„Mozna za hodinu, mozna pozdeji. To zalezi na vlastnostech lavy. Jeli tezka a lehko tavitelna, tece rychle, a jeli lehka, vazka, bohata na kremen, je tezko tavitelna a pohybuje se pomalu.“
„A jakou lavou nas hosti Brucoun?“
„Doposud, pokud jsem videl na starych proudech, vyleval tezkou lavu. Pravdepodobne i tentokrat bude takova. Vubec podle vlastnosti vsech hornin, s kterymi se v Plutonii setkavame, velmi tezkych, bohatych na olivin a kovy, nemuzeme cekat, ze by zdejsi sopky mohly chrlit lehkou kremenitou lavu.“
„Tak tedy musime odtud co nejrychleji uteci!“
„Ano, ale doufam, ze drive nez se k nam dostane lava, zmizi bahnite proudy a my klidne prejdeme pres koryto jednoho nebo druheho potoka.“
Pluton, jejz uz nezastirala mracna, a horky vitr od sopky brzo ususily saty cestovatelu. Pratele se oblekli a cekali, az budou moci odejit. Zatim pozorovali sopku. Spicka dlouheho lavoveho jazyku se uz schovala za hrebenem svahu a zrejme dosahovala do doliny byvaleho jezera u zapadniho upati Brucouna. Nove davky lavy, ktere se hrnuly z krateru, vylevaly se castecne timto zapadnim smerem, zcasti pak severneji. Vytvarely pravdepodobne druhy proud, ktery stekal po severozapadnim nebo severnim svahu — a musel tedy mirit k pozorovatelum. Ale pro nejblizsi lavove kopce nemohli videt, kam tento proud smeruje.
Bahnita voda v obou korytech, zejmena v levem, znatelne klesala a valil se tudy nikoli uz zurivy proud, ale mala spinava ricka, pres niz se mohli odvazit.
47. V ZOUFALEM POSTAVENI
Tak uplynulo pul hodiny. Vybuch pokracoval klidnym tempem a explose v krateru bylo slyset jen zridka a slabe. Ale tu se nahore na svahu nad mistem, kde pozorovatele sedeli, ozval hluchy rachot a sramot. Pripominal zvuky na velke rece, kdyz se prudce hybe led. Zdvihal se tam hreben z ohromnych lavovych balvanu, zrejme fronta stareho proudu, ktery se na tom miste zastavil.
„Snad abychom odesli,“ pravil Kastanov a vstal. „Lava je uz nedaleko.“
Vsichni se rozbehli dolu po svahu tam, kde na brehu potoka prenocovali. Obcas se obraceli a ohlizeli za silicim hukotem. Nad hrebenem stareho proudu se uz objevilo celo noveho. Naprosto vsak to nebyla stena ohnive rude lavy, jak si to predstavovali tri pozorovatele krome Kastanova. Ten jiz tyto jevy znal. Tahle fronta vypadala jako cerny val z ruzne velikych hrud, ktery se pohyboval kupredu, hnan jakousi neviditelnou, ale prisernou silou.
Hroudy pomalu lezly, s treskotem a skripotem se na sebe navalovaly, nektere se koulely s hrebene dolu a na jejich miste se objevovaly nove, jine se valily dost daleko dolu po svahu, s rachotem se tristily a rozbijely o hrbolaty povrch stareho proudu nebo o balvan, ktery na nem lezel. Z mezer mezi hroudami valu neustale unikaly praminky a kotouce bile pary, misty plapolaly modrave plaminky nebo se objevovaly ohnive skvrny jako jednotlive, jeste horici uhliky v doutnajici, popelem pokryte hranici. Tato hranice se vsak pohybovala kupredu jako ohromny plaz pod kolebajicim se krunyrem z cernych supin: leze, chrli zhavy dech a jedovate vypary.
Cestovatele se rozbehli ke korytu prave vetve potoka kousek za mistem sveho noclehu, aby se chranili pred hroudami, valicimi se po svahu. Z potoka zbyla nerovna pahorkatina s blativymi klikatymi potucky. Cestovatele bez rozmysleni vykrocili odvazne kupredu, ale hned pri druhem kroku se zaborili az po kolena do lepkaveho bahna. Bylo slyset nespokojene vykriky:
„A hrome! Zapadli jsme tam! Nemohu vytahnout nohy, je tu takove mazlave bahno! Hotove testo!“
Gromeko, ktery sel kousek za ostatnimi a nezaboril se tak hluboko, vytahl konecne nohy z holinek, ktere nechal v blate. Pak s brehu koryta, kdyz si stoupl na tvrdou hroudu, s namahou vytahl i holinky. Ostatni tri bezmocne stali a nemohli se hnout ani kupredu, ani zpatky — jako mouchy na mucholapce.
A zatim fronta lavoveho proudu neodvratne postupovala kupredu a nebyla dale nez dve ste metru vzhuru po svahu. Situace muzu, kteri uvazli v bahne, byla tragicka: nebyly tu ani tramy, ani prkna, a dokonce ani tyce, aby je Gromeko polozil na bahno a pomohl tak svym druhum vybrednout.
Neztracel vsak hlavu. Rychle nahazel nekolik plochych kusu lavy od brehu potoka k Papockinovi, ktery byl nejlehci. Pak se sebe shodil tlumok s vecmi, pusku a svrchni odev, vysoukal si nohavice nad kolena, dosel po lave k zoologovi a pomohl mu sundat tlumok. A pak ho uchopil v podpazdi a pomalicku ho vytahl z bahna. Papockin nemel na nohou holinky, ale snerovaci boty, ktere mu s nohou nemohly sklouznout, a proto nezustaly v bahne. Pak spolu udelali druhou pesinku z lavovych desek k Maksejevovi a spolecne ho vytahli, ale bez holinek. Kastanova, nejurostlejsiho a nejtezsiho ze vsech, vytahli vsichni tri, a taky bez holinek.
Zatim se fronta lavoveho proudu jeste priblizila a ozehovala uz cestovatele svym zhoucim dechem. Nemeli tedy kdy, aby vytahli hluboko uvazle holinky, a museli se co nejrychleji zachranit pred lavou.
Nezdary stihani badatele popadli sve veci, rozbehli se podle koryta dolu a patrali po mistecku, kde by mohli snaze prejit.
Vsude vsak bylo totez zradne sedive bahno, do ktereho se uz neodvazili vlezt.
Tak se v marnych pokusech dostali az k mistu, kde prenocovali. V koryte tam stalo male jezirko. Vody v nem bylo malo, ale na dne stalo kdo vi jak vysoko opet ono blato.
A zezadu se blizil pomalu, ale neodvratne lavovy proud.
Sramot, praskot a treskot valicich se hrud a sykot pary neumlkly ani na okamzik. Pachlo to tu sirou a chlorem, horko bylo stale vetsi…
U jezera, na miste, kde se slevala obe ramena potoka, cestovatele prebehli pres konec stareho lavoveho proudu ke korytu u leveho pahorku. Tam vsak lezel stejny pruh vazkeho bahna. Zbyvalo uz jen jedno — jit vcerejsi cestou nahoru podle tohoto koryta k Poustevnickemu jezeru, aby unikli druhemu lavovemu proudu, ale vystavit se nebezpeci, ze narazi na proud prvni. Tohle koryto se mezi svislymi srazy stolove vysiny a svahem sopky zuzovalo a mohli doufat, ze tady najdou uzke misto, kde by nebylo obtizne premostit bahno lavovymi balvany nebo pres ne preskocit. Takove misto take brzo nasli. Ale na druhem brehu se tycily nekolikametrove strme skaly. Nebylo mozno na ne vylezt a nemohli projit ani nahoru nebo dolu pri jejich upati, protoze bylo obroubeno zase onim bahnem.
Cestovatele, vysileni behem a vzrusenim, usedli na balvany u bahna a svesili hlavy. Mohli uz jen cekat na nevyhnutelnou smrt: budto se utopit v bahne, kam zabrednou pri pokusu o prechod koryta, anebo se upeci a shoret na brehu, az je dostihne lavovy proud. To i ono bylo stejne tryznive a jeden jako druhy, kdyz se dostali do teto zoufale situace, pomyslili i na sebevrazdu, nenaskytneli se jine vychodisko.
Kdyz si trochu odpocinuli, Kastanov si vsiml, ze se lavova fronta pohybuje pomaleji. Vyskocil a zvolal:
„Honem pojdme dal vzhuru — tady, po brehu potoka! Stacime projit kolem lavy, skoro se zastavila!“
„Utecemeli vsak pred touhle lavou, narazime na tu, ktera zalila Poustevnicke jezero a zrejme se stocila korytem dolu!“ prohlasil Papockin beznadejne.
„Je to jedina moznost zachrany!“ trval na svem Kastanov. „Za prve: vys v koryte najdeme treba brod pres blato — tam, kde jsou utesy leveho brehu dostupne. Za druhe je velmi pravdepodobne, ze se oba lavove proudy neslevaji, a tak tedy…“
„Tak tedy musi byt mezi nimi sirsi nebo uzsi misto, na kterem neni lava!“ zvolal Maksejev, dokoncuje Kastanovuv napad.
„Ano, a na tom miste muzeme pockat, dokud povrch bahna neuschne tak, ze nas unese!“
„Hura!“ zakriceli Gromeko a Papockin.
Vsichni vstali, s novym prilivem energie vykrocili na jih podle koryta a klopytali po vcerejsi ceste pres zbytky starych lavovych proudu. Zleva se nad nimi ve vzdalenosti sta nebo dvou set kroku tahla fronta lavy, z niz vanul zar. Lava vsak se valila pomalu a oni se poznenahlu vzdalovali od toho cerneho valu, ktery nesl smrt. Brzo bylo zrejme, ze se val staci vzhuru a stoupa po svahu sopky. Lavovou frontu stastne obesli.
„Nu, tomuhle jsme unikli!“ vydechl si Maksejev s ulevou.
Koryto potoka se na nekolika mistech zuzovalo tak, ze bylo mozno bahno preskocit. Ale na protejsim brehu strmela vsude svisla stena a prehrazovala cestu. Museli jit dal. Brzo se dostali na povrch nejhorejsiho vychladleho proudu na zapadnim svahu sopky, za kterym byla jezerni kotlina. Kdyz vystoupili vzhuru, videli, ze jejich nadeje na zachranu znacne vzrostly.
Tento stary proud rozdelil novou lavu na dve casti a sam se zdvihal mezi nimi jako plochy pahrbek. S jeho hrebene, kde si cestovatele klidne sedli, bylo videt vpredu dole kotlinu. Vcera v ni lezelo jako zrcadlo v zelenem ramci klidne jezero, jez Papockina tak nadchlo. Ted tam nebylo ani jezero, ani palmy, ani trava, ale rozestiralo se tam pole sedeho bahna, tu a tam s kaluzemi cerne vody. Od sopky se k nemu blizilo celo druheho proudu, a protoze
