predchazejiciho.
Dokud je Nansenova zeme spoutana ledy, vnitrni dutina je bezpecne chranena pred tim, ze do ni vniknou predstavitele nynejsi flory a fauny se zemskeho povrchu. A teprve clovek dvacateho stoleti — totiz vy — odvazne prekonal tuto prehradu a pronikl do tajemne zeme, kde se zazracne zachranili, diky stalemu klimatu a zivotnim podminkam, predstavitele flory a fauny, jez na Zemi davno vymizela. Vy jste objevili toto paleontologicke museum, jehoz existenci jsem nemohl ani tusit.“
„Vyborne jste nam vykreslil obydleni vnitrniho povrchu,“ poznamenal Kastanov, „ackoli paleontologove najdou snad ve vasich hypothesach i sporne body. Ale chtel bych se jeste zeptat, kam zmizely ulomky zemske kury, ktere vznikly, kdyz se vytvarel otvor.“
„Domnivam se, ze ty mensi byly vyhozeny zpet plyny, unikajicimi ze zemskeho nitra, a ty vetsi se mohly castecne stavit s meteoritem ve svitici teleso Pluton. Nektere mohly padnout na vnitrni povrch a vytvorit tam pahorky a cele vysociny.
Mozna, ze ty velke kopce z olivinu, bohateho na zelezo, ktere jste objevili na brezich Maksejevovy reky v jejim strednim toku, jsou temito ulomky. Mozna, ze cela nahorni rovina Cerne pustiny na jiznim brehu Jesteriho more je takovy ohromny ulomek — to vsechno si vyzaduje dalsiho prozkoumani.“
„A sopky, vyhasle i cinne, ktere jsme na te nahorni rovine nasli — jak vysvetlite jejich existenci?“
„Mam za to, ze to neni tezke. Podle Tzepritzeovy hypothesy rozkladala se nad vrstvami nebo pasy slozenymi z plynu rozzhavena vrstva. Kdyz se vytvoril otvor, kdyz tudy vyrazily plyny a tlak v nitru Zeme zacal prudce slabnout, cast teto vrstvy se musela premenit v pary a plyny a zbytek tvoril kypici ohnive more. Pary a plyny poznenahlu unikly otvorem, teplota a tlak ve vnitrni dutine stale klesaly a lavove more se pocalo pokryvat tvrdou korou. Byla nejdriv tenka a slaba a casto se trhala pod naporem plynu a par, ktere stale jeste unikaly z rozzhavene hmoty. Poznenahlu vsak tato vrstva zesilila, protrhavala se stale ridceji a ridceji — stejne jako na povrchu Zeme v prvnim obdobi jeji existence. Jen sopky svedci o tom, ze se v urcite hloubce pod touto kurou zachovala jeste jezera s rozzhavenou tekutou lavou, ktera rovnez pusobi vybuchy jako na zemskem povrchu. Ovsem s tim rozdilem, ze jejich produkty jsou pouze velmi tezke, zelezem presycene horniny, jake na Zemi nezname.“
„Ale kdyz vnitrni povrch byl z pocatku ohnive more, jak jste rekl,“ ozval se Maksejev, „pak ulomky kury, ktere do neho padly, musely se v nem utopit nebo se roztavit.“
„To nebylo nutne,“ vmisil se do reci Kastanov. „Mensi ulomky se ovsem roztavily, ale velke, prave pro svuj rozmer — vzdyt mohly mit v prumeru i nekolik kilometru — byly roztaveny jen castecne. To, jak hluboko se ponorily do ohniveho more, zalezelo na jejich specificke vaze. Jestlize byly lehci nez roztavena hmota — a to je pro cast ulomku velmi pravdepodobne — pak plovaly na jejim povrchu jako kry v mori a prave tak jako kry po okrajich a zdola taly.“
„Na sve domnence netrvam,“ prohlasil Truchanov, „to byla prvni domnenka, ktera me pri vasi otazce napadla. To vsechno vyzaduje dalsi zkoumani. Ted zname jen uzky prouzek Plutonie podle Maksejevovy reky a po brezich Jesteriho more. Ale co je na te ohromne zemi na obou stranach reky? Jak daleko se tahne na jih Cerna pustina? A co je za tou pustinou? Nejsou tam zase oasy zivota?“
„Myslim, ze ne,“ pravil Papockin, „a to proto, ze vlahu, bez ktere neni zivota, prinasi vitr, jenz vane se severu, z otvoru. Tato vlaha je produktem predevsim zemskeho povrchu. Jak jsme se presvedcili, deste neprichazeji dal nez k jiznimu brehu Jesteriho more. Vitr nechava vsechnu svou vlhkost na tomto uzemi pomerne nedaleko od otvoru, a za morem na celem ostatnim prostranstvi vnitrniho povrchu lezi bezvoda a neplodna pustina ustydle lavy. Dokonce si myslim, ze puvodne se jursky zivot rozsiril jen zcela nedaleko od otvoru a teprve postupne, jak pribyvalo vlhkosti v podobe ricek a jezer, kdyz otvorem neustale pritekala voda, postupoval tento zivot stale dal a dal k jihu. Snad i Jesteri more se vytvorilo pomerne nedavno, a proto jeho voda neni tak slana jako voda oceanska.“
„Nu, s tim nemohu souhlasit,“ namitl Kastanov. „Kdyby se to more vytvorilo nedavno, nemohli by v nem zit predstavitele jurske fauny, jako ryby, ichthyosauri a plesiosauri. Ani ryby, ani ichthyosauri se nemohli prestehovat se zemskeho povrchu dovnitr po sousi jako mravenci, nebo vzduchem jako pterodaktylove. Z toho vyplyva, ze do otvoru prece jen vniklo more, i kdyz pouze na kratkou dobu a uzkym prulivem.“
„Ale dovolte!“ zvolal Papockin. „Jak mohlo more vniknout dovnitr hned za meteorem? Narazilo by prece na rozzhavene plyny a ohnivy povrch a ze vsech ichthyosauru a ryb by byla sice bajecna polevka, ale zadne potomstvo.“
Vsichni se rozesmali, Kastanov vsak namitl:
„Delate z mych slov prilis kvapne zavery, Semjone Semjonovici. Nerikal jsem prece, ze tam more vniklo hned za meteorem. Ten spadl, jak predpoklada Nikolaj Innokentevic, v triasovem obdobi, kdezto morska fauna je z jury. Mame tedy dost dlouhou dobu na to, aby plyny unikly a aby se ochladila vnitrni dutina. V jine casti Plutonie se Jesteri more tahne mozna podstatne dal na sever a ukazuje onu cestu, kterou se kdysi morska fauna prestehovala dovnitr.“
„Tak vidite, kolik nesmirne zajimavych a dulezitych otazek se vynoruje, sotva zacneme uvazovat o puvodu Plutonie,“ rekl Truchanov. „A kazdy z nas jich muze polozit ze sveho oboru mnoho. A zaver je — ze je nutno vyslat novou vypravu k dalsimu prozkoumani Plutonie. Nemam pravdu?“
58. EPILOG
Nastal a uplynul kveten, ale neprinesl jeste tak dlouho ocekavane jaro. Slunce sice z obzoru nemizelo, jen na severu trochu pokleslo a na jihu vystoupilo, avsak hralo slabe a snih tal pouze na jizni strane lodi a na prikrych pobreznich skalach. Krome toho byly slunecne dny casto vystridany pochmurnym pocasim. Zdvihal se vitr, chumelilo se, nezridka se rozpoutala dukladna vanice a zdalo se, ze se vraci zima. Tento cerstvy snih ustavicne zdrzoval tani stareho snehu, ktery se uz sesedl a byl by uz v prvnich pomerne teplych dnech roztal. Pekne pocasi nastalo az v prve polovine cervna a s nim konecne i vytouzene jaro.
Se skal stekaly nespocetne potucky, na malickych roztalych plosinach se objevily drobne kvety, jez se rozvijely takrka pred ocima. V kaluzich, zahratych sluncem, hemzil se nejaky vodni hmyz; buh vi, odkud se tu vzal. Ale more, pevne spoutane ledy, jeste spalo. Ostatne v klidnych dnech bylo mozno s vrcholku stozaru zahlednout na jihu tmavy pas vody.
„Letos se tu jaro opozdilo!“ pravil jednou kapitan cestovatelum, kteri se shlukli na palube. Museli travit vetsinu dne na lodi, protoze led byl skoro vsude pokryt vodou.
„Ano, loni jsme uz touhle dobou doplouvali k brehum teto zeme.“
„Protoze silny vitr rozbouril more a rozbil led. A ted uz je to deset dni, co je klid anebo vane jen mirny jizni vitr.“
„Nebudeme tu muset prezimovat po druhe, jestlize more neroztaje?“ zajimal se Papockin, kteremu se zacalo styskat.
„Ale ne! V cervenci, nejpozdeji vsak v srpnu se more vycisti, dokonce i kdyz neprijdou vetry.“
„V cervenci nebo v srpnu!“ zabedoval Gromeko a Maksejev. „Prosedime tu tedy jeste polovinu leta?“
„Ano, pri polarnich plavbach se s tim musi pocitat. Ve spatnych letech zbyva pro plavbu mesic nebo pul druheho, v dobrych dva nebo tri mesice.“
Trpelivost posadky „Polarni hvezdy“ byla skutecne vystavena dlouhe zkousce. Cerven byl nejprve klidny, v druhe polovine vsak posmourny a studeny. V noci slabe mrzlo, nekdy snezilo — a tu se zdalo, ze leto uz minulo. Konecne se na pocatku cervence prihnala z vychodu vichrice. I kdyz vsechno zasypala snehem, prece jen rozbila ledy. Lod, davno uz vysekana z pevne kry a pripravena k plavbe, rozloucila se delovou salvou se smutnou Nansenovou zemi a zamirila na jih.
Pocasi vsak bylo stale jeste nevlidne a vlhke. Casto prselo nebo snezilo; mlhy obcas donutily plavce, aby se na cele hodiny zastavili.
Teprve pocatkem srpna se „Polarni hvezda“ vyprostila ze zajeti a plnou rychlosti se rozjela Beringovym prulivem. Vsichni si s ulevou oddechli. Meli pred sebou uz jen dva tri tydny plavby do Vladivostoku.
V polovine srpna pluli v siri usti reky Kamcatky. V dalce bylo dobre videt brehy poloostrova, kuzely vulkanu a dymajici Kljucevskou sopku. Vydaril se vzacne tichy a jasny den a bourlive Beringovo more se prostiralo az po obzor jako zrcadlo. V pruzracnem podzimnim vzduchu bylo na jihovychode nezretelne videt vrcholky Beringova ostrova, nejblizsiho ze skupiny Komandorskych ostrovu. Rychle se odtud blizila velka lod, ktera jako by mirila do Nizniho Kamcatska.
