpovida vypoctum geofysiku.“
Na tabuli, ktera byla v klubovne, propocital Truchanov pred posluchaci veskera data objemu i vahy vsech vrstev Zeme, aby dokazal rozdeleni hmoty, jak je predpokladal. Prijal tak zmenenou Tzepritzeovu hypothesu a rozebral otazku, jak se vytvoril otvor, jenz spojuje zemsky povrch s vnitrni dutinou, kudy musely z dutiny uniknout zhustene a zhave plyny. Zminil se o castych padech onech nebeskych teles, nazvanych meteority, z kosmickeho prostoru a vyslovil domnenku, ze kdysi padl na Zemi ohromny meteorit, ktery prorazil kuru v sile 2377 kilometru a zustal uvnitr, zmenen v planetu Pluton. Na dukaz moznosti takoveho padu uvedl ohromnou propadlinu — zvanou meteoritovy krater — ve state Arizona v Severni Americe. Je to prohluben, kterou kdysi udelal ohromny meteorit, soudic podle ulomku, jez se tam nasly. Tomuto meteoritu se vsak nepodarilo prorazit zemskou kuru. Odrazil se a pravdepodobne padl do Ticheho oceanu, kdezto Pluton kuru prorazil a zus„tAa l kudvyn ikt rt.e katastrofe doslo?“ tazali se posluchaci.
„Nikoli pred jurskou periodou, soudic podle toho, ze v nejvzdalenejsi casti vnitrni dutiny, kam vyprava dorazila, bylo nalezeno jurske rostlinstvo, ktere se do teto dutiny prestehovalo se zemskeho povrchu po vytvoreni otvoru, kdyz odtud unikly plyny a vnitrni dutina zchladla. A pozdeji se tam touz cestou prestehovala fauna i flora kridoveho, tretihorniho i ctvrtohorniho obdobi a zakonite zatlacovala do nitra dutiny floru i faunu obdobi
