pozvedli plst a vesli dovnitr. Jurta vypadala, jako by se v ni bydlelo. U zadni steny byly slozeny bedny vypravy s pristroji, sbirkami a nejcennejsimi vecmi. Visely tu pusky, brasny na naboje, obleky jejich druhu a u bocnich sten byly svinuty jejich spaci pytle. Uprostred jurty se cernalo ohniste a na trinozce stal dokonce cajnik; vedle lezela hromada drivi a chrasti. Vsechno vypadalo tak, jako by jejich pratele neodesli nadlouho.
Kdyz to vse Kastanov a jeho druzi videli, znepokojili se jeste vic. Jejich pratele neodesli ani na lov, ani na vypravu, protoze i pusky a spaci pytle zustaly v jurte. Nezbylo jim tedy nez si myslit, ze je nekde nedaleko jurty, na priklad u lednice nebo na tundre pri upati kopce, znenadani prepadli nejaci nepratele — selmy nebo lide. A vyhladoveli psi bez panu zahynuli nebo se rozbehli. Ale jestli je prepadla horda divochu, proc tedy nevyloupila jurtu?
Pri pozornejsi prohlidce veci objevili, ze konvice, pusky a vubec vsechny veci jsou pokryty vrstvou prachu. Maksejev zdvihl poklici cajniku: zbytky caje na dne byly porostle hustou plisni. Bylo jim ted naprosto jasne, ze lide opustili jurtu uz davno.
„Copak je tohle?“ zeptal se Kastanov a ukazoval na podivny dreveny predmet, ktery stal na jedne z velkych beden a jehoz si drive nevsimli.
Vsichni obstoupili bednu. Byla na ni soska mamuta, velmi hrube vyrezana ze dreva. Byla pomazana tmavohnedou barvou a vrstvou tuku, takze bylo az neprijemne dotknout se ji.
„Nezacal snad Igolkin z nudy vyrezavat takovehle sosky?“ zeptal se Papockin.
„Ne!“ odpovedel Maksejev. „To je docela jiste modla, pomazana krvi a tukem zabitych zvirat jako obet. Nasi pratele ji nejspis nekde nasli.“
„Ano, kdyz uvedeme tenhle nalez do souvislosti se stopami v pisku, nemuzeme pochybovat o tom, ze tu ziji nejaci pralide,“ poznamenal Kastanov.
„A ti nase kamarady zabili nebo je s sebou odvlekli!“ zvolal Gromeko.
„Procpak nerozkradli veci?“
Maksejev vzal sosku, aby si ji lepe prohledl. Vsichni uzasli, kdyz pod ni nalezli dva listky, peclive slozene. Kastanov je spesne rozbalil a zacal nahlas cist.
Na prvnim listku z 25. zari stalo:
„Oznamuji vam, ze nas zajali divosi, kteri se nenadale objevili v tundre. Pred ctrnacti dny nas nahle polapili beze zbrani v lednici, kde jsme prohlizeli skladiste, a odvedli nas s sebou do lesa. Jurty a skladiste se ani netkli, ale nedovolili nam, abychom si s sebou neco vzali. Psi bezeli za nami. Neublizuji nam, krmi nas a dokonce nas zahrnuji poctami, pravdepodobne nas povazuji za kouzelniky nebo za bohy, ale nikam nas nepousteji, prisne nas strezi a vzali nam holinky a skoro vsechny saty. Sami chodi docela nazi, ziji v chatrcich z tyci a kozi, ohen neznaji, jedi syrove maso. Zbrane maji vylucne kostene a drevene — kopi, sipy a noze. V horde je pres sto lidi, ale prevladaji zeny, ktere chodi na lov, zatim co muzi vychovavaji deti a hlidaji tabor. Muzu je u nich malo, jsou slabi, ale zeny jsou urostle a silne. Maji telo porostle dost hustou srsti a vubec se podobaji velkym bezocasym opicim. Maji vsak rec, ktere uz rozumime. Proto jsme se dozvedeli, ze nasi jurtu povazuji za jakysi pribytek bohu a ze se sem chodi klanet. Uzili jsme toho, abychom sem poslali tenhle listek jako obet bohum. Slibili, ze ho polozi v jurte. Odvedli nas na jihovychod po proudu reky, pres kterou jsme spolecne presli pro zabiteho mamuta, asi padesat ci sedesat kilometru odtud. Myslime si, ze se vam podari nas osvobodit bez prolevani krve, kdyz se tu objevite jako bozi.
Privezte nam teple saty, zapalky a tabak. Leto jsme stravili dobre, ve skladisti je mnoho zasob.
Borovoj, Igolkin.“
Druhy listek byl z druheho listopadu:
„Ochladilo se a casto snezi. Divosi se chystaji odtahnout dal na jih, kde je tepleji. My mame ohen, na kterem si peceme maso a u ktereho se hrejeme. Ale divosi se ohne boji a zahrnuli nas jeste vetsi uctou. V zajeti nas drzi predevsim zeny, kterym se libime, protoze jsme hezci a silnejsi nez muzi jejich plemene. Muzi nam pak s radosti pomohou pri osvobozovani. Posilame posledni listek, protoze divosi uz k jurte neprijdou. Ale cestou na jih, pravdepodobne podle ricky, budeme nechavat listky na kazdem noclehu nebo je cestou budeme napichovat na kere, abyste nas mohli vystopovat. Jestlize se nam nepodari osvobodit se lsti za pomoci muzu, pak nam vystrely oznamte, az se priblizite. Zautocte otevrene, strilejte salvami do vzduchu, abyste divochy ohromili a donutili je poslechnout nas. Pri nejhorsim postrelte nekolik zen. Neztracime odvahu a nebojime se, jen trpime zimou a jednotvarnou masitou potravou. Mame o vas obavy, proc se nevracite, zda se vam na ceste nestalo neco zleho.
Borovoj, Igolkin.“
„Ziji!“ zvolal Gromeko.
„Musime rychle sve druhy osvobodit, vzdyt jsou uz skoro tri mesice v zajeti! Dnes je 5. prosince,“ prohlasil Gromeko, kdyz nahledl do sveho deniku.
„Pisi, ze se tu divosi niceho netkli,“ pravil Maksejev. „Pak tedy sane a lyze jsou jiste v lednici, a rovnez tak zasoby potravy. Musime hned vykopat vchod do skladiste a urychlene zacit s pripravami na cestu.“
„Ano, zda se, ze je v jurte vsechno na miste, skladiste je tedy asi taky v poradku, jen jestli nezustaly otevreny dvere a jestli psi neroztahali zasoby,“ strachoval se Papockin.
Po obtizne ceste snehem, po nocich v tenkem stanu a po jednotvarnem jidle pouze z masa a sucharu tepla jurta a zasoby ruznych konserv znacne zprijemnily cestovatelum zivot. Kastanov a jeho druzi se rozhodli, ze si nekolik dni odpocinou a zatim se vyzbroji na novou cestu, ktera se mohla protahnout na nekolik tydnu, podle toho, jak daleko pralide odtahli.
Cely pahorek kolem jurty byl pokryt dost hlubokym snehem. Ve skladistich bylo vsechno v poradku. Sane s lyzemi si hned vytahli ven, aby je prohledli a opravili. Velke skladiste bylo uzavreno opravdovymi pevnymi dvermi, a proto selmy nic neodvlekly, i kdyz tu nebyli lide ani psi. Starostlivi poustevnici prichystali na zimu spoustu uzeneho masa, ktere se ted pri honicce za divochy velmi hodilo — cestovatele totiz nemuseli ztracet cas lovem.
Kus dal na pahorku stala mala meteorologicka budka. Zhotovil ji Borovoj. Pristroje byly v poradku. V jurte nasli meteorologicky denik, podle ktereho si mohli udelat usudek o podnebi v tundre v druhe polovine leta a pocatkem podzimu.
Rozhodli se, ze si jurtu vezmou s sebou a vsechny zbytecne veci ze slozi do skladiste, zamknou je na zamek a vchod zasypou snehem, aby ho docela schovali pred nezvanymi hosty.
Zaroven pripravili na cestu dvoje sane, sest paru lyzi, zasoby potravin na mesic, teply odev a spaci pytle. Vzali si taky trochu cukru, bonbonu, nozu, jehel, niti, koralu a prstenu jako darky divochum, kdyby zajatce vydali dobrovolne.
Pro vsechny pripady si vzali i lih a konak, aby — budeli toho treba — opili strazce.
51. PO STOPACH DRUHU
Na pahorku si tri dny odpocinuli a vyrazili na cestu nejprve na jihovychod k rece, za niz Kastanov s Papockinem po prve lovili mamuty, a pak dolu po proudu.
Mezitim nasli na levem brehu paseku, kde divosi taborili. Z tabora zbylo asi dvacet koster chysi — byly to tyce sestavene do kuzele jako v cumach asijskych Ostaku a Tunguzu.
Na jedne tyci byl pripichnut listek s timto zapisem: „Tady jsme zili v zajeti cely cas, dokud jsme neodtahli na jih. Dnes horda odchazi. Snad se nam podari cesto…“ Konec listku byl zrejme utrzen.
Rozhodli se, ze pujdou po rece dal a budou peclive prohlizet paseky ve vzdalenosti vzdycky patnacti az dvaceti kilometru. To byl zrejme denni pochod hordy, ktera vlekla vsechno sve harampadi, a proto se pohybovala pomalu. Na pokrajich techto palouku mohl zustat listecek zajatych druhu.
K veceru tehoz dne prisli skutecne na velkou louku a na jednom z keru nasli listek, privazany nitkou k vetvi.
Stalo na nem:
„Za den urazime asi dvacet kilometru; tahneme misty po lesnich pesinach pri rece, misty se brodime primo vodou, ktera je velmi studena a saha nekde az nad kolena. Temhle lidem to vsak nevadi. Vratili nam par kusu satu, ale pri noclehu nam je znovu berou a davaji nam zvireci kuze, abychom se prikryli. Cestou chyse nestaveji a spi pod keri. My jsme se zachranili jen diky ohni, ktery oba po rade udrzujeme po cely cas, dokud jsme na jednom miste.
Borovoj.“
