prijimal; ten soucitne zakyval hlavou a rekl:
„Muj otec byl take v polarni vyprave. Zeme Frantiska Josefa, rakouska korveta „Tegetthof“, jiste jste o tom cetl?“
„O ano!“ usmal se Truchanov.
K veceru se obe lodi zastavily u protahleho poloostrova v usti reky Kamcatky, za kterym je mala rybarska vesnicka. Rakusane rychle nalozili cestovatele s jejich zavazadly na tri cluny a odvezli je na breh. Igolkin a kapitan se ihned vypravili do vesnice a shaneli, jak by se odtud dostali. Ostatni stali na brehu a smutne pozorovali, jak byly cluny vytazeny na palubu, jak se obe lodi otocily a rychle odpluly na more. Teprve za soumraku, jeste nez prisli muzi s jedinym konem ve vsi, zmizely lodi ve vecerni mlze.
Nasi cestovatele museli prozit v Ust-Kamcatsku celych deset dni, nebot se odtud nemohli nikterak dostat. Tech par obyvatel na brehu reky Kamcatky bylo pilne zamestnano lovem: zacal prave podzimni tah ryb. Nikomu se ovsem nechtelo nechat rybolovu, ktery poskytne lidem i psum potravu na celou zimu, jen proto, aby odvezli pocetnou spolecnost na batech (vydlabanych clunech) proti proudu reky. Jediny Igolkin, ktery spechal ke sve manzelce do Petropavlovska, vzal s sebou Generala a vypravil se tam s dopisem pro gubernatora. Truchanov v dopise oznamoval, ze „Polarni hvezda“ byla zkonfiskovana, ze na Komandorskych ostrovech je nepratelska zakladna, a prosil o pomoc.
Koncem srpna veplul do Ust-Kamcatska japonsky rybarsky skuner a jeho kapitan souhlasil s tim, ze za velike penize odveze vsechny z „Polarni hvezdy“ do Japonska. Aby namornici ziskali misto pro cestujici, musili tu nechat cast sveho nakladu.
Cesta trvala tri nedele a rozhodne nebyla prijemna. Nekteri z „Polarni hvezdy“ byli usazeni na palube, druzi v podpalubi mezi soudky s rybami. Jedli po japonsku ryby, ryzi a caj, trpeli silnou morskou nemoci, pronasledovaly je mlhy, deste a vanice. Za boure u Kurillskych ostrovu div neztroskotali na utesech, v zalivu Trpelivosti chteli Japonci vsechny vysadit pod zaminkou, ze japonsky Sachalin je stejne uz Japonsko, a jen za priplatek se uvolili, ze je povezou dal. Ve Vakkanai na severnim pobrezi Hokkaida, na nejsevernejsim z japonskych ostrovu, opustili umoreni cestujici skuner sami, protoze dal do pristavu Hakodate mohli jet vlakem rychleji a pohodlneji.
Z Hakodate, jez lezi na jiznim konci ostrova a je temer v teze zemepisne siri jako Vladivostok, bylo spojeni s Vladivostokem dost caste a pravidelne. Po rade vyslechu a formalit, zpusobenych tim, ze se take Japonsko pridalo k valcicim mocnostem na strane Dohody, postovni parnik rychle odvezl celou spolecnost do Vladivostoku.
Cestovatele uzasli, kdyz pri vjezdu do pristavu spatrili mezi plavidly na rejde „Polarni hvezdu“, na jejiz palube se nejasne rysoval strazny. Kvapne se na to zacali vyptavat a dozvedeli se, ze gubernator Kamcatky dostal Truchanovuv dopis. Nemel vsak dost velke lodi, aby zautocil na rakousky kriznik, a tak poslal radiodepesi do Vladivostoku. Odtamtud vyslali rychly kriznik, ktery nasel na Komandorskych ostrovech „Polarni hvezdu“, ale Rakusane vcas zmizeli.
Avsak velitel pristavu, jenz Truchanovovi tyto veci prozradil, hned zase nase cestovatele zklamal. Pocitali s tim, ze dostanou zpatky sve sbirky. „Polarni hvezda“ vsak byla Rakusany nacisto vykradena: sbirky, vystroj, zasoby, dokonce i zarizeni kajut a cenne soucastky ze stroje byly odvezeny, a tak lod museli tahnout ve vleku. Bez opravy nemohla uz plout a Truchanov musel souhlasit s navrhem morske spravy a postoupit lod po dobu valky signalisacni sluzbe.
Rozhorceni cestovatele nasedli do sibirskeho expresu a vraceli se do vlasti. Kdyz rozvazili novou situaci, rozhodli se, ze do skonceni valky — a stale jeste pocitali, ze to bude brzy — a do te doby, dokud jim nebudou vraceny sbirky a fotografie, musi o vyprave do Plutonie pomlcet. Cim take — krome svych slov — mohli dokazat, ze Plutonie se svymi zazraky skutecne existuje a ze je do ni mozno proniknout? Kazdy clovek se zdravym rozumem by mel jejich zpravu za cirou fantasii a povazoval by je za zvanily nebo pomatence.
Valka se vsak protahla, po ni prisla revoluce a jine udalosti… Uplynulo deset let, ucastnici vypravy se rozesli po svete. Nekteri padli na frontach, jini zemreli. Kde jsou sbirky a dokumenty, neni znamo. Truchanov se vratil do sve observatore na Munku-Sardyku, zije tam jako poustevnik a uz neveri, ze dostane nekdy vsecko zpet.
Do autorovych rukou se nahodou dostal denik a kresby jednoho ze zemrelych ucastniku vypravy. Z techto materialu je tedy sestavena tato kniha jako fantasticky roman pro zvidavou mladez.
DOSLOV O AUTOROVI A JEHO KNIZE
Akademik V. A. Obrucev, hrdina Sovetskeho svazu a cestny predseda Zemepisne spolecnosti SSSR, patri mezi predni sovetske vedecke pracovniky. Jako vynikajici geolog a geograf podnikl radu vyzkumnych cest a vyprav do Stredni Asie a vysledky sveho badani ulozil v mnoha odbornych pracich a studiich, ktere jsou vysoce ocenovany vedci celeho sveta.
Jmeno akademika Obruceva je vsak dobre znamo sovetskemu lidu a zvlaste sovetske mladezi jeste i z jineho duvodu. Jeho mimoradna osobnost spojuje totiz v sobe vsechny zadouci vlastnosti tvurciho vedeckeho pracovnika s mimoradnym nadanim schopneho a vynalezaveho popularisatora vedeckych poznatku, ktere dovede lehkou, zabavnou, Casto sugestivni formou priblizit nejsirsimu okruhu ctenaru.
Strhujici a misty az dramaticka forma romanova, ktere akademik V. A. Obrucev pouziva k popularisaci vedeckych poznatku, zpusobuje vsak nekdy, ze jeho liceni byva povazovano za skutecnost i jako celek.
To plati zvlaste o jeho romanu „Plutonie“, po prve vydanem v roce 1924. Po jeho uverejneni dostal autor od svych ctenaru mnoho dopisu, v kterych se ho vazne ptali, proc nejsou vysilany dalsi expedice k prozkoumani podzemniho sveta — Plutonie. V dalsich ruskych vydanich teto knihy musil proto V. A. Obrucev podrobne vysvetlovat, ze k ceste do Plutonie, kterou tak barvite vylicil, nikdy nedoslo a dojit nemohlo a ze vubec ani v Arktide, ani jinde na povrchu zemskem neni zadny podobny otvor, jimz by bylo mozno sestoupit do zemskeho nitra. A ze v zemskem nitru neexistuje a nemuze existovat onen podivny, s povrchu zemskeho uz davno vymizely svet minulych geologickych dob.
Autor pouzil teto myslenky, kterou v podobe vedecke, dnes ovsem uz skutecnou vedou davno vyvracene domnenky, vklada do ust svemu hrdinovi Truchanovovi jen proto, aby zajimavou formou vedeckofantastickeho romanu priblizil svym ctenarum co nejzivotneji a nejplasticteji davno vymrele tvary a druhy rostlin a zvirat, ktera zila na Zemi v geologickych dobach pred desitkami a sty milionu let.
Jako sovetsky clovek a sovetsky vedec sledoval vsak V. A. Obrucev jeste jeden cil — cil mobilisacni. Jeho umyslem pri psani tohoto romanu byla totiz snaha vzbudit a prohloubit v sovetske mladezi zajem o geologicke vedy a jejich problemy, ziskat ji pro vazne geologicke studium a zajistit tak dalsi, novou generaci sovetskych geologickych pracovniku, tak nutnych pro pokrok a rozvoj sovetske vedy a hospodarstvi.
Ctenarum vedeckofantastickeho romanu V. A. Obruceva nemusi byt lito, ze Plutonie existovala jen v tvurci fantasii sveho autora. Vzdyt v knize je peclive sneseno mnozstvi konkretnich, prisne vedeckych poznatku o zivote v davnych geologickych dobach, ktere kazdemu podstatne obohati jeho dosavadni vedomosti, pri cemz pozitek z jejich umeleckeho podani dostane ctenar k dobru a navic.
Sam zakladni namet tohoto vedeckofantastickeho romanu a bohatstvi latky v nem zpracovane nedaval vsak autoru prilezitost, aby se podrobneji rozhovoril o predstave, jakou ma dnesni pokrokova geologicka veda o zemskem nitru a jeho slozeni. Ve srovnani s polomerem nasi zemekoule (6370 km) pronikl clovek dosud jen pramalo pod zemsky povrch. Ani nejhlubsi dul na svete nedosahl jeste hloubky plnych 3 km a ani hlavice strojniho vrtaciho zarizeni nezaryla se hloubeji nez do 4600 m. Tento propastny rozdil vysvita nejlepe z prosteho prirovnani. Kdybychom si predstavili nasi Zemi ve velikosti obycejneho jablka, pak by se nam nejhlubsi vrt na svete jevil jen jako nepatrny vpich, sotva pronikajici jeho slupku. A prece lidstvo svym dumyslem a vedeckym zkoumanim proniklo jiz tak daleko do zemskych hlubin, ze dnesni geologie nam muze v mnohem smeru kladne odpovedet na otazku, jak nitro zemske vypada.
Mezi soucasnymi geology neni dnes jiz sporu o tom, ze nase Zeme jevi vyraznou soustrednou stavbu, ne nepodobnou vejci nebo orechu.
Zevni pevna kamenna kura zemska, budujici pevniny i dna oceanu, tvori sotva 60 km silnou zevni obalovou vrstvu neboli plast, slozeny v podstate ze stejnych hornin, s jakymi se setkavame na zemskem povrchu. Protoze tyto horniny vyznacuji se mnozstvim kremiku (Silicium — Si) a hliniku (Aluminium — Al), oznacujeme tento zevni, pomerne slaby kamenny obal zemsky jako tak zvany obal sialovy — Sial.
Tento sialovy obal, jako specificky lehci, pluje pak po spodnejsim tezsim obalu vnitrnim, podobne jako led po vode. Pri srovnani stavby Zeme se stavbou vajicka mohli bychom, ovsem jen do jiste miry, povazovat tento
