Nazitri usli ctyricet kilometru, ale nenasli ani jeden listek; snad je serval vitr, anebo setraslo nejake zvire.
Sli dalsi den a po obede zase nalezli listek, na kterem stalo:
„Lide sundavaji nase listky s keru, kdyz si jich vsimnou, a schovavaji si je jako talismany. Mysli si, ze je nechavame za obet zlemu duchu, ktery prinasi zimu a snih. Proto se nam podari zachranit listecky jen vyjimecne. Cestou pri rece vsak budeme napichovat prazdne listky na vetve, abyste vedeli, kudy jsme sli. Az se dostaneme do kraje, kde nebude snih, a kde reka nezamrza, budte zvlast pozorni. Myslime, ze se tam horda na dlouho zastavi.
Borovoj.“
Tak sli jeste sest dni; obcas nalezli listek s nekolika slovy, casteji vsak prazdne papirky, napichane na kerich pri rece. Desaty den cesty se velmi ztencila snehova vrstva a led na rece pod nohama obcas popraskaval. Teplota se drzela jen dva tri stupne pod nulou. Nazitri museli sejit s reky, protoze led byl uz prilis tenky a misty se na nem objevovala velka nezamrzla mista. Cestovatele nasli pesinu, ktera se vinula hned lesem, hned po brehu reky, a pustili se po ni. Navecer bylo na zemi snehu pouhe ctyri centimetry a na rece se led drzel jen pri brehu.
Dvanacteho dne cesty konecne zustal snih pouze v nevelkych zavejich pod krovim a v lese, a tak cestovatele museli tahnout sane po spadanem listi, ktere lezelo na pesine. Pred obedem zase nasli listek. Jejich druzi jim oznamovali, ze asi denni pochod odtud je velka paseka, kde se horda chysta prezimovat, nezazeneli ji snih dal.
Ted museli znasobit pozornost, aby nenarazili znenadani na divochy, kteri se potuluji kolem sveho tabora. Jeden z cestovatelu sel s Generalem pred sanemi jako pruzkumnik.
Na nocleh se zastavili na malem palouku pobliz ricky. Po veceri se Maksejev s Kastanovem vypravili kupredu na pruzkum. Usli asi tri kilometry a tu uslyseli vpredu nejaky hluk a jednotlive vykriky. Opatrne se prikladli k pokraji velkeho palouku a na protejsi strane uvideli tabor divochu.
Bylo to dvanact kuzelovitych chysi z tyci, pokrytych zvirecimi kuzemi, a rozlozenych v kruhu nedaleko od sebe; otvory byly obraceny dovnitr kruhu. V kruhu pak stala trinacta mensi chatrc. Horela u ni hranice. Nebylo mozno pochybovat, ze v te chatrci ziji jejich
zajati druzi. Podle rozmeru ostatnich chysi Maksejev odhadl, ze se tlupa sklada asi ze sta dospelych.
V kruhu mezi chatrcemi bylo videt jen deti, ktere vetsinou behaly po ctyrech a vypadaly jako cerne bezocase opice. Hraly si, skakaly, praly se, hadaly se a pronikave jecely. U vchodu do jedne chyse sedel na bobku dospely muz; vypadal take jako opice. Dalekohledem bylo videt, ze ma telo porostle tmavymi chlupy. Tvari se podobal Australanu, ale mel jeste vysedlejsi celisti a velice nizke celo. V obliceji byl hlinite hnedy, pod bradou se mu cernala mala bradka, ktera svedcila o tom, ze je to muz.
Z chyse brzo vylezl druhy clovek; aby mohl ven, stuchl prvniho kolenem do zad. Sedici muz se zhoupl a vyskocil, a tak stali oba vedle sebe. Bylo patrno, ze ten druhy je vyssi a v ramenou i v bedrech znatelne mohutnejsi. Prvni vypadal vedle neho jako zchradly vyrostek. Druhy tvor nemel tak skaredy oblicej a vlasy na hlave byly delsi a splyvaly mu v chomacich na ramena. Telo mel porostle ridsimi chlupy, zejmena na prsou, jejichz tvar svedcil o tom, ze je to zena.
Zena zamirila pres kruh k prostredni chatrci. Sla trochu nachylena kupredu a kolebala se. Ruce, spustene dolu, div ze ji nesahaly na kolena, svaly na rukou a na nohou mela silne vyvinute. Kdyz se priblizila k chatrci zajatcu, klekla pred ohnem, vztahla k nemu ruce s prosebnym gestem a pak po ctyrech vlezla do chatrce.
„Prisla k nasim chlapcum na navstevu!“ pravil Kastanov.
„Nevyuzijeme toho, ze je v tabore malo lidi, a neoznamime jim, ze jsme nablizku?“ navrhl Maksejev.
„Jak? Nemuzeme se k nim nepozorovane priblizit.“
„Vystrelme jednou nebo dvakrat z lesa. Dovtipi se, protoze nam sami navrhli, abychom jim tak dali o sobe vedet.“
„A nepoplasi to divochy?“
„Vzdyt neznaji strelnou zbran a nepochopi, oc jde.“
„A nerozbehnou se nas hledat?“
„Myslim, ze ne. Budou polekani a neodvazi se.“
„Nu coz, zkusme to!“
Ustoupili kus zpatky do lesa a vystrelili ranu, za nekolik minut druhou a vratili se pak k pozorovatelne na pokraji lesa.
Tabor se poplasil. U kazde chatrce stalo ted nekolik dospelych, predevsim zen a deti ruzneho veku. Vsichni se divali smerem, odkud se rozlehly nepochopitelne zvuky; a neco rikali. U prostredni chatrce stali u ohne zajatci. Byli po pas nazi a od pasu dolu navleceni do roztrhanych zbytku kalhot. Plet meli tmave bronzovou, vlasy necesane, tvare jim zarostly dlouhymi vousy.
Divali se take ke kraji lesa a na tvarich jim bylo znat radostne prekvapeni.
A nahle oba, zrejme kdyz se domluvili, obratili se tam, odkud zahrmely vystrely, a zdvihli ruce. Vsichni divosi hned klesli na kolena a padli tvaremi k zemi. Zavladlo ticho. Tu Igolkin vstal, slozil ruce jako hlasnou troubu, obratil se do lesa a zacal hlasite kricet:
„Skoro vsichni muzi z hordy odesli rano daleko na lov a zitra tam odejdou i zeny, aby jim pomohly rozdelit a odnest korist. Zustanou tu jen starci a deti. Pak nas prijdte osvobodit. Prineste nam pradlo a saty. Je u vas vsechno v poradku? Vratili jste se vsichni? Na znameni, ze jste mi rozumeli, vystrelte jednou, jeli vsechno dobre, a dvakrat, nenili vse v poradku.“
Maksejev se hned odplazil o kus nazpet a vystrelil. Kdyz Igolkin slysel ranu, opet zdvihl ruce do vyse a divosi, kteri se zvedli se zeme, kdyz kricel, nechapave se na neho divali a opet padli tvari k zemi.
Igolkin je nechal chvili lezet, pak vstal, obratil se k ohni a hlasite zazpival veselou namornickou pisnicku. Pralide se priplazili bliz, rozlozili se ve velikem kruhu kolem ohne a nechapave na sebe volali. Jejich zajatci zrejme dosud nic takoveho nedelali.
Maksejev napocital asi padesat dospelych, vetsinou to byly zeny. Vyrostku a ruzne starych deti tam bylo mnohem vic. Stali a sedeli kolem kruhu dospelych a na oblicejich jim bylo znat, ze jim Igolkinova pisnicka pusobi velike poteseni. Dospele zatim ohromila a trochu podesila.
Igolkin zpival asi deset minut, pak zase zdvihl ruce a potom spolu s Borovym, ktery pri pisnicce sedel bez hnuti u ohne, zamiril do sve chatrce. Posluchaci se pocali rozchazet do svych chysi. Ale dve zeny prisly k chatrci zajatcu, sedly si tam u vchodu a zrejme hodlaly strezit jejich spanek.
Tabor brzo ztichl a jen dohorivajici ohen popraskaval uprostred prazdneho kruhu.
Kastanov s Maksejevem se vratili ke svym druhum a povedeli jim vsechno, co videli a slyseli. Pak se rozhovorili o tom, jak osvobodit sve druhy.
52. OSVOBOZENI ZAJATCU
Cestovatele se dobre vyspali, pak slozili vsechny veci na sane a pripravili se k okamzitemu odjezdu. Potom se vypravili k taboru divochu, vzali s sebou odev a obuv pro zajatce, pusky pro ne a balicky s darky pro divochy. Kdyz se priblizili k pasece, uslyseli krik lidi a stekot psu, ktery odtud zaletal do lesa. Divosi zrejme dosud neodesli. Proto se cestovatele priplizili ke kraji lesa a zacali za keri pozorovat, co se deje.
Videli, ze se cely tabor hybe. Kruh mezi chatrcemi byl plny lidi, kteri se chystali na lov. Zeny vynasely z obydli kopi, ostepy, skrabky a svazky remenu. Deti se motaly vsude mezi nimi, sahaly na zbrane, dospeli do nich kopali a deti jecely a rvaly. Vyrostci potezkavali ostepy, prohlizeli kopi a zertem se bodali, zkousejice jejich ostri. Pul druhe desitky psu — nebylo v nich tezko poznat psy, kteri patrili k vyprave, ale nyni zdivoceli — drzelo se mimo kruh stranou od chatrci. Zrejme se chystali, ze vyprovodi lovce. Zatim se rvali a kousali.
Kdyz zeny vynesly vsechny zbrane, ozbrojily se kopimi a v zastupu vyrazily na vychod. Za nimi tahli vyrostci, kteri vlekli ostepy, noze a remeny — zrejme nosili zbrane a korist. Deti, nektere po dvou, jine po ctyrech bezely s jekotem a krikem vzadu i vedle tlupy. Psi je sledovali opodal. Na konci louky se deti zastavily a vratily se zpatky, ale tlupa lovcu, pri nejmensim z padesati lidi, vylucne zen a vyrostku, tahla v zastupu po pesine a pomalu mizela v
