radil proud: cely les v usti udoli byl zatopen bahnitou vodou, ktera po sobe vsude nechala tlustou vrstvu bahna.
Cestovatele vazli v bahne. Nakonec vsak se dostali k brehu zalivu a vykrikli. Misto ciste blankytne vody se pred nimi tahly hnede splasky, na jejichz hladine pluly krome listi haluze, vetve, kere i cele kmeny, splavene proudem do more. Maksejev a Gromeko se rozbehli ke krovi, kde byly uschovany cluny a veci. Byli si temer jisti, ze vsechno je odplaveno, protoze stopy zkazy byly vsude patrny; dokonce i plaz pri usti reky byla pokryta vrstvou bahna.
„Hura!“ rozlehlo se jejich volani. „Vsechno je v poradku, pojdte nam pomoci!“
Vecem se nic nestalo, protoze byly slozeny do lodek a ty zase pokryty stanem a vorem a krome toho pevne privazany ke stromum. Vsichni si s ulevou vydechli a zacali vyprostovat cluny a pretahovat je s vecmi na morsky breh, kde se kousek od usti reky naslo mistecko bez bahna. Protoze vsak reka vyschla, museli odejit z tohohle koutku, ktery je vcera vsechny tak okouzlil. Pokracovat v plavbe na zapad bylo nebezpecne, protoze dal tvorily jizni breh utesy Cerne pustiny a cestovatele nemohli doufat, ze najdou pitnou vodu.
„Nemame dost pitne vody, a tak nemuzeme plout na zapad. Na vychode vsak vime o prameni, u ktereho jsme prenocovali,“ uzavrel Gromeko uvahu, kam zamirit.
48. NA ZPATECNI CESTE
Za hodinu uz cestovatele veslovali po zalivu, ktery se zmenil v bahnitou louzi. Obepluli mys a obratili se na vychod podle jednotvarneho nizkeho brehu, na kterem se zvedala stena lesa. Vsichni usilovne veslovali, aby se co nejdriv dostali k sladke vode, kde by si mohli konecne odpocinout a vyspat se po vsech nesnazich a vzrusenich poslednich dvou dni.
Tento kvap jim vsak nezabranil, aby se nezastavili a nevydali se na lov iguanodonu, jez zpozorovali na jednom miste na plazi.
Nazitri plavba pokracovala stejne energickym tempem. K veceru dostihli nestastne misto u usti Mravenci reky, na kterem lezelo vypalene mraveniste. Tady byla pisecna plaz a sladka voda, kdezto dal uz vhodne misto k taboreni nebylo; Zastavili se na nocleh; ten uz nebyl porusen zadnymi prihodami. Pristiho dne pluli na vychod prulivem mezi ostrovy, ktere delily vychodni more od zapadniho.
Tentokrat si vybrali cestu pobliz severniho brehu, aby urcili, kde lezi usti reky, jez byla mnohem vetsi nez reka Maksejevova, ale mela patrne tyz charakter. Jeji nizke brehy byly pokryty hustym lesem. Tahl se az k vode a neponechal tam ani pid pudy k taboreni. Museli poobedvat v clunech studene maso.
Kdyz po jidle odpocivali, dostal Papockin nahle napad, ktery ihned sdelil svym druhum.
„Vzdyt my jsme ted u severniho brehu, vidte?“ zvolal radostne.
„Nu ovsem!“ odpovedel Kastanov.
„Tak tedy se ho budeme drzet i dal az k usti Maksejevovy reky. Vyhneme se tim nebezpecne plavbe pres more.“
„Ale vzdyt jsme se prece chystali, ze dukladne prozkoumame jizni breh na vychod od mista, kde jsme po prve taborili?“ zeptal se Gromeko.
„Nemame uz cas myslit na zpatecni cestu k ledovcum?“ pokracoval zoolog.
„A procpak tak brzy?“
„Protoze cesta proti proudu bude trvat trikrat nebo ctyrikrat dele nez po proudu. Proti proudu budeme muset ustavicne veslovat.“
„Ale coz, mame spoustu casu!“
„Kdepak spoustu! Vzdyt uz konci srpen. Na brezich tohoto more je pravdepodobne vecne leto, ale tam na severu, bliz k ledum, byva jiste i zima. Jestli vyrazime na zpatecni cestu pozde, vydavame se v nebezpeci, ze nas prekvapi mrazy. Pak misto abychom pluli po rece, ktera zamrzne, budeme muset tahnout lodky po snehu…“
„Bez lyzi a tepleho odevu!“ dodal Maksejev. „To jsou ovsem velmi dulezite veci a musime o nich uvazovat,“ poznamenal Kastanov. „Ale dalsi tyden, kdy bychom jeste zkoumali jizni breh more, neubral by citelne z casu, ktery nam zbyva na zpatecni cestu.“
„A jeste neco!“ trval na svem Papockin. „Vsechny nase vypravy na jiznim brehu narazily na nebezpeci a neprijemnosti, spojene s mravenci. Muzeme sotva pochybovat, ze take jinde nezije tenhle zhoubny hmyz. Boj s mravenci vyzaduje spousty streliva — a nam ho uz nezustalo prilis mnoho. Musime je chranit pro zpatecni cestu na lov a na obranu pred dravci.“
„A nakonec,“ pridal se k nemu Gromeko, „za ty tri ctyri dny, ktere muzeme obetovat plavbe na vychod, sotva najdeme na jiznim brehu neco noveho. Uz jsme videli, ze se tam do dalky tahnou strme steny stolove vyvyseniny a ani s vrcholku Satanase jsme nevideli na vychode nic nez Cernou pustinu.“
„Pri nejlepsim objevime jeste jednu ricku a v jejim hornim toku opet skupinu sopek. A ty nas znovu pohosti nejakym prekvapenim!“ dodal Papockin, ktery nezapomnel na sve nestastne dobrodruzstvi. „Dvakrat jsme vyvazli skoro zazrakem. Bylo by rozumne, kdybychom osud pokouseli jeste jednou?“
„Tak tedy vidim, ze jsem zustal sam!“ rekl Kastanov nikoli bez rozmrzeni. „Tri jsou pro zpatecni cestu a jejich duvody jsou velmi vazne. Budeme muset ustoupit hlasu rozumu.“
„Poplujeme ted tedy podle severniho brehu?“ zeptal se Gromeko.
„Nu ovsem, kdyz jsme se rozhodli, ze na jiznim nebudeme badat.“
„Pak tedy musime jeste ted nabrat pitnou vodu, protoze dneska sotva doplujeme k usti Maksejevovy reky a nevime, jeli pred ni jina ricka.“
Cestovatele si naplnili obe plechovky vodou z usti velke reky, kterou pojmenovali Gromekovou, a pluli dal mezi melcinami a ostrovy jeji delty. Pri tom se snazili, aby se nevzdalili od severniho brehu. Ten tu byl prave tak nizinny jako u usti Maksejevovy reky, ale nebyla na nem pisecna plaz; husty les a rakosi sahaly az tesne k vode. Ostrovy poznenahlu ridly, pak se ztratily a breh se pocal stacet znatelne k severu. Na jiznim brehu zacala proti tomuto mistu oblast pisecnych dun. V dalce bylo videt skupinu Satanasovych sopek, z niz stale jeste stoupal dost husty dym a zastrel tuto cast obzoru.
Plavbu ozivoval hmyz, krouzici nad vodou i nad zelenou stenou; obcas se tu mihli drobni ptakojesteri, kteri lovili vazky, a nad zrcadlivou morskou hladinou se pomerne daleko od brehu objevovaly hlavy plesiosauru. Pri brehu byla voda velmi melka a vesla obcas temer zabirala o dno.
Leckde byly v zelene stene rakosi proslapany siroke pesiny, hotove zelene chodby, kudy pravdepodobne chodili k vode ruzni bylozravi a dravi jesteri, kteri zili v housti.
Nazitri, jeste dopoledne, dopluli cestovatele k usti Maksejevovy reky. Snadno ji poznali podle pyramidy, kterou tu vystaveli.
Tady stravili skoro ctyriadvacet hodin, aby provedli posledni pozorovani na morskem brehu, aby si v usti reky nalovili a nasusili ryby a vyspravili lodky a vor pred dlouhou plavbou proti proudu.
Pluli pomerne pomalu. Museli ustavicne veslovat a na odpocinek, jidlo a spanek si urcili jen velmi malo casu.
Za ctyriadvacet hodin urazili pouze tricet az ctyricet kilometru, podle toho, jak rychly byl proud.
Plavbu zdrzovala i dobrodruzstvi s jestery a s dravymi a bylozravymi ssavci, protoze cestovatele setrili strelivem a strileli, jen aby si opatrili maso, anebo kdyz byli napadeni.
V prvnich tydnech teto plavby priroda jeste nejevila patrne zmeny. Ale dal, kdyz zacaly listnate lesy mirnejsiho podnebi, videli, ze listi na stromech uz zezloutlo a opadalo. Cim dal k severu, tim vic potkavali rostlin s opadanymi listy.
Take pocasi se zmenilo: ackoli Pluton stal v nadhlavniku jako driv, husta mracna ho zastirala stale casteji, foukal studeny severak a casto mrholil drobny podzimni dest. Ve chvilkach, kdy se nebe vyjasnilo, bylo zase horko, ale prumerna teplota stale klesala.
Nepohoda — silne deste a studeny vitr, ktery val proti nim stale casteji — zpomalovaly nebo dokonce znemoznovaly plavbu. Museli se schovavat do stanu a hrat se u ohne. Protoze stravili nekolik mesicu ve velmi teplem a suchem podnebi, hure ted snaseli zimu a vlhko.
V pasmu, kde zili mamuti, dlouhosrsti nosorozci, obrovsti jeleni a praturi, zastihli cestovatele uz zacatek zimy. Teplota se drzela kolem nuly a stoupala jen zridka, kdyz se vyjasnilo. Ale nebe bylo vetsinou zastreno celistvou clonou hustych mracen, z kterych se obcas sypal snih. Val studeny severak. Take vody v rece zacalo znatelne ubyvat a uzke reciste bylo uz na pokrajich stisneno ledovymi krami. Jen prostredek reky, kde byl vetsi proud, nezamrzl.
