se horke lavove hroudy stykaly s mokrym bahnem, rozlehala se u upati valu neustala kanonada drobnych vybuchu, ustavicne tam vyletaly oblacky bile pary.
Cestovatele se sice usadili pet set az sest set kroku od proudu zhave lavy, ale bylo velmi znat, ze jsou blizko rozzhavenych plani. Bylo tam pekelne horko, tim spise, ze Pluton nebyl zakryt mracny a ustavicne palil.
Muzi sedeli necinne, byli umoreni zarem a shodili se sebe zbytecny oblek. Zacal se hlasit hlad a unava. V noci se nevyspali a pak porad utikali a byli rozcileni.
„Ach, takhle se napit caje,“ zanarikal si Papockin,,to je nesnesitelne horko!“
„Horko je straslive, ale nemame drivi! Coz abych dobehl postavit konvici na cerstvou lavu?“ zazertoval Maksejev. „Tam se zacne varit hned!“
„A vodu mame?“
„Vody zbylo jeste dost!“ prohlasil Gromeko, kdyz nahledl do plechovky.
„Nu coz, tak se aspon najezme, kdyz nebude caj. Mam hrozny hlad!“
Sedli si do houfu, vyndali susene ryby a suchary, s chuti poobedvali a napili se vody.
„Dnes rano jsme udelali hroznou hloupost, za kterou ted pykame,“ prohlasil Kastanov.
„A jakou?“
„Kdyz jsme utikali pred valicim se bahnem, meli jsme se hned prebrodit pres potok na druhy breh, a ne lezt nahoru. Ted uz bychom byli u more a nemuseli bychom utikat pred lavou a bahnem.“
„Ano, cesta k mori z druheho brehu byla volna.“
„Ale ne docela! Udolim se prece prehnal mocny bahnity proud a pravdepodobne ji celou zatopil.“
„A byl by nas v udoli zastihl!“
„Byli bychom se vsak mohli vyskrabat nahoru na Cernou pustinu a jit k mori horem.“
„Ano, udelali jsme chybu. Kdopak si ve zmatku mohl uvedomit vsechny nasledky! Tenkrat se zdalo nejspravnejsi honem vylezt nahoru, abychom utekli pred proudem.“
„Ne, kdyby na nasem miste byli lide, kteri dobre znaji cinnost sopek, byli by lepe rozhodli, kudy se musi zachranit!“
„Ale ja si myslim,“ poznamenal Papockin, „ze jsme udelali hroznou hloupost uz vcera, kdyz jsme zustali pres noc na upati sopky, prestoze hrozil vybuch.“
„My jsme tu vsak zustali, abychom ten vybuch videli.“
„A take jsme ho videli! Ja alespon jsem uspokojen na cely zivot a v budoucnu se budu drzet dal od techhle nepokojnych hor. Satanasovi jsem obetoval pusku a Brucounovi…“
„Brucounovi jsme s Maksejevem obetovali holinky, a to je daleko citelnejsi. Vy mate na nohou boty a brucite! My prece budeme muset dojit az k mori bosi po rozzhavenych balvanech Cerne pustiny.“
„Mate pravdu, mne je lepe, a proto musim mlcet.“
„Ale co si ted pocneme?“
„Co si pocneme? Meli bychom si lehnout a spat, budemeli na techhle tvrdych hrbolatych balvanech moci usnout.“
„Zkusime to. Ale jeden z nas by mel vzdycky po rade hlidat a pozorovat sopku. Muze nam provest jeste nejakou neplechu.“
„Jak dlouho budeme spat?“
„Jak nam to Brucoun dovoli.“
„To je maximum. A minimum — dokud nevyschne bahno v potoce tak, abychom pres ne mohli prejit.“
Tak to taky udelali: tri se jakz takz uvelebili na lavovych balvanech a ctvrty byl vzhuru, pozoroval, co dela sopka a jak vysycha bahno. Schlo pomalu, prestoze bylo horko od lavy a Plutonovych paprsku. Cestovatele mohli prejit pres bahno teprve asi za sest hodin.
Sebrali si veci, zamirili k potoku a jeden za druhym stastne presli pres bahno. Pak se zacali splhat rozsedlinou, drapali se s balvanu na balvan, s vystupku na vystupek, vysazovali jeden druheho a za pul hodiny se vyskrabali na povrch Cerne pustiny, kde uz byli v bezpeci a mohli si volne vydechnout.
Papockin se obratil k sopce, smekl klobouk, poklonil se a rekl:
„Navzdycky sbohem, stary Brucoune! Dekujeme ti za pohosteni a za pozornost, kterou jsi nas zahrnul!“
Vsichni se usmali. Kastanov zalitoval:
„Ach, kdybych nebyl bos, neodesel bych odtud.“
„A co byste delal?“
„Po Cerne pustine bych mohl jit dal na jih a podivat se, co je za sopkou.“
„Porad jen pustina. To je videt i tady odtud.“
„Krome bot nam chybi take jidlo,“ poznamenal Maksejev.
„A nemame skoro zadnou vodu!“ dodal Gromeko a potrasl plechovkou.
„Mate pravdu. Musime spechat k mori. Ach, tyhle cerne balvany jsou hrozne rozzhavene. Je mi, jako bych stal na horke plotne. A tluste ponozky se mi rozpadly, jak jsem behal po lave.“
„Budeme si muset roztrhat kosile a obalit si jimi nohy,“ navrhl Maksejev. „Rozhodne nemuzeme jit bosi.“
Pri tomhle rozhovoru on a Kastanov porad poskakovali a zdvihali jednu nebo druhou nohu, aby si je ochladili. Ted si svlekli kosile, omotali si jimi nohy, ovazali je reminky pusek, a kdyz se naposledy podivali na sopku, zahalenou cernymi mracny, vesele vykrocili po pustine k severu. Cesta byla snadna: povrch pustiny byl zcela rovny, misty to byla hola zelenocerna hmota pradavne lavy, chlazena vetry, misty pak byla zasypana drobnymi ulomky. Prave tak jako v pustine kolem Satanase, nebyly ani tady znamky nejakeho rostlinstva. Cerna plan se tahla az po obzor. Nad ni se klenulo ciste nebe a v nadhlavniku narudly Pluton obleval tuto rovinu paprsky, jez se odrazely od hladkeho povrchu tak, ze zaril miliony nazelenalych jiskricek. Cestovatele musili zavirat nebo mhourit oci, aby je nerozbolely od spousty zare a lesku.
Mirili na severovychod, aby se dostali k dolnimu proudu potoka. Jen tam mohli najit vhodne misto k sestupu s vysiny. Za tri hodiny dosli ke kraji srazu a zacali hledat vhodnou rozsedlinu. Udoli, ktere jeste vcera bylo zelenou oasou, poplenil ted uplne bahnity proud. Stromy byly vykaceny, kere vyrvany a odneseny proudem, palouky zaneseny bahnem. Jen tu a tam pri upati srazu se zachovaly utrzky zelene. Kdyz cestovatele videli tenhle smutny obraz zkazy, vzpomneli si, ze se na zpatecni ceste chystali dole v udoli k lovu na iguanodony.
„Pravdepodobne utekli k mori!“
„Nebo zahynuli v bahne!“
Druhy predpoklad byl spravny. Kus dal si cestovatele vsimli, ze nad dolinou krouzi pterodaktylove jako hejno vran nad zdechlinou. Prisli bliz a videli, ze na dne udoli je krvava hostina. Z bahna cnelo jako velike pahorky nekolik zdechlych iguanodonu, na nez posedaly desitky ptakojesteru. Rvali zubatymi zobany maso a vnitrnosti, hadali se a prali, odhaneli jeden druheho, vzletali a zase usedali. Jekot a kvakot neustal ani na chvilku.
„Tak tohle je tedy nase zverina!“ rekl Gromeko, kdyz spatril ten odporny vyjev. „Co si ted pocneme?“
„Muzeme zastrelit pterodaktyla,“ navrhl Maksejev. „Potom, kdyz se nazrali mrsin? Dekuji uctive!“ „Ale vzdyt uz jsme je jedli!“
„To jsme nevedeli, ze se zivi i mrsinami. A taky proto, ze jsme jine maso nemeli, kdyz nas mravenci oloupili.“ „Ale ted je taky nemame.“
„V clunech jsou susene ryby a v usti reky si nalovime cerstve.“
„Zapominate, ze reka uz neni,“ pripomenul Kastanov. „A taky cely morsky zaliv je jiste plny bahniteho nanosu. Ryby tedy bud lekly, nebo odplavaly dal do more.“
„Bojim se, ze nebudeme mit pitnou vodu,“ poznamenal Gromeko.
„Ovsem, vzdyt reka neni!“
„A ja se obavam, zda se nam neznicily vsechny veci, schovane v krovi. Byly nedaleko od reky a nizko nad hladinou. Jestlize byl bahnity proud v usti doliny stejne prudky jako nahore, mohl vsechno odnest do more nebo v nejlepsim pripade zalit bahnem.“
Maksejevovy obavy vsechny tuze znepokojily. Zapomneli na pterodaktyly a spechali dal. Papockin si vsak stacil vyfotografovat onen pterodaktyli hodokvas.
Nedaleko od kraje udoli objevili uzkou a prikrou strz, kterou se jim podarilo sejit dolu. Vsichni chteli utikat, aby se co nejrychleji dostali k mori. Neslo to vsak lehce. Vsude rozlite bahno, i kdyz v tenke vrstve, jeste dost neuschlo a nohy vazly nebo se lepily na kazdem kroku. Uz z dalky bylo videt, ze bahnity proud v usti poradne radil. Reka na svem dolnim toku protekala drive uzkou chodbou mezi stenami preslicek a kapradi. Ted tam byl prorazen siroky prusek a vyvracene stromy byly zaneseny bahnem. Ale i mimo toto pasmo, kudy se prehnala hlavni sila vody,
