odehnali zdivocele psy.
Cestovatele prohledli lezici divku a videli, ze je ranena jen do praveho stehna, ale ze silne krvaci.
„To je divne, drobne broky nemohly udelat takovou ranu,“ poznamenal Papockin.
„Nekdo z nas omylem vystrelil z hlavne nabite kuli.“
„To jsem na ni miril ja!“ priznal se Kastanov.
„Chudinka, zije,“ rekl Gromeko, kdyz divku prohledl. „Jen bolesti a strachy omdlela. Kule proletla svalstvem nohy a kosti se nedotkla, poradne ji vsak rozedrala svaly.“
„Co si s ni pocneme? Ostatni prece utekly.“
„Musime ji vzit s sebou do zajeti. A az se uzdravi, pustime ji na svobodu.“
„Pustit ji!“ rozhorcil se Papockin. „Ani za nic! Privezeme ji na „Polarni hvezdu“ jako velkolepy exemplar pracloveka, blizkeho opici! To bude pro anthropology ucineny poklad!“
Gromeko odesel do jurty pro obvazy, zastavil divce krev a ovazal ranu. Pri tom otevrela oci, a kdyz videla, ze kolem ni stoji kouzelnici, strachy se cela roztrasla.
Byla mensi postavy, ale stihla; nebyla jeste ani prilis zavalita, ani nemela silne svalstvo jako dospele zeny. Telo mela vzadu pokryto kratkou, ale dost hustou cernou srsti. Na obliceji, na dlanich a nachodidlech ji srst nerostla. Hlava byla pokryta kratkymi, mirne vlnitymi vlasy. Tvar chodidla tvoril jakoby prechod mezi lidskym a opicim; noha mela silne vyvinute prsty a velky palec trcel daleko od ostatnich.
Kdyz Borovoj pozorneji pohledl divce do tvare, zvolal:
„Ale to je prece Katu, moje pritelkyne!“
„Copak vy jste je rozeznavali?“ uzasl Kastanov. „Pokud jsem si mohl vsimnout, jsou si vsichni navzajem podobni.“
„To jen na prvni pohled. Ale kdyz se clovek poradne podiva, pak rozdily najde! Znali jsme mnohe z nich i podle jmena, hlavne vyrostky a deti. Katu mi casto nosila maso, korinky a vselijake lahudky, aspon podle jejiho nazoru, a tim mi projevovala naklonnost.“
„A proto se taky odvazila hodit ostep na jednoho z unoscu sveho mileho!“ zasmal se Maksejev.
„Ano, o ctyri centimetry doleva — a byl bych jednooky!“ prohlasil Kastanov.
Katu obvazali a chteli ji odnest do jurty; zacala se jim vsak skubat z rukou, jecet a neco vykrikovat. Igolkin vyrozumel, ze prosi, aby ji tu nechali umrit a aby ji neodnaseli do chatrce, kde ji snedi.
„Proc bychom ji jedli?“ uzasl Gromeko. „Cozpak to jsou lidojedi?“
„Ano, zabite a tezce ranene na lovu nebo pri bitce klidne snedi.“
„Tak ji upokojte; reknete ji, ze ji nesnime, ale ze ji v chysi ulozime k spanku. A az se uzdravi, ze ji pustime k horde.“
Namornik ji stezi presvedcil a Borovoj ji vzal za ruku. Pak se uklidnila a dovolila, aby ji odnesli. V jurte ji polozili na luzko. Brzo usnula, ruku Boroveho vsak nepoustela.
Protoze cas urceny ke spani chylil se uz ke konci, zacali se chystat na cestu; rozdelali ohen, postavili konvice na caj a zacali snidat. Igolkin, jenz vychazel z jurty plnit konvice snehem, vsiml si, ze na kraji lesa behaji jeste psi, kteri zrejme pribehli s divochy a ted se od nich odloucili. Snad se pri pohledu na jurtu upamatovali na dobre susene ryby, kterymi je kdysi krmili, a zacali se rozpominat na sve drivejsi pany. Namornik zahvizdal a sbehlo se k nemu dalsich dvanact psu, a tak i s Generalem a s prvnimi peti, kteri se k cestovatelum pridali, bylo mozno s bidou zaprahnout vsechny troje sane.
„A cim je budeme krmit?“ zeptal se Igolkin. „Udrzet u jurty a ochocit je muzeme prece jen zradlem.“
„Vzali jsme si jidla na mesic,“ pravil Gromeko. „A asi za sedm osm dni se dostaneme k nasemu pahorku. Mame tedy zasobu uzeneho masa, kterym je muzeme krmit.“
„Mnoho se jim davat nemusi!“ dodal Borovoj. „Pobezi za nami i hladovi, protoze budou cekat na obed a na veceri.“
Po snidani dali psum odrezky, kosti a po kousicku masa a pak zacali nakladat. Na sane s plsti a s tycemi jurty ulozili Katu, na druhe vsechno ostatni. Uz bylo tolik snehu, ze se dalo jet na lyzich a mohli se tedy i pres tezsi naklad pohybovat rychleji nez drive. Kdyz vyprava vyrazila a Katu videla, ze ji odvazeji nikoli tam, kde bylo taboriste jeji hordy, ale opacnym smerem, vykrikla, seskocila se sani a prudce se rozbehla. Po nekolika krocich vsak upadla. Kdyz ji obklopili a chteli ji zvednout na sane, zacala se jim vzpirat, tloukla je pestmi a pokousela se je kousnout.
Z Igolkinova vysvetlovani zrejme vyrozumela, ze ji odvezou zpatky k taboru a tam ze ji propusti, ale zatim ji kouzelnici chteli odvezt s sebou k velikym ledum. Museli ji svazat ruce a pripoutat k sanim, aby zmarili nove pokusy o utek. Uboha Katu se trasla strachy a vzlykala, napevno presvedcena, ze ji docela jiste snedi.
Toho dne po obede presli na reku, kde lezel snih v tenci vrstve a byl ufoukan vetry, takze se tu sane a lyze neborily jako na lesni pesine. Proto postupovali dost rychle a za den urazili zase padesat kilometru.
Pri noclehu se stridali na strazi, avsak divosi se uz neobjevili. Katu cely den odmitala jidlo a pri noclehu ji museli nechat svazanou pod dozorem strazneho. Kdyz Katu videla leskle noze, kterymi si bili kouzelnici pri obede a veceri rezali uzene maso, cela se trasla a s hruzou se jim divala po rukou. Zrejme cekala, ze uz uz prijde rada i na ni a ze ji zariznou.
Tak cestovali na sever. Osmeho dne prisli do tundry a k polednimu dorazili na pahorek. Katu se pomalicku prestala bat, zvykla si na kouzelniky a zacala jist syrove maso. S odporem vsak odmitala cokoli vareneho nebo peceneho.
Tretiho dne cesty ji rozvazali ruce a pateho dne i nohy, kdyz slibila, ze neutece.
54. ZIVOT V ZAJETI
Cestou Igolkin a Borovoj postupne vypravovali o svem zivote u divochu a Kastanov si jejich vypravovani zapisoval.
Kdyz vyprava odesla na jih, Igolkin a Borovoj zridili meteorologickou budku a umistili v ni pristroje; pak udelali pevne dvere v lednici a ve skladisti, aby je uchranili pred svymi psy a selmami. Kdyz s tim byli hotovi, zacali prokopavat novou chodbu v ledu pahorku, doleji na svahu, aby se psi meli kde schovat pred horkem, jez poznenahlu rostlo a nutilo psy, aby utikali k pokraji ledu. Ty zvolna ustupovaly na sever. Dokud nebyli hotovi s temito nalehavymi pracemi, chodili na lov jen zridka doplnit si zasobu potravin, ale pak pocali lovit kazdy den, aby nahromadili zasoby masa na zimu a aby meli dost suseneho masa pro psy i uzeneho pro lidi. Kdyz se vraceli se sanemi z lesu, vzdycky nabrali i drivi a tak pomalicku nahromadili zasobu dreva na studene mesice.
Lovili mamuty, nosorozce, pratury i pizmove tury, obrovske jeleny a soby. Na rekach a v tundre strileli husy, kachny a jine ptaky — ty jedli predevsim. Maso velkych zvirat susili a udili. Prace meli az az, casto se ani poradne nevyspali. Na lovu se jim stavaly ruzne prihody, ktere vsak stastne koncily.
Prvni cas po odjezdu jejich druhu na jih se pocasi stale lepsilo, mraky se trhaly casteji a casteji a Pluton svitil bez ustani i nekolik hodin. Teplota tak stoupla az na dvacet stupnu ve stinu a v tundre pocalo skutecne leto. Avsak od poloviny srpna se blizil podzim. Pluton se zacal casteji schovavat v mracich, obcas prselo a pak byvala v tundre mlha.
Teplota pomalu klesala a zacatkem zari pri silnych severnich vetrech, ktere nekdy valy, klesala na nulu. Listi pocalo zloutnout a k polovine zari uz tundra ztratila svuj zeleny letni sat, ovadla a pohnedla.
Tu a tam popadaval snih.
Igolkin a Borovoj se pripravovali na zimu, prohledli vsechny zasoby, konservy i veci ve skladisti a cast z nich prenesli do jurty. Zabyvali se tim uz druhy den a prave zavreli skladiste a chystali se obedvat, kdyz je znenadani prepadli divosi, kteri se k nim prikradli s druhe strany pahorku. Borovoj a Igolkin ani nepomyslili na to, ze by v Plutonii mohli zit lide; nemeli tedy krome nozu pri sobe zadnou zbran. Divosi vsak byli ozbrojeni kopimi, nozi a sipy, a tak se jim nemohli branit. Kdyz si vsak divosi prohledli belochy, jurtu a meteorologickou budku, chovali se k nevidanym pristehovalcum uctive a odvedli je do sveho tabora.
Ten byl nedaleko — asi deset kilometru od jurty uprostred nizkeho lesika (pozdeji se zajatci dozvedeli, ze sem horda pritahla od vychodu teprve vcera). Kdyz pralide zajatce privedli, dlouho se radili, co s nimi provest. Muzi navrhovali, aby byli cizinci obetovani bohum, ale vetsina zen se rozhodla jinak. Zrejme si myslily, ze pritomnosti neobycejnych pristehovalcu horda zmohutni, ze budou mit stesti pri lovech i v bojich s druhymi hordami, a proto se rozhodly, ze zajatce nepusti, ze jim neublizi, ale ubytuji je v oddelene chate uprostred tabora.
