zastihli nahore uz dost dlouhy den a dostali se pocatkem leta na jizni pobrezi Nansenovy zeme. Do odjezdu zbyvaly jeste skoro dva mesice. Rozhodli se, ze toho casu vyuziji k vycviku lidi i psu v delsich vyletech na sanich. V poslednich dnech zacali pozorovat na pokraji lesu cerstve stopy — patrne sobu, ba i pizmovych turu a vlku. Proto mohli pocitat s lovem, vypravili se na den na dva daleko od jurty. Lide i psi velmi potrebovali cerstve maso; uzene se jim uz tuze zprotivilo a Katu jeho zasobu take znacne ztencila svou zravosti. Uzene maso si museli opatrovat na zpatecni cestu a do odjezdu si k jidlu opatrovat zverinu. Na vypravy chodili stridave tri s dvojimi sanemi a se stanem, kdezto druzi tri muzi s jednou zaprezi psu zustali v jurte a odpocivali si po predeslem vylete.
56. V LEDECH
Na konci brezna se cestovatele rozhodli, ze vyrazi pres ledy na zpatecni cestu. Meteorologickou budku nechali na miste a v ni, stejne jako ve sklade pod pahorkem, schovali v zaletovane skrince strucne udaje o vyprave, ktera objevila Plutonii, a o hlavnich vysledcich cesty na jih. Dalo se cekat, ze pocatkem leta navstivi pralide pahorek, a proto aby neodnesli skrinky a nerozbourali budku, rozestavili cestovatele na policce v budce nekolik drevenych sosek, ktere vyrezala Katu, a na podlaze budky jako obet slozili vsechny kosti, jez se jim tu nahromadily, prazdne plechovky od konserv a podobne haraburdi. To vsechno si vymyslil Igolkin, ktery se s divochy vice sblizil nez uceny Borovoj.
Sane, poradne obtizene sbirkami, jidlem a majetkem vypravy, vyrazily pres snehobilou tundru k upati ledovcu.
Tato zpatecni cesta pres Nansenovu zemi trvala cely mesic; prekroceni ledoveho pasma, dlouhe stoupani na Rusky hrbet a sestup dolu po ledovcovych splazech, uporny vitr, ktery val proti nim, pretizene sane, malo psu — to vsechno ztezovalo pohyb a vyzadovalo vypeti vsech sil. I caste vanice zastavovaly postup, ale zato si pri nich lide i psi mohli odpocinout. Po ledovem pasmu se uz zacal stridat den s noci. Cestovatele to jiz davno nevideli. Nektere sklady potravin, ktere zanechali na ceste, nenasli, ale na Truchanovove mysu nalezli nove skladiste s rocni zasobou potravin. Zridila je tam „Polarni hvezda“. Nasli v nem dopis se zpravou, ze lod prezimuje deset kilometru na vychod od mysu. S vrcholku mysu bylo videt v dalce lod a na polovine cesty doslo k radostnemu shledani. Dokonce i Truchanov jim vyjel vstric na sanich, ktere tahli mladi psi, narozeni behem plavby na „Polarni hvezde“. Vitani a otazkam nebylo konce. Truchanov se rozzaril, kdyz slysel, ze jeho predpoklady o nitru Zeme byly skvele potvrzeny.
57. VEDECKA BESEDA
Nekolik dni po navratu vypravy na „Polarni hvezdu“ rozpoutala se prudka, v techto sirich obvykla vanice. Prerusila vsechny prochazky a prace na cerstvem vzduchu. Cestovatele si kratili cas v klubovne, vypravovali si o prezimovani mezi ledy i o ceste do Plutonie. Truchanova zajimaly zejmena podrobnosti o sestupu do podzemniho sveta, kdy se vyprava setkavala s ruznymi nepochopitelnymi jevy.
„A zdalipak vite, Nikolaji Innokentevici,“ pravil Kastanov, „ze vas dopis, ktery jsme otevreli toho dne, kdy jsme v tundre, jez vystridala ledovce, spatrili mamuty, objasnil nam sice, kam jsme se dostali, ale neuspokojil nas. Radi bychom vedeli, jak jste dosel k domnence, ze je zemekoule duta, k domnence, ktera se tak skvele potvrdila.“
„Jestli vas to zajima,“ odpovedel Truchanov, „tenhle napad neni muj, a dokonce neni novy. Vyslovili jej uz pred vice nez sto lety nekteri vedci v zapadni Evrope a ja jsem na nej narazil, kdyz jsem prohlizel stare casopisy. Zaujalo me to a zacal jsem jej zkoumat. Dosel jsem pri tom k presvedceni, ze tento predpoklad je pravdepodobny.“
„A neprozradil byste nam sve dukazy?“
„S radosti. Jestli chcete, udelam vam jeste dnes vecer podrobnou prednasku.“
Vecer byla v klubovne zajimava vedecka beseda.
Truchanov se kratce zminil o nazorech starych narodu o Zemi, jez plave v prastarem oceanu jako deska, i o Aristotelove uceni o kulovitem tvaru Zeme a zastavil se podrobneji u nazoru novoveku.
„Na konci osmnacteho stoleti vedec Lesley tvrdil, ze vnitrek Zeme je vyplnen vzduchem, ktery pod tlakem zari. V tomto vzduchu se pohybuji planety — Proserpina a Pluton…“
„Pluton?“ neudrzel se Borovoj. „Tak jsme tedy pro vnitrni svitici teleso nevymyslili nic noveho…“
„Ano, s timhle jmenem vas predesli,“ pokracoval Truchanov. „A nekteri vedci dokonce vypocitali pohyby techto planet, ktere pry pusobi magneticke boure a zemetreseni, priblizili se k zemske kure. Podle Lesleyova nazoru panuje na vnitrni strane Zeme, osvetlene mekkym elektrickym svetlem, vecne jaro, a proto tam existuje bohate rostlinstvo a sverazny svet…“
„A mel naprosto pravdu!“ zvolal udiveny Papockin. „Vchod do zemskeho nitra — podle Lesleyova uceni — ma byt asi v 82° severni sirky…“
„Ale to je prece nepochopitelne!“ spraskl ruce Maksejev. „Jak to mohl urcit tak presne? Nasli jsme jizni okraj tohoto vchodu na 81° a nekolika minutach.“
„Lesley jej urcil podle mista nejvetsi intensity polarni zare, protoze predpokladal, ze polarni zare vychazi prave z nitra Zeme, ze to jsou elektricke paprsky, ktere osvetluji jeji vnitrek. Lesleyovo uceni nalezlo mnoho privrzencu a tenkrat dokonce vazne uvazovali o tom, ze vyslou do nitra Zeme vypravu.“
„Tak vida,“ usmal se Gromeko, „i v tomhle jsme malem meli predchudce!“
„K vyprave vsak nedoslo, protoze vedecke autority toho veku — Buffon, Leibniz a Kircher — se Lesleyove hypothese vysmali a odsoudili ji jako fantasii. Hajili tvrzeni, ze Zeme ma ridke zhave jadro, bud jedno spolecne, nebo s pocetnymi druhoradymi ohnisky, ktere se nazyvaly profiliace. Na konci osmnacteho stoleti premohla harmonicka hypothesa Kantova a Laplaceova o vzniku celeho naseho planetarniho systemu z plynne rozzhavene mlhoviny skoro vsechny hlavy a vse ostatni odsunula do pozadi.
Kormuls vsak v roce 1816 dokazal, ze Zeme je uvnitr duta a ze jeji kura je silna tri sta anglickych mil.
Halley, Franklin, Lichtenberg a Kormuls si snazili vysvetlit jevy zemskeho magnetismu a jeho vecne zmeny existenci hypotheticke vnitrni planety. Nemecky profesor Steinhauser v roce 1817 povazoval existenci teto planety, kterou nazyval Minerva, za skoro nepochybnou.
Zase vznikly plany na vypravu do nitra Zeme. Simmes, kapitan pechoty ve vysluzbe, ktery zil v meste SaintLouis ve state Missouri, otiskl v dubnu roku 1818 v novinach dopis a rozeslal jej mnoha uradum v Americe i v Evrope. Dopis byl adresovan „celemu svetu“ a mel heslo: „Svet da svetlo, aby odkrylo nekonecny svet“.
Psal toto:
„Zeme je duta a uvnitr obyvatelna. Obsahuje radu soustrednych sfer, ktere jsou jedna v druhe a maji u polu otvory siroke od 12° do 16°. Jsem ochoten vsadit svuj zivot za to, ze je to pravda, a nabizim se, ze onu jeskyni prozkoumam, jestli mi svet v tomto podniku pomuze. Pripravil jsem k tisku traktat o tomto predmete, kde uvedu dukazy vyse uvedenych tvrzeni, podam vysvetleni rozlicnych tajemstvi a odhalim,zlate tajemstvi‘ doktora Darwina. Me podminky: patronat nad timto i nad novymi svety. Zasvecuji (odkazuji) jej sve manzelce a jejim deseti ditkam. Volim si doktora Mitchella, sira Dawyho a barona Alexandra von Humboldta za sve protektory. Potrebuji jen sto odvaznych druhu, abych vyjel ze Sibire se soby a na sanich koncem leta po lede Severniho more.
Slibuji, ze najdeme teple a bohate zeme, kde je nadbytek uzitecnych rostlin, zvirat a snad i lidi, jen co mineme 82° severni sirky. Pristiho jara se vratime.““
„Nu coz, a doslo k tehle vyprave?“ otazal se Kastanov.
„Na nestesti, anebo jestli chcete k nasemu stesti se neuskutecnila. Simmesuv dopis vzbudil pozornost a do redakci novin a casopisu se hrnuly otazky ctenaru, kteri se o to zajimali. Navrh statecneho kapitana, ktery se nebal po sobe zanechat vdovu a deset sirotku, byl posuzovan v tisku, ale nesesla se ani stovka odvaznych muzu, ani penize na vypravu. Vudci, vybrani za protektory, pravdepodobne povazovali chudaka Simmese za pouheho fantastu nebo blazna. Ve skutecnosti byli mnozi presvedceni, ze uvnitr Zeme je dutina a ze v ni jsou planety, ale neverili, ze existuje otvor, jimz je mozno proniknout dovnitr.
Tak fysik Chladny tvrdil v clanku o nitru Zeme, ktery byl vyvolan Simmesovym dopisem a otisten ve vedeckem casopise, ze otvor nemuze existovat. Kdyby takovy otvor existoval, byl by docela jiste zalit vodou. Velmi pomaly pohyb planety, objevene Steinhauserem, vysvetluje Chladny tim, ze k nemu dochazi ve velmi hustem prostredi
