Cestovatele poznali, ze za par dni uz nebudou moci plout dal. Vor, ktery spojoval lodky a nesl cast nakladu, nechali uz predtim na brehu, protoze reciste bylo prilis uzke. Vrchovate nalozene lodky se pomalu draly jedna za druhou po prudke ricce a cestovatele urazili za den pouze patnact az dvacet kilometru.
Ale k pahorku s jurtou bylo jeste pres sto kilometru.
V pobreznich lesich a paloucich lezela tenka vrstva snehu.
49. ZAHADNA STOPA
Jednou po veceri se Gromeko s Maksejevem vypravili lovit ryby na mekky piscity svah, ktery se zlutal na brehu mezi uvadlou a pomrzlou travou. Maksejev uz nahodil udici a pozoroval splavek, kdyz tu si nahle vsiml na pisku vedle otisku sve boty jasne stopy bose lidske nohy.
„To je divne,“ pomyslil si. „Prece jsem se nezul a doktorovi by se to v takovemhle studenem pocasi take sotva chtelo.“
Sklonil se a zacal prohlizet stopu. Byla to stopa velkeho leveho chodidla, dokonce vetsi nez otisk inzenyrovy boty, a nemel nijak male nohy. Chodidlo bylo ploche. Clovek, ktery tu stopu zanechal, chodil zrejme vzdycky bos. Ale ze vseho nejpodivnejsi bylo to, ze vsech pet prstu, ktere se zretelne otiskly do pisku, bylo velmi dlouhych a palec trcel daleko od ostatnich prstu. Zdalo se, ze to neni stopa nohy, ale ohromne ruky s velmi dlouhou dlani.
Kus dal spatril Maksejev i stopu prave nohy, ale jeji valna cast uz byla pod vodou a ta ji smyla. Kdosi tu zrejme presel pres reku, protoze zpatecni stopy na svahu videt nebylo.
„Michaile Ignatevici, honem sem pojdte, ale okamzite!“ zvolal Maksejev.
„Copak je? Pockejte chvilku, bere mi!“ odpovedel botanik.
„Nechte ryby a pojdte se podivat, nasel jsem tu neco zajimaveho!“
„Nu, co je? Raka nebo zelvu?“
„Ne, stopu bose lidske nohy na pisku.“
„To neni mozne!“
Gromeko nechal udici udici a rozbehl se k Maksejevovi. Kdyz s uzasem prohledl stopu, souhlasil, ze tvar stopy, jez se tu otiskla, je velmi podivny.
„Nesla tu snad opice?“ zapochyboval.
„Tady? V subpolarni krajine mezi modriny a brizami?“
„Kdoz vi! Jestli tady, v severnich lesich a tundrach, mohou zit mamuti a nosorozci, jejichz blizci pribuzni ziji ted tam, na povrchu zeme, jen v teplem podnebi, tak proc by tu nemohly byt i opice, ktere se prizpusobily tomuhle podnebi?“
„Snad mate pravdu. Musime sem zavolat zoologa a geologa, ti to lepe posoudi.“
„Chytejte si ryby a ja pro ne dopluji.“
Gromeko dovesloval k taboristi a privedl pratele.
„To je ohromna opice!“ vyslovil svuj nazor geolog.
„Ale ja myslim, ze je to spise clovek podobny opici,“ prohlasil zoolog. „Podivejte se, sel jen po nohou a o ruce se neopiral. Opice, kdyz by sestupovala po dost prikrem svahu k vode, jiste by si stoupla i na ruce. Ale stopy rukou tu videt neni.“
Po peclive prohlidce objevili na obou brezich pesinku a v ricce melky brod. Na pesine bylo stopy videt mene zretelne, ale podle jejich vzdalenosti bylo mozno soudit, ze ten tvor meril nejmene sto osmdesat centimetru.
„Tak k cemu jste dosli?“ zeptal se Maksejev, kdyz k nemu dorazili. Zatim co jeho druzi zkoumali stopy, on a Gromeko se znovu dali do chytani ryb.
„Nejpravdepodobnejsi je, ze tu ty stopy zanechal clovek, podobny opici, ktery sel dobre uslapanou pesinou k nehlubokemu brodu pres reku. O tom brodu vedel!“ prohlasil Kastanov.
„Tak to tedy sem do Plutonie pronikli nejaci lide uz pred nami?“
„A navic chodi bosi, i kdyz uz snezi! Klidne se prebrodi ledovou vodou!“ zvolal botanik.
„Ze to jsou divosi? Vzdyt se jejich noha temer nelisi od opici!“
„Nechtel bych se s nimi setkat. Snad to jsou lidojedi.“
„Nu, mravenci nas nepremohli, ackoli nam prekazili praci. A s divochy bychom to taky nejak provedli.“
Ted museli byt zvlast opatrni, aby je znenadani nekdo neprepadl. Pri odpocinku se stridali na strazi a cely pristi den se ostrazite rozhlizeli kolem.
Ale jiz dalsiho dne se jim plavba prekazila. Ze severu se prihnala vytrvala vichrice, reka zamrzla, a dokonce se na ni nasypalo asi patnact centimetru snehu.
Aby tu nemuseli nechat lodky a nenesli veci na zadech, rozhodli se, ze si udelaji sanice, lodky s vecmi na ne postavi, budou se drzet ricniho koryta, kde jim neprekazeji ani kere, ani stromy, a ze lodky potahnou po snehu. Nebylo vsak lehke jit po mekkem snehu a tahnout za sebou tezke sane; a tak za den urazili jen dvanact az patnact kilometru. Pluton se za hustou zaclonou mracen uz neukazoval a teplota klesala na 5° a dokonce na 10°. V tenkem stanu a v lehkych satech bylo velmi zima. Pri odpocinku se tedy stridali ve strazi, aby udrzovali ohen u vchodu do stanu. V boji s mrazem a snehem docela zapomneli na pralidi. Ostatne na stopy uz nenarazili. Vsechno zive zrejme odtahlo na jih a ridke lesy pod bilym rubasem se pohrouzily do zimniho ticha.
Teprve osmy den od zacatku cesty na sanich proridly les skoncil a na severnim obzoru se objevily bile vrchy — hranice ledu. A na jejich pozadi stezi rozeznali tmavy bod — jurtu na pahorku, ktery se temer sleval s rovinou tundry.
Zbyvalo jim jeste deset kilometru tezkeho pochodu a pak je cekalo shledani s druhy a odpocinek v teple jurte po dlouhem putovani. Po trech hodinach uz meli pred sebou pouhy kilometr a kazdou chvilku cekali, ze uslysi stekot psu, ze z jurty vybehnou lide a pospisi jim vstric se sanemi a s lyzemi. Nikoho vsak nebylo videt, psi nestekali a jurta, napul zavata, cernala se na vrcholku kopce, jako by byla opustena. Cestovatele se polekane ptali jeden druheho:
„Cozpak cele dny spi?“
„Proc neni videt a slyset psy?“
„Nestalo se jim neco zleho?“
Napjali vsechny sily a pridali do kroku v hlubokem a sypkem snehu, do nehoz zapadali skoro po kolena.
Ted uz byl pahorek docela blizko, ale porad na nem bylo vsechno mlcenlive a puste. U jeho upati se cestovatele zastavili a sborem zakriceli:
„Hej, hej, Borovy, Igolkine! Vstavejte, pojdte nas privitat!“
Volali znovu a znovu, ale odpovedi jim bylo jen mlcenlive ticho. Muzi se doopravdy polekali.
„Jestlize nasi pratele nezemreli, pak si jejich mlceni muzeme vysvetlit jen tim, ze se na sanich vypravili nekam na lov za velikym zviretem,“ usoudil Maksejev. „Tim spise, ze tu nejsou ani psi.“
„Ale cely tyden jsme uz nevideli zadnou zver,“ namitl Papockin.
„Proto taky odesli nekam dal na jih.“
„Nevydali se nam naproti, kdyz jsme byli tak dlouho pryc?“ vyslovil svou domnenku Gromeko. „Kdyz zacaly zimy a spustil se snih, napadlo je treba, ze jsme odesli v letnich satech a bez lyzi.“
„To je malo pravdepodobne! Vedeli prece, po ktere rece jsme odpluli, a nemohli se s nami na ni minout,“ poznamenal Kastanov.
„Myslim, ze vysvetleni te zahady najdeme v jurte,“ pravil Maksejev. „Ale drive obejdeme cely kopec, abychom se podivali, nejsouli tu nejake stopy, ktere bychom mohli bezdecne zadupat.“
Nechali sane u upati, spolecne se vydali kolem pahorku a peclive prohlizeli povrch snehu. Tam vsak nebyly zadne stopy, ani cerstve, ani stare, a cestovatele mohli napevno verit, ze od te doby, co zemi zasypal snih, nikdo na pahorek nevystoupil, ani s neho nesesel.
50. V OPUSTENE JURTE
Plstene dvere jurty, obracene na jih, byly zavreny a zavazany zvenci: jurta tedy byla prazdna. Cestovatele
