Horda v te dobe sbirala ruzne bobule a nejake jedle korinky v tundre, aby se zasobila na zimu, a stravila nekolik dni na jednom miste. Potom vsak je prudka vanice prinutila odtahnout asi ctyricet kilometru na jih, kde je vyssi les chranil pred studenymi vetry.
Zajatcum bylo nejdriv velmi zle. K jidlu dostavali jen syrove maso, bobule a korinky. Spat museli na hrube vydelanych zvirecich kozich a prave takovymi kuzemi se prikryvali. S divochy se mohli dorozumet jen posunky a stale jeste nevedeli, co je ceka. Uteci nemohli, protoze byli neustale hlidani.
Kdyz pritahli na nove misto — na velkou paseku v hustem lese — zacali pralide osekavat suche tenke kminky na tyce pro sve chatrce. Vsude se valely suche vetve, kury, oklestky tyci, a kdyz je Igolkin videl, vzpomnel si, ze mu v kapse zustala krabicka zapalek, protoze ve skladisti rozsvecoval kahan. Nasbiral si suche drivi a podpalil je. Kdyz pralide spatrili ohen, vsichni nechali prace a sbehli se k hranici. Byli tim nevidanym jevem ohromeni, a kdyz jim plamen popalil ruce, zacali se ohni klanet a cizincu, kteri plamenum porouceli, pocali si vazit jeste vic. Od te doby ustavicne horel u chatrce zajatcu ohen a oni si zacali na tycinkach opekat maso, ktere jim divosi nosili.
Zajatci se brzo naucili rozumet divosske reci, jez byla velmi jednoducha. Kruh pojmu se omezoval na lov, jidlo a primitivni zrizeni zivota. Rec se skladala z jednoslabicnych a dvojslabicnych slov bez sklonovani, bez sloves, prislovci a predlozek. Doplnovali ji mimikou a pohyby tela. Pocitat dovedli jen do dvaceti na prstech rukou a nohou.
V kazde chatrci zilo nekolik zen a muzu, spojenych skupinovym manzelstvim, a zily tu i deti teto skupinove rodiny, v niz ma dite jednu matku a nekolik otcu. Muzi chodili na lov a pripravovali ulomky kremene na kopi, ostepy, noze a skrabky. Zeny sbiraly bobule a koreny, vydelavaly kuze, ucastnily se stvanic na velka zvirata, kdyz bylo treba sil cele hordy.
Divosi lovili vsechnu zver, na niz narazili, a jedli maso i vsechny vnitrnosti; a take cervy, hlemyzde, housenky a brouky. Lovci se dosyta najedli tepleho masa, pili krev cerstve zabitych zvirat a zbytky a kuze odnaseli domu do tabora. Velka zvirata — mamuty a nosorozce — obklicovali a zahaneli je do vlcich jam, vykopanych na zvirecich stezkach v lese, a tam je dobijeli balvany a kopimi.
Na lov chodili ve skupinach podle rodin nebo se dve tri rodiny spojily. Na velke zvire, ktere bylo nutno ustvat, vypravovala se cela horda krome dvou tri zen, jez zustaly jako strazne u zajatcu. Tyto zeny kojily male deti ze vsech chatrci, kdyz se jim matky dlouho nevracely z lovu.
Na lovech dochazelo k nestestim. Selmy a nekdy i mamuti a nosorozci poranili nebo zmrzacili sve pronasledovatele. Lovci pak sve zabite i tezce poranene snedli.
Pralide podle Boroveho vypadali asi takhle: Meli velkou hlavu na kratkem a sirokem trupu s kratkymi, hrubymi a silnymi koncetinami. Ramena byla siroka a nahrbena, hlava a krk nakloneny kupredu. Kratkou bradou, vyraznymi nadocnimi oblouky a sikmym celem se podobali lidoopum. Nohy meli v kolenou trochu pokrivene. Pralide chodili nakloneni kupredu a pri praci a pri jidle sedali na bobku.
Podle vypravovani Boroveho a Igolkina o divosich a take po prohlidce jejich zbrani a vyrobku dospel Kastanov k zaveru, ze toto plemeno ma mnoho spolecneho s neandertalskou rasou, ktera zila v Evrope na konci prvniho udobi paleolitu, to jest v starsi dobe kamenne, zaroven s mamutem, dlouhosrstym nosorozcem, praturem a jinymi zviraty posledni ledove epochy.
Tito pralide meli jen velmi hrube kamenne zbrane, ktere zhotovovali z ulomku kremene, jako skrabky (k opracovani zvirecich kozi), sekery a noze, hroty kopi a ostepu, jez slouzily k lovu. Ostre ulomky zasazovali take do rozstepenych obusku, ktere se tak menily v hroznou zbran.
Ohen, jejz zajatci rozdelali, nazyvali pralide malickym sluncem a klaneli se mu. Blahodarne ucinky ohne pocitovali pri dlouhem kocovani na jih, kam je z pasma severniho lesa vyhnala zacinajici zima. Tahnout s sebou tyce pro chatrce bylo prilis tezke a sekat si nove pred kazdym noclehem bylo prilis zdlouhave. Proto pri kocovani nocovali primo pod keri v lesich, kde pronikave fucel studeny vitr. Sedali si k ohni zajatcu a brzo se presvedcili, jak hreje. Pak zacala cela horda nocovat kolem ohne a horlive pro nej shanet drevo. Nikdo z nich se vsak neodvazil rozdelat si ohen sam pro sebe a zajatci je k tomu nemeli, aby zustali sami pany ohne a aby je horda stale stejne uctivala. Tusili, ze za nejakou dobu, jestli nebudou brzo osvobozeni, bude jejich postaveni obtizne.
Se vzrustajicim nepokojem pocitali mizejici podzimni dny a dohadovali se, jak brzo se mohou vratit jejich druhove z jihu a osvobodit je. Od severu se pomalu blizila zima a v nedaleke budoucnosti je cekalo nove stehovani, jeste dal od pahorku na kraji ledovcu. Proto si snadno predstavime, jak se zaradovali, kdyz uslyseli vystrely, ktere jim zvestovaly, ze budou brzo osvobozeni.
55. ZASE V JURTE
Ke svemu pahorku na kraji ledovcu dorazili cestovatele v poslednim prosincovem tydnu a rozhodli se, ze si odpocinou a oslavi Novy rok, uspech vypravy na jih i osvobozeni zajatcu. Meli slusne zasoby jidla i dreva a nemuseli se zatim vypravovat do lesa nebo do tundry.
Ocistili plosinku od snehu, postavili jurtu a ve snehu, jehoz bylo vic nez metr, vykopali prikop ke skladisti, k psi chodbe a k meteorologicke budce. Pak mohli odpocivat. V jurte horel maly ohnicek, bylo tam teplo a utulno. Vsech sest muzu v prestavkach mezi jidlem, prochazkami a spankem hovorilo; vypraveli si, co se komu prihodilo, a vzpominali na ruzne historky z cesty nebo ze zivota v horde.
Katu se mlcky ucastnila vsech tech besed a vazila si stale vic bilych kouzelniku, kteri meli tolik podivnych veci. Noha se ji zacala hojit, takze uz mohla pomalu chodit. Casto ji nasli u jurty, jak sedi na bobku, diva se na jih, kde bylo na obzoru videt tmavy pruh lesu. Zrejme ji to tahlo k jejimu plemeni.
Igolkin premlouval Katu, aby s nimi zustala a pak odjela spolecne pres ledy do teple zeme, kde uvidi vsechny zazraky, jez belosi vytvorili. Uminene vsak vrtela hlavou a opakovala:
„Ja les, chatrc mamy, syrove maso, lov, veselo!“
Cestovatele vsak prece jen doufali, ze si na ne pomalu zvykne a nakonec pojede dobrovolne. Jak by vyprava triumfovala, kdyby privezla zivy exemplar pracloveka, podobneho opici!
Kdyz mrazy zesilily, zacalo byt Katu zima. Ale odmitala odev, ktery ji nabizeli. Kdyz vychazela z teple jurty na vzduch, balila se jen do sve pokryvky. Nikdy vsak nepomahala pri uklidu jurty, pri myti nadobi, pri prohazovani spojovaci chodby ve snehu a pri noseni dreva. Vyptavala se Igolkina, kolik ma zen, zda ty zeny chodi na lov, zda je velka horda, do ktere patri bili kouzelnici, a neduverive vrtela hlavou, kdyz ji vypravovali o zivote Evropanu, o mestech, morich, lodich a podobnych vecech. Ve chvilich, kdy nespala a nejedla, zamestnavala se jen tim, ze hladila tyce pro ostepy a vyrezavala z mekkeho vrboveho dreva velmi hrube sosky mamutu, nosorozcu, medvedu a tygru. Udelala si celou sbirku takovych model, klanela se jim a porad prosila Igolkina o krev, aby je mohla natrit. Cestovatele vsak na lov nechodili; v tundre nebylo videt ani zvirata, ani ptaky; nemohli ji tedy vyhovet.
V lednu zacali podnikat kratke vylety na sanich, aby navykli psy na postroje. Psi se uz vykrmili, zvykli si na byvale pany a zili v ledove chodbe pod pahorkem krome Generala, ktery zustal u jurty jako hlidac. Kdyz zvykli psy na postroje, zacali podnikat daleke vypravy po tundre, k pokraji ledu, pro drivi, jehoz zasoba se uz znacne ztencila. Ve vypravach se po rade stridalo vzdy pet muzu s trojimi sanemi a jeden zustaval v jurte sam s Katu, aby ji strezil. Jednou na konci ledna prisla rada na Papockina, aby hlidal v jurte. Katu vzdycky pozorne sledovala muze, kdyz odjizdeli k lesu, a nemohla se dockat, az se vrati. Doufala, ze narazi na nejakou zver a privezou ji cerstve krvave maso, po kterem se ji styskalo. Nikdy vsak se tyto jeji touhy nevyplnily, protoze na zadnou zverinu nenarazili.
Po odjezdu ostatnich prosedel Papockin asi dve hodinky v jurte u ohne a pak si z dlouhe chvile zdriml. Pravdepodobne spal dost dlouho. Kdyz se probudil, Katu v jurte nebyla. Vybehl ven a spatril tiz daleko na jihu uprostred snehobile plane cernou tecku, ktera se vic a vice vzdalovala. Zajata si vzala jeho lyze, na nichz se naucila jezdit, a tak ji v hlubokem snehu bez lyzi nemohl pronasledovat. Vzala si take svou pokryvku, nacatou uzenou kytu, ktera visela v jurte, velky nuz a krabicku zapalek, s nimiz se naucila zachazet.
Kdyz se jeho pratele k veceru vratili a dozvedeli se o Katine uteku, velmi se rozzlobili. Papockin musel vyslechnout spoustu vycitek za svou neukaznenost. Na pronasledovani uprchlice vsak nebylo ani pomysleni. Utekla uz prilis daleko a k honicce za ni by bylo treba vyzbrojit celou vypravu. A i tak by bylo nejiste, zda ji dohoni. Katu bezela nalehko a pri lovu se naucila ubehnout i sto kilometru za den. Vyprava se sanemi vsak mohla ujet sotva polovinu te vzdalenosti. Chtit si divku proti jejimu prani vybojovat u jejich rodicu nemelo smysl.
Na stesti si Katu pred utekem nekolikrat vyfotografovali zpredu, se strany i s boku a take ji podle vsech anthropologickych pravidel zmerili, vzali ji sadrovy otisk tvare a udelali otisky rukou i nohou.
Na zpatecni cestu pres ledovce se mohli pustit nejdrive koncem brezna nebo dokonce pocatkem dubna, aby
