„Pravdepodobne je to rusky kriznik hlidkujici v techto vodach,“ usoudil Maksejev, kdyz se ho jeho druhove ptali. Stali na palube a meli skvelou naladu, ze je more klidne a plavba stastna.
„Kohopak tu hlida?“ zajimal se Kastanov.
„Lupice — Americany a Japonce. Komandorske ostrovy jsou znamy jako nejlepsi, neli vubec jedine sidliste vzacneho morskeho tulene, ktery byl nemilosrdne huben, a proto zacal rychle mizet. Proto nase vlada povoluje lov tulenu jen v urcitem rocnim obdobi, a to s ruznymi vyjimkami, pokud jde o samice a mladata. Chamtivi lovci se vsak snazi zakaz obejit. K ostrovum proto casto priplouvaji lodi vojenske flotily a maji pravo zastavit podezrela plavidla, jez pluji v techto vodach.“
„Snad budou prohlizet i nas!“ zvolal Truchanov. „Kriznik miri rovnou k nam!“
Kriznik, velka lod s tremi stezni, vskutku miril prespric smeru „Polarni hvezdy“. Uz na nem bylo mozno rozeznat leskle hlavne del a skupiny muzu na kapitanskem mustku. A nahle z jedne hlavne vyrazil kotouc dymu, zaburacel vystrel a zaroven vyletl na stozar signal: „Zastavte, nebo zahajim palbu!“
„Polarni hvezda“ poslusne zastavila stroj. Sotva kapitan zpozoroval kriznik, vydal podle pravidel namorni plavby rozkaz vztycit ruskou vlajku. Ale kriznik nic obdobneho neucinil.
Cestujici se shlukli u boku lodi a pozorovali rychle se blizici krasnou lod.
„Co to je? To neni rusky kriznik, jmenuje se „Ferdinand“ a jmeno je napsano latinkou!“ zvolal kapitan, ktery lod pozoroval dalekohledem.
„Jakym pravem zastavuje ruskou lod v ruskych vodach?“ uzasl Kastanov.
„Jake narodnosti je tenhle „Ferdinand“? Nejspise nemecke.“
„Hned to pozname!“ odpovedel kapitan a dival se do kapesniho namorniho kalendare.
„Uz to mam! „Ferdinand“ je kriznik rakouskouherske vojenske flotily, postaven v roce 1909, tolik a tolik tun vytlaku, deset del toho a toho kalibru a tak dale, dve ste padesat muzu posadky, rychlost plavby a tak dale.“
Zatim kriznik priplul uz docela blizko, zmirnil rychlost a zastavil se kus od „Polarni hvezdy“. Z lodi spustili clun a bylo videt, jak dvacet namorniku ozbrojenych puskami a dva dustojnici sestoupili po schudkach. Clun zamiril k „Polarni hvezde“, jejiz cestujici, kapitan i cela posadka se seskupili u zabradli a nevedeli, co se deje. Aby prijali nezvane hosty, museli vsak chtej nechtej spustit schudky. Na palubu vystoupili oba dustojnici a deset namorniku.
„To byt rusky lod?“ zeptal se starsi z navstevniku a zdvihl pravou ruku k stitku capky.
„Ruska. Jachta „Polarni hvezda“, soukromy majetek,“ odpovedel Truchanov.
„Vy byt kapitan?“
„Ne, ja jsem majitel lodi.“
„Obchodni lod nebo velrybarzsky?“
„Ani to, ani ono. „Polarni hvezda“ veze vedeckou vypravu z plavby po Ledovem mori. Chtel bych vsak vedet, proc zastavujete ruskou lod v ruskych vodach a podrobujete nas vyslechu.“
„Z duvodu vojenskonamorznich prav a valecne situacion.“
„Coze? Co rikate? Jaka valecna situace? Co se deje?“ sypaly se otazky nevyslovne rozcilenych cestujicich.
Dustojnik se usmal:
„Vy nic nevedet? Vy davno plavat po Ledovy ocean?“
„Od lonskeho jara.“
„Diese Russen sind wie vom Himmel gefallen!“[2] obratil se Rakusan k svemu druhovi, ktery zrejme nerozumel dobre rusky; ted se taky usmal a odpovedel:
„Sie wissen gar nichts vom Kriege?“[3]
Pak vyssi dustojnik pokracoval:
„Tak ja vam prohlasit, ze rakouskouherske cisarzstvi a Nemecke cisarzstvi byt uz cely rok ve valce s Rusko, a my, krsiznik cisarssky flotila „Ferdinand“ budeme vzit vas lod jako vojensky korzist.“
„Ma jachta vsak neni valecna lod, ale vedecka, mirova. Soukrome lodi se nekonfiskuji!“
„Mirovy lod? A co ma byt tohle?“ Rakusan ukazal na malicke delo na pridi, ktere slouzilo pro cestne salvy a signaly. „To byt delo!“
Truchanov se jen usmal.
„Kazdy mirovy lod,“ pokracoval Rakusan, „moct ozbrojovat, prsivozivat desant, vojensky naklady, vojensky posta. Mirovy lod zabrat, vy nic nemoct delat!“
„A nemohl bych mluvit s velitelem krizniku?“
„A vy nemecky mluvit, rozumet?“
„Ne, mluvim francouzsky a anglicky.“
„Tobrze! Pojedeme na krsiznik!“
Dustojnik polohlasne rekl cosi svemu druhovi a pak sestoupil s Truchanovem do clunu, ktery zamiril ke krizniku. Druhy dustojnik a ozbrojeni namornici zustali na „Polarni hvezde“.
Kastanov, jenz mluvil dobre nemecky, dal se do hovoru s dustojnikem. Ten ochotne odpovidal na otazky a seznamil cestujici s hlavnimi udalostmi, jez vedly v cervenci roku 1914 k svetove valce. Tak jim velmi rychle uplynul cas, nez se Truchanov vratil. Priplul s dvema dustojniky a jeste s nekolika neozbrojenymi namorniky.
„Vysadi nas na kamcatsky breh,“ prohlasil. „Pojdme si do kajut sbalit veci, nez dovedou „Polarni hvezdu“ v konvoji k brehu. Bezpodminecne ji konfiskuji s veskerym nakladem.“
Zatim co Rakusane zustali na palube a rozkazovali tam, Truchanov v kajute vypravoval:
„Velitel krizniku mi oznamil totez, co tenhle dustojnik. Nejdriv se poradil se svymi podrizenymi a chtel vysadit Nory, ale nas odvezt jako zajatce. Mluvim i rozumim prece velmi dobre nemecky,“ vysvetloval Truchanov, „ale schvalne jsem to zatajil, abych se dozvedel, co spolu budou mluvit o svych zamerech. A tu jsem poznal, ze maji malo proviantu a ze se spolehaji na nase zasoby. Proto nepotrebuji zbytecna usta zajatcu. Jeden z dustojniku vsak trval na tom, ze musi pri nejmensim privest vsechny, kteri jsou mladsi nez 45 let, jako valecne zajatce — to jest vsechny krome mne. Ale velitel ho nakonec uklidnil tim, ze driv nez se dostaneme odnekud z Kamcatky domu do Moskvy, valka pry docela jiste skonci porazkou Ruska a Francie.“
„Nuze,“ pokracoval Truchanov, „rozhodli se, ze vysadi vsechny, ze nam vsak dovoli, abychom si s sebou vzali jen nejnutnejsi satstvo, trochu zasob a soukrome penize, ne ovsem pokladnu vypravy. Ta a vsechno ostatni podleha konfiskaci.“
„Co rikate? I vsechny sbirky, vsechny vysledky vypravy?“ rozhorlil se Papockin.
„Ano, bez vyjimky vsechno! Deniky ovsem poschovavame po kapsach, ale fotografie, lebky, kuze, herbare a dalsi veci tu musime nechat. Slibuji, ze to vsechno bude v poradku poslano do Vidne, a az valka skonci, ze nam to bude vydano.“
„Jestli je zatim neposle ke dnu francouzska ci ruska ponorka nebo mina!“ poznamenal Borovoj rozhorcene.
„To je velmi pravdepodobne!“ pokracoval Truchanov. „Tim spise, ze do valky vstoupila Anglie…“
„Tak je tedy vyprava znovu uplne okradena jako tenkrat, kdyz nas oloupili mravenci!“ smutne se pousmal Maksejev.
„Je jista moznost, ze svuj majetek dostaneme zpatky,“ utesoval je Truchanov. „Z jejich narazek jsem se domyslil, ze tady nekde nablizku maji zakladnu, nejspise na Komandorskych ostrovech, odkud k nam kriznik vyplul. Tam „Polarni hvezdu“ odvezou. Az se dostaneme do Vladivostoku, oznamime to nasim valecnym lodim a ty zakladnu objevi.“
„Nu, ale kdy se tam dostaneme!“
„Rozhodne je to nase jedina nadeje! A ted radeji pojdme balit!“
Rozesli se do svych kajut. „Polarni hvezda“ plula uz plnou rychlosti ke Kamcatce v konvoji krizniku. Mirila na Ust-Kamcatsk, k prvnimu obydlenemu mistu severne od Petropavlovska na morskem brehu. Posmutneli cestujici se shromazdili se svymi kufry a ranci na palube. Rakusane zavazadla podrobili mirne prohlidce, ale neprehrabavali se v nich a nelezli do kapes. Proto se Maksejev vyhnul nebezpeci, ze prijde o sve zlato, ktere presypal do sirokeho kozeneho zlatokopeckeho pasu, dlouheho a uzkeho pytliku. Inzenyr na sebe navlekl cely pud zlata a byl najednou velmi neohrabany. Ale jitrnice plna zlata, jiz se prepasal, byla schovana pod kuchljankou a Rakusane si nevsimli, jak je inzenyr nemotorny. Sbirky a vsechno jmeni vypravy, davno zabalene do beden k prevozu po zeleznici, bylo podle seznamu vydano Rakusanum. O tom, kde vyprava ve skutecnosti byla, jim ovsem nepovedeli.
„Byli jsme na Cukotce, prezimovali jsme na Wrangelove ostrove,“ prohlasil Truchanov dustojnikovi, ktery veci
