lese.
Na taboristi bylo ted videt jen starce. Spravovali chatrce a vytrepavali kuze, slouzici spacum za prosteradlo i prikryvku. Z nekterych chysi vylezly shrbene stareny a usedly u vchodu; vyplazily se odtud malinke deti; kojence vynaseli v naruci a kladli je na kuze vedle chatrci, zatim co uklizeli.
Jen pri chysi zajatcu zustaly tri dospele zeny, ktere tu zrejme drzely straz. Jedna z nich zacala rozkrajovat kostenym nozem kuze na remeny. Druha stejnym nozem orezavala hulky k sipum a treti stipala silne kosti, aby ziskala ostre ulomky na hroty kopi a sipu.
Z chatrce brzo vysel Igolkin, polonahy jako vcera, prihodil do ohne polena a usedl vedle zen. O necem s nimi promluvil, pak vytahl svuj velky namornicky nuz a zacal pomahat krajet remeny. Prace jim pak sla daleko rychleji. Potom se venku objevil i Borovoj, nedal se vsak do prace, ale zacal se divat smerem, odkud se vcera ozvaly vystrely jeho druhu.
Kdyz cestovatele videli tuhle scenu poklidne spoluprace namornika dvacateho stoleti a lidi kamenneho veku, museli se smat. Protoze tu zustalo malo divochu a byli jen primitivne ozbrojeni, cestovatele si byli temer jisti, ze se jim podari sve druhy osvobodit bud podobrem, nebo nasilim. Ale museli vyckat jeste pul druhe nebo dve hodiny, aby lovci odesli dost daleko a nemohli zaslechnout ani volani, ani vystrely a aby dokonce ani zeny na strazi je nemohly zakratko dohonit a privest zpet.
Deti, ktere lovce doprovazely, vracely se kvapne zpatky a zacaly si hrat v kruhu nebo kolem neho. Praly se, delaly kotrmelce, zapasily a nektere — starsi — hazely ostepem do vzduchu anebo do kuzi na chatrcich.
Igolkin rozkrajel kuzi, pak zasel do chatrce, vynesl odtamtud neco masa, rozrezal je na kousky, napichal na hulky pripravene pro sipy a vrazil je do zeme kolem ohne, aby si tak upekl saslyk. Zajatci zrejme jeste nesnidali a chystali se, ze se pred utekem radne najedi. Kdyz se maso upeklo, oba si sedli nedaleko od ohne a zacali kvapne jist. Igolkin obcas podal kousicek masa hned jedne, hned druhe zene, ktera pracovala u ohne, ale ty se smaly a odvracely se. Pak si jedna z nich prinesla ze sve chatrce velky kus syroveho masa a obe zeny je pocaly jist tak jak bylo, jen kostenym nozem odrezavaly dlouhe a tenke pruhy. Davaly je i detem, jez k nim pribehly.
Po snidani se muzi sedici ve skrytu podivali na hodinky a presvedcili se, ze uz uplynula dost dlouha doba.
Vysli z lesa, seradili se vedle sebe, zdvihli pusky, strileli po rade slepymi naboji do vzduchu a rychle se blizili k chatrcim.
Hned pri prvnich vystrelech vsechno na taboristi ztichlo. Divosi, kteri sedeli, vyskocili; ti, kteri stali, ztrnuli na miste a obratili se k blizicim se tvorum, kteri vydavali tak hrozne hromove rany. Cestovatele vesli do kruhu chatrci a lide pred nimi mlcky padali na zemi a jen nejmensi deti se rozplakaly strachy.
Cestovatele dosli k chatrci zajatcu, odevzdali jim saty a pusky, a zatim co se Igolkin a Borovoj oblekali, neustale strileli. Maksejev rekl namornikovi:
„Vysvetlete lidem, ze jste u nich uz pobyli na navsteve dost dlouho a ze pro vas ted prisli jeste mocnejsi kouzelnici. Za pohostinstvi, ktere vam prokazali, prinesli jim dary, aby nezapomneli na neobycejne hosty, kteri k nim sestoupili ze zeme vecnych ledu. Reknete jim, aby se nas neopovazili pronasledovat, jinak ze budou krute potrestani. Reknete jim, ze bohove ledu dovedou delat nejen hrom, ale i blesky, ktere neposlusne zabijeji.“
Kdyz Igolkin a Borovoj vysli prevleceni z chyse, jejich druzi prestali strilet. Namornik dovedl lepe mluvit, ponevadz byl druznejsi; obratil se tedy k divochum, lezicim na zemi, s reci, v ktere v podstate opakoval to, co mu rekl Maksejev. Ale na konci dodal, obraceje se ke trem zenam, ktere je hlidaly:
„Tyhle dary odevzdejte starsim, az se vrati z lovu, at je rozdeli. Jeste vam tu zanechame ohen, ktereho muzete uzivat, ale nedejte mu nikdy zemrit. Zivte ho, jako jsme ho zivili my. A znovu vam opakuji rozkaz — nezente se za nami! Odchazime do zeme vecneho ledu, a az bude zase teplo, vratime se k vam.“
Kdyz skoncil, polozil baliky s darky u vchodu do sve chatrce. Vsech sest muzu po rade palicich do vzduchu proslo kruhem mezi lezicimi divochy, kteri se neodvazovali ani pohnout, a zmizelo v lese.
Na kraji se na chvilku zastavili, aby se podivali, co divosi udelaji. Vystrely ustaly a divosi se pak zacali zdvihat se zeme a tise spolu hovorili, zrejme o neobycejne udalosti. Nekteri se shlukli kolem ohne, jenz jim byl odevzdan, a divali se do plamenu, ktere ztratily sve pany, jako by jim ty plameny mohly neco vysvetlit. Brzo dve z zen, ktere hlidaly zajatce, vzaly kopi a rozbehly se za hordou, zrejme aby ji povedely, co se stalo. Treti zena zustala u chatrce zajatcu, patrne proto, aby deti a muzsti nerozkradli darky. Sama vsak se jich neodvazila dotknout.
Cestovatele dosli k sanim, ktere nechali v lese, a pak zamirili zpatky na sever. Sane museli tahnout po uzke pesine, pokryte opadanym listim.
Jak se vzdalovali od taboriste, Igolkin obcas vyrazil ostry hvizd, na ktery zvykl psy. Drzeli se porad kolem hordy a na toto zahvizdnuti poslechli. Igolkin je krmil odpadky masa, ale psi tuze zdivoceli, a tak se jich divosi bali a k chatrcim je nepousteli. Nekteri psi zahynuli v bojich s vselijakymi selmami, ostatni ted odesli s hordou na lov a po namornikove zahvizdani se jich sbehlo jen pet, kteri zustali pri taboristi. Bezeli kousek za sanemi, ale nedali se chytit a cenili zuby na Generala, jenz k nim pribehl. Za nekolik dni se museli krmenim ochocit, aby se z nich mohlo sestavit sprezeni aspon pro jedny sane.
Cestovatele sli dvanact hodin, urazili asi padesat kilometru a nakonec se zastavili na nocleh. Byli si jisti, ze uz je nikdo nedohoni.
53. BOJ S PRALIDMI
Na nocleh se utaborili na velkem palouku. Jurtu postavili pro jistotu uprostred, aby je divosi nemohli z krovi nenadale napadnout. Na strazi se stridali. Krome toho psi zrejme jurtu poznali a rozlozili se na snehu kolem ni. Tesne k jurte je General dosud nepustil.
Pri Kastanovove hlidce se General vyplasil, zavrcel a pak zacal bez ustani stekat. Kastanov si vsiml, ze se kere kolem celeho palouku zlehka hybou a praskaji. Ihned vzbudil sve druhy, a ti vyskocili s puskami.
Kdyz se divosi presvedcili, ze se jim nenadaly vypad nezdaril, vysli z lesa, obklopili cely palouk a zacali se pak pomalu a nerozhodne blizit k jurte. Byly to jen zeny, ozbrojene kopimi. V zubech drzely noze. Za nimi bylo videt devcata s ostepy. Zautocit zbranemi se vsak neodvazily; zrejme doufaly, ze zajmou kouzelniky holyma rukama jako po prve, aby je donutily k navratu do tabora. Proto Igolkin zadrzel sve druhy, aby hned nestrileli, a chystal se, ze si s hordou promluvi. Pro jistotu vsak je vybidl, aby nahradili kulku v jedne hlavni kazde pusky brokovym nabojem.
„Broky do nohou na ne budou stacit,“ usoudil. „A jestli to prece jen nezapusobi, teprve pak je pohostime kulkami.“
Kdyz se zeny priblizily asi na tricet metru, zamaval Igolkin rukama a zvolal:
„Stujte! Slyste! Zakazal jsem vam pronasledovat nas. Neposlechly jste. Nase ohnive sipy jsou pripraveny, a kdo se odvazi pristoupit bliz, bude jimi premozen. Vratte se!“
Divosky se zastavily, vyslechly namornika a zacaly spolu hovorit. Pak jedna z zen cosi vykrikla a ostatni zamavaly rukama na znameni, ze s ni souhlasi.
„Vybizeji nas dva, abychom se k nim vratili, horda pry bez nas nemuze zit. A ostatni at odejdou!“ prelozil Igolkin a pak zakricel:
„Kouzelnici nemohou dlouho zit s lidmi. Odchazime na zimu do svych chysi ve velikem ledu a na jare se vratime. Rychle odejdete!“
Ale cast zen se uz posunula o nekolik kroku vpred a jedna divka s mladickou odvaznosti rychle mrstila ostepem. Proletel Kastanovovi kolem praveho ucha a zabodl se do jurty.
„Nu, neda se nic delat; musim strilet, dokud se nerozkurazi,“ zvolal Borovoj. „Broky do nohou, na ruznych mistech kruhu, tam, kde stoji v hloucku! Raz, dva, tri!“
Zaburacelo sest vystrelu a v odpoved na to se z ruznych mist v kruhu zen ozval krik a narek ranenych. Vsechny se otocily a rozbehly se k lesu; mnohe kulhaly a zkrapely snih krvi, avsak divka, ktera mrstila ostepem po Kastanovovi, po nekolika krocich upadla a zustala bez hnuti lezet.
„Nu, a co dal?“ zeptal se Gromeko, kdyz se posledni zeny ztratily v krovi. „Mame jeste cekat, ze nas napadnou, nebo se uz neodvazi?“
„Myslim, ze jim to stacilo,“ usoudil Igolkin. „Rozhodne pojdme do jurty, aby nas netrefil ostep nejake blaznive holky.“
Tahle opatrnost byla zbytecna. Zeny se s krikem stale vzdalovaly a brzo vsechno ztichlo. Psi uz nestekali, vrhli se k lezici divce a lacne lizali teplou krev, ktera se ji lila z rany. Igolkin a za nim i ostatni se tam taky rozbehli, aby
